Ayuthaya se poté, co mírumilovně spolkla Sukhotai, stala druhým hlavním městem Thajska. Rozkvétala plná čtyři století, dokud ji nezničili Barmánci. V té době měla jeden milión obyvatel a snadno tak zastínila i jednu evropskou vesnici, která se jmenovala Londýn...
Ayuthaya je malé město ve středním Thajsku, asi 90 km severně od Bangkoku. „Jsem vystoupen“ zase někde uprostřed ulice, nikde ani památky po nádraží. Odkud sakra zítra pojedu do Sukhotaie? Jim se to cestuje, když si všechno můžou přečíst a jsou doma. Jenže já thajsky neumím a i kdybych se snažil, tak by mi to trvalo pár let, což je doba, kterou tady zatím trávit nechci. I když vlastně proč ne?
No, všechno postupně. Nejdřív si najdu ubytko a pak uvidím. Asi to přeci jen nebude v Thajsku taková sranda jak jsem si myslel.
Naštěstí jsem byl vystoupen v centru, takže ubytování mám skoro hned. Sice dražší než jsem počítal, ale s tím, že Thajsko podražilo se asi budu muset smířit. Na nástěnce v hotýlku visí seznam odjezdů autobusů do nejčastějších míst. Odkud ale ty busy jezdí se asi nedozvím, protože recepční mluví jen thajsky. Nechám to zatím koňovi a půjdu si prohlídnout místní památky. Ono se to nějak vyvrbí a v nejhorším případě si ráno vezmu drahý tuk-tuk, protože jak se řekne thajsky autobusové nádraží naštěstí vím.
 |
| Ayuthaya, druhé hlavní město Thajska, byla hodně ovlivněna Khmery, což je patrné i na chrámu Wat Ratburana |
Památky v Ayuthayském historickém parku jsou rozprostřeny na ploše několika čtverečních kilometrů. Mohl bych si pronajmout kolo, ale jelikož mám celý den (je teprve 10 dopoledne), akorát bych zbytečně utrácel.
Ayuthaya se poté, co mírumilovně spolkla Sukhotai, stala druhým hlavním městem Thajska. Rozkvétala plná čtyři století, dokud ji nezničili Barmánci. V té době měla jeden milión obyvatel a snadno tak zastínila i jednu evropskou vesnici, která se jmenovala Londýn. Dnes z Ayuthaye stojí jen izolované památky, rozházené po celé moderní Ayuthayi.
První k níž přicházím se jmenuje Wat Ratburana. Hlavní prang (věž) tohohle chrámu je postavena v khmérském stylu a teprve teď vidím, že se hodně podobá stylu hinduistickému – vysoká věž tvaru náboje do děla, na vnější straně ozdobená kamenosochařskou prací. Wat opravdu není příliš zachovalý (Barmánci odvedli „dobrou“ práci), ale přesto je vidět některé sochy. V okolí hlavního chrámu jsou „rozházeny“ další stavby a kolem nich torza mnoha kamenných Buddhů. Musel to být nádherné místo.
Jen přes ulici je další chrám – Wat Phra Mahathat. Byl postaven už ve 14. století a z hlavního prangu chrámu už zbývá jen základna. Z ní je ale docela dobrý pohled přes ulici na Wat Ratburana. Kolem základny stojí několik zrestaurovaných stup tvaru zvonu s neobvykle špičatým vrcholem. Na druhé straně je vidět velký park s jezírky a další waty se zachovanými prangy. Sestupuju dolů a kolem hordy turistů právě vystoupivších z autobusu zahýbám směrem k parku.
Chvilku si dávám odpočinek a protože je vedro, zkouším thajskou kokosovou zmrzlinu od Wall’s (naše Algida). Je skvělá, škoda že si to nemůžu dovolit každý den, nebo alespoň obden! Jídlo je tu dražší než jsem předpokládal (jako ostatně všechno), takže už i jen tím, že uspokojuju pouze svoje základní potřeby (jídlo, ubytování, doprava) se řítím do mínusu. A kde jsou filmy, Internet, pohledy apod.?
Původně jsem se chtěl jít podívat i do jednoho z místních muzeí, ale viděl bych asi jen to co už jsem viděl v Národním muzeu v Bangkoku, kde je Ayuthayi věnováno celkem dost prostoru. Radši se rozhlédnu po dalších původních místech tohohle požehnaného bývalého hlavního města.
Je jasno, a tak i vlhko. Docela nezvyk. Se mnou se tu potí hordy turistů, obzvlášť před nádherně opraveným chrámem Wat Mongkhon Bophit. Tady potkávám skupinku Čechů, kteří uvnitř chrámů stejně užasle jako já koukají na jednoho z největších Buddhů v Thajsku, snad 20 m vysokého, celého z bronzu a pocházejícího z 15. století. Hned vedle Wat Monghhon Bophitu stojí jako kontrast tři vysoké původní (z velké části) kamenné čedi (stupy), jež byly součástí největšího chrámu v Ayuthayi – Wat Phra Si Sanphet. Dnes to tak ale vůbec nevypadá, protože Barmánci se opět silně snažili. I tak je na ně malebný pohled, což dokládá i filmový štáb, který před nimi právě natáčí nějaký film o lásce (ne že bych uměl thajsky, ale zhrzené tváře a gesta hlavních aktérů napovídají, že to nebude o tom, jak se vaří špagety).
Už jsem z těch chrámů zničený. tom vedro je to docela chození, asi jsem si přeci jen měl půjčit to kolo. Další kilák od Phra Si Sanphet se zastavuju u Wat Četharam, kde před vysokou stupou sedí meditující kamenný Buddha a u Wat Lokaja Sutha, kde je zase asi 30 m dlouhý ležící Buddha. Oba jsou opásáni žlutou látkou – v Thajsku viditelné celkem často. Vzdávají mu tím úctu.
Po celém městě se prohání řada tuk-tuků a motocyklových taxíků. Jsou ale napohled, naposlech i napočuch daleko příjemnější, než rikši na subkontinentu. Taky ale dražší. Proto celou Ayuthayu procházím pěšky a večer jen tak tak vláčím nohy.
Odpoledne jsem navštívil informační kancelář, kde mi řekli, že bych se na autobusové nádraží měl dostat busem číslo 5. Teď už teda vím všechno co potřebuju a můžu si na nočním trhu vychutnat další skvělou večeři z thajské kuchyně. Opět po dlouhé době den nezakončuju Internetem, ale mlsnou procházkou po trhu mezi nejroztodivnějšími druhy ovoce. Bohužel mám jen na pouhé očumování bez kupování.
Den 123, neděle 20. 12.
Čekám, čekám na autobus číslo 5, který by mě měl dovézt na autobusové nádraží. Nic. Kolem projíždí všelijaká čísla, ale pětka nikde. Mám sice ještě hodinu čas, ale člověk nikdy neví, v jaké zácpě uvázne. Jede kolem rikšista a ptá se kam se chci dostat. Když říkám, že na nádraží, ukazuje někam za roh. Nejdřív nechápu, ale pak si uvědomuju, že jsem včera za rohem viděl hodně autobusů a songtó. Jdu za ním a on mi v postranní ulici ukazuje songtó, které má jet na nádraží. No, tak to zkusím. V songtó jsem ještě nejel, tak to bude premiéra. Songtó je buď pick-up, nebo menší náklaďák s krytou korbou a dvěma řadami lavic po stranách (songtó doslova znamená „dvě řady“). Ve městě nebo na venkově jezdí jako městská. Tak to zkusím i já!
 |
| Meditující Buddha před stupou chrámu Wat Četharam |
Asi v polovině cesty stojíme v nějaké zácpě, ale nakonec jsem na nádraží včas. Podle jedné informace (z hostelu, kde jsem bydlel) má můj autobus do města Phitsanulok jet v 8.52, podle jízdního řádu z turistické kanceláře v 8.30, ale tady na nádraží mi řekli, abych si sednul a čekal, že bus přijede, ale nevědí přesně kdy . Nechám si hlídat batoh a skáču do 7 Eleven (řetězec samoobsluh mající pobočky po celém Thajsku) koupit si snídani. Je zajímavý, že Thajsko je po dlouhé době země, kde se občas vyplatí koupit si jídlo v krámě místo na ulici. Kupuju si chleba a sardinky. Kdybych si chtěl třeba sýr, nedoplatil bych se, protože na rozdíl od ostatních věcí se dováží. Teď ho ale stejně nemají, protože pro většinu Thajců je to neznámé jídlo, na které nejsou zvyklí. Salámy tu mají ve větší míře, ale taky drahé. Mohl bych si ještě dát třeba jogurt nebo některou ze sladkostí, kterých je v sámošce snad nejvíc.
Sedím, čekám a přitom snídám. Najednou ke mě přistupuje běloch a ptá se kam jedu. Když říkám, že do Phitsanuloku, hned se ptá v kolik hodin, protože tam jede taky. Jeho anglický přízvuk se mi zdá dost český, tak se já zase ptám odkud je. No jo, z Čech. Z Tachova. Vlasta přiletěl taky asi před týdnem a po Thajsku se chce potloukat asi měsíc. Teď jde přes Phitsanulok do Sukhotaie jako já.
Autobus je tady, ale bohužel plný, takže musíme stát. Cesta má trvat asi pět hodin, naštěstí není vedro a navíc nám vlasy procuchávají větráky u stropu. Teď jedu (konečně) obyčejným autobusem (bez klimatizace) za lidovější cenu než předtím. V Thajsku jsou na meziměstských linkách dva druhy autobusů: státní a soukromé.
Jako v Indii i tady dávám přednost státním, protože jsou podle mých referencí spolehlivější. Státní busy jsou v zásadě taky dva druhy – oranžové (obyčejné, s větráky na stropě) a modré (klimatizované a tedy dražší). Zatímco modré busy jsou velké, mají vedle sebe 2+2 sedadla a celkem dost místa na nohy, oranžové jsou většinou starší, se sedadly 2+3 v jedné řadě a místem pro nohy jen tak tak. Evidentně jde o původní „luxusní“ busy, ze kterých se s příchodem prosperity staly busy obyčejné. Jsou totiž dobře zachovalé, ale pár let už mají za sebou. Na dopravu jsou ale skvělé a jediná opravdová nevýhoda je, že staví všude, nabírají pasažéry na mávnutí a tak jsou pomalejší než busy modré.
Tak teď teda stojíme v oranžovém buse a kecáme o všem možném od Thajska až po Čechy. Asi po dvou hodinách se uvolňují místa, takže si můžeme sednout. Autobus zároveň staví kvůli nějakému defektu přední pneumatiky. Píšu o tom, protože je poučné pozorovat opravu pneumatiky tady a kdekoliv na indickém subkontinentu. Zatímco tam je to záležitost na hodiny, kdy jeden člověk pracuje (většinou s primitivním nářadím) a dalších pět čumí, tady si práci rozdělil dva mechanici a nikdo jiný na čumění nezbyl (kromě nás). Pomocí hydraulických zvedáků pneumatiku sundali a opravili asi během půl hodiny a jeli jsme dál. Žádné zbytečné prostoje, žádné zbytečné zastávky, žádné zastávky bez jediného smyslu. Konečně jsem zase někde, kde se alespoň trochu používá slovo efektivnost.
Krajina po cestě je úplně placatá, plná vodních políček a roztomilých chaloupek. Vůbec to ale není pohled na chudou krajinu. Skoro u každého domku stojí auto (většinou pick-up, jejichž je Thajsko po USA druhým největším výrobcem na světě) a samotné domky jsou udržované a leckteré jako nové.
