BOLÍVIE – Hranice v Andách
- Podrobnosti
- Vytvořeno 3. 5. 2001 •
- Aktualizováno 17. 11. 2015
- Autor David Kučera
- Zobrazeno 4037×
Kopce kolem nás se vlní a občas nám zastíní výhled na bíle sopky. Jsme na Altiplanu (doslova „vysoká planina“), což je rozsáhlá placatá oblast Bolívie, zasahující i části Chile a Argentiny, nacházející se v nadmořské výšce od 3500 do 4000 m n. m. Klima je tu drsné a chladné většinu roku. Ač tato oblast leží ve stejné zeměpisné šířce jako tropické Tahiti, o tropech si tady můžou akorát tak nechat zdát...
Ihned je poznat, že vstupujeme do chudší země. Autobus nás vysazuje u otlučeného domku vedle otlučené brány. To je imigrační „kancelář“. Znovu se stavíme do fronty, ale i tady to jde rychle. Před „kanceláří“ sedí indiánky v buřinkách a prodávají... hádejte co? Dolary, chilská pesa a bolívijské boliviános. Jsou to indiánky-směňačky.
 |
| Hraniční městečko Pisiga |
Autobusy zatím zmizeli, asi na nějakou kontrolu. Na podobných hranicích se často stává, že autobus jakoby někam ujede a člověk ho pak objeví o půl kilometru dál, kde čeká na lidi. Tady to bude asi podobný.
Vesnička je prašná s hliněnými domky a kostelem. Přecházíme přes vybetonované náměstí a ocitáme se u silnice vedoucí někam do dáli – nejspíš do vnitrozemí Bolívie. U ní stojí náš autobus (takže odhad byl dobrý) a čeká. Je skoro prázdný, protože lidi buď ještě nepřišli od pasové kontroly, nebo posedávají a postávají u několika stánků s občerstvením. Většina lidí v našem autobuse jsou Bolívijci a tak čekali se snídaní až sem, protože se tu můžou najíst několikanásobně levněji než v Chile. Pochutnávají si na smažených vajíčkách, chlebu, čaji a vínu. Stánkaři mají všeho habaděj. Na chilské straně jsem nic podobného neviděl. Nejspíš proto, že by si nikdo nic nekoupil, když v Bolívii to má za hubičku.
Indiánky s typickými buřinkami a dětmi zabalenými v pestrobarevných látkách na zádech jsou už neklamným bolívijským znakem. Procházejí se kolem, čekajíce na autobus stejně jako my. Některé budou teprve tady nastupovat, jiné jsme ale nabrali už v noci. Na zdejší zimu jsou zvyklé a připravené. Několikavrstvá sukně je překrytá svetrem a barevně tkanou dekou. Na zádech je ještě hřeje vak vzniklý svázáním rohů barevné pruhované látky. Někdy v něm mají brambory, jindy dítě nebo nějaké osobní haraburdí. Přesně tak jsem si Bolívii představoval – babičky s buřinkou a vakem na zádech.
 |
| Bolívie je jediná jihoamerická země, kde více než 50 % obyvatel tvoří původní indiáni |
Že jsme v zemi tzv. třetího světa se dá poznat i jen letmým pohledem. Všude se válejí odpadky rovnoměrně rozeseté po okolí. Když vyrážíme po hrbolatce do vnitrozemí Bolívie, ještě drahnou dobu nás doprovází „odpadkový“ koberec. Kdyby právě tady přistáli nějací mimozemšťani, mohli by všude roztroušené igelitové pytlíky a plastové láhve klidně považovat za typickou místní flóru, protože se jich podél cesty válí daleko víc než kolik je napůl seschlých keřů a rostlinek.
Kopce kolem nás se vlní a občas nám zastíní výhled na bíle sopky. Jsme na Altiplanu (doslova „vysoká planina“), což je rozsáhlá placatá oblast Bolívie, zasahující i části Chile a Argentiny, nacházející se v nadmořské výšce od 3500 do 4000 m n. m. Klima je tu drsné a chladné většinu roku. Ač tato oblast leží ve stejné zeměpisné šířce jako tropické Tahiti, o tropech si tady můžou akorát tak nechat zdát. Teplotní rozdíly mezi dnem a nocí jsou dost nepříjemné, údajně větší než v severním Chile (kde jsme v poušti Atacama pobývali). Dobře se tu daří lamě, alpace, vikuně a guanaku, čtyřem hlavním zástupcům velbloudovitých v jihoamerických velehorách. Početná stáda se pasou jak uprostřed pustiny, tak v blízkosti vesniček. V některé občas zastavíme aby mohli místní nastoupit nebo vystoupit. Hlinění domky s polorozpadlými zdmi a slaměnou střechou někdy vypadají k nerozeznání od okolí. Chudoba je vidět všude kolem, přesto ale ve většině z nich nechybí krámek nebo stánek s velkou reklamou na Pepsi-Colu a plný lahví s touhle kyselinou.
 |
| Vzhůru do Bolívie! |
Občas přejedeme přes nějakou říčku nebo kolem kopce, který je celý ohrazený kamením. Tak nevím jestli si tady někdo zabral půdu pro těžbu nebo co. Žádný jiný důvod k oplocení jakéhokoliv kusu téhle pustiny mě nezapadá. Kromě keřů tady občas stojí jen nějaká rodinka kaktusů, kterým viditelně nic neschází. Takto to jde několik hodin, dokud kopce nezačnou pomalu mizet. Vyjíždíme z horských hřebenů tvořících hranici s Chile a před námi se táhne jen prašná poušť s občasnou vegetací.
Obloha už není bez mráčku jako v chilské poušti. Oblačnost občas zakrývá slunce, kvůli čemuž hned pocítíme pokles teploty. Jinak se do nás slunce opírá s pravou vysokohorskou intenzitou. K tomu všemu nám hraje hlasitá bolívijská hudba a občas dostaneme malé občerstvení v podobě bonbónu. sušenek a i Pepsi Colu! To je teda luxus!
