Brestské nádraží je rozdělené na dvě části – Varšavskuju a Moskovskuju (v běloruštině „Mackoýcki bok“) – každá s jiným rozchodem kolejí. Budova je sice celkem pěkná (další Stalinův narozeninový dort), ale lidi jsou prostě ruští – všichni šedivě oblečení a mračí se...
BĚLORUSKO
Brest
Den 1, čtvrtek 20. 8.
Po jedné hodině odpoledne už běloruského času (LSEČ+1) přijíždíme do Brestu. Na trase Praha-Varšava-Moskva je právě Brest oním místem, kde je celý vlak odtažen na speciální kolej, rozdělen na vagóny, jednotlivé vagóny vyzvednuty na heverech do vzduchu a jsou jim vyměněny podvozky (rozchod ruských železnic je širší než rozchod železnic evropských). Každý má možnost buď zůstat ve vagónu a sledovat výměnu podvozků zevnitř, nebo se jít projít po Brestu. My s Táňou si samozřejmě vybíráme tu druhou možnost – prohlédnout si alespoň kousek Běloruska.
 |
| Kostel sv. Nikolaje s modrými kopulemi posetými zlatými hvězdičkami stojí v Brestu |
Brestské nádraží je rozdělené na dvě části – Varšavskuju a Moskovskuju (v běloruštině „Mackoýcki bok“) – každá s jiným rozchodem kolejí. Budova je sice celkem pěkná (další Stalinův narozeninový dort), ale lidi jsou prostě ruští – všichni šedivě oblečení a mračí se.
Běloruština je trochu jiná než ruština, na první pohled má některá jiná písmena. Bělorusové určitě musí být schizofrenní, protože polovina nápisů je v ruštině a polovina v běloruštině. Prezident Lukašenko úplně zastavil vývoj v zemi a i Rusko je proti němu v ekonomických reformách o několik let vepředu – možná proto ty přebytky ruštiny v zemi.
Uprostřed města stojí nový pavilón tržnic. Podobá se pavilónu Z na brněnském výstavišti. Moc toho v něm není, ale ty prasečí a kravské hlavy na prodej stojí za to. Prodavači se o zákazníky většinou moc nezajímají a pokud už je někdo tak odvážný, že si chce něco koupit, zmrazí ho někdy až nenávistným pohledem typu „vole co votravuješ“.
Bohužel nemáme dost času abychom se šli podívat na místní pevnost, kde byl v Bílém paláci roku 1918 podepsán brest-litevský mír a stvrzeno tak skončení 1. světové války. I tak je tady ale pár zajímavých míst. Asi nejhezčí z nich je 200 let starý kostel sv. Nikolaje s modrými kopulemi. Na některých z nich jsou připevněny zlaté hvězdičky a vypadá to jako kus vystřiženého nebe obaleného jako modrý samet kolem kostelních bašní. Kostelu vévodí ikonová stěna a uvnitř je snad celý ze zlata.
 |
| Před novou brestskou tržnicí |
Ulice Brestu jsou, jak jinak, záplatované a samohyby většinou provenience ruské. Centrem se táhne pěší zóna (pěkně upravená) končící na náměstí Lenina s jeho povinnou sochou. Vladimír Iljič stojí nakloněn dopředu a rozhodným pohybem ruky ukazuje vpřed směrem k Moskvě vstříc světlé budoucnosti. Hm, sochu se ale trochu nepodařilo umístit, protože mnohem blíž než Moskva ve směru ruky stojí na druhém konci náměstí – kostel! Tak vidíš Vladimíre Iljiči jaká byla pravá budoucnost této země. Jako by to ten stavitel věděl (nebo to byl vtip? Ne, to je to poslední co bych od nich čekal).
Při prvním pohledu to opravdu vypadá jako budoucnost patřící církvi. V celém městě stojí nejvíce opravených právě kostelů. Lidi asi už ničemu nevěří a znovu se obraci k tomu co museli desítky let zapírat – k víře.
Večer, už znovu ve vlaku, tentokráte někde za Minskem si dáváme budík na půl šestou ráno, abychom se s rezervou stačili připravit před příjezdem do Moskvy v 6.47.
