Sukhotai je považován za první thajské hlavní město. Oproti Ayuthai vypadá jednodušeji, vzdušněji a mě se zdá i příjemnější. Ayuthayské prangy v khmerském stylu jsou tu vystřídány zvonovitými stupami. Téměř u každé z nich sedí záhadně se tvářící Buddha „oblečený“ do oranžového hábitu...
V Phitsanuloku hned přesedáme na bus a asi ve čtyři jsme v Sukhotai. Cesta nám trvala skoro celý den, takže vlastní prohlídku Sukhotaiského historického parku, který je odsud ještě asi 12 km, necháváme na zítřek. Ubytováváme se v rodinném guesthousu. Před vstupem dovnitř si musíme zouvat boty (což platilo i o ubytování v Bangkoku a Ayuthayi) a máme pokoj přímo v domě. Stejně jako ostatní místnosti, kde bydlí rodina, je i náš pokoj zařízený jen málo nábytkem. Asi nejsou na víc zvyklí. Je tu čisto, i když Vlasta si trochu stěžuje na koupelnu. Pro mě je to skvělé, víc než jsem čekal. V obývacím pokoji, přes který chodíme do naší ložnice, spí ještě babička a dědeček. Prostě jako doma!
 |
| Nové Sukhotai je celkem příjemné městečko |
Procházím se po mostě, dáváme si pozdní oběd a k tomu meloun. Večer si čtu Mladou frontu, kterou Vlasta přivezl a píšu deník. Pak se jdu ještě projít na noční trh a dávám si kanombaung – omeletu s bambusovými výhonky a sladkým mletým masem.
Den 124, pondělí 21. 12.
V „domácím“ prostředí se nám spalo skvěle. Dnes odpoledne odjedeme na sever do Čiang Mai, takže si v guesthousu necháváme batohy a jdeme jen tak na lehko chytit songtó na těch 12 km do Sukhotaiského historického parku. Ještě předtím si k snídani kupuju ryži a vepřové, oboje zabalené v banánovém listě, a k tomu podlouhlé smažené koblihy.
Před branou parku si půjčujeme kola a platíme vstupné. Park je chytře rozdělen na pět částí a do každé se platí vstup zvlášť. To se zase prohnu! Ještě že věci, které jsem si vyhlídnul, jsou „jen“ ve třech částech. Rozdělujeme se a každý jedeme svou cestou.
 |
| Sukhotai bylo první hlavní město území, na němž se dnes nachází Thajsko |
Sukhotaiský historický park je doslova parkem: zelené trávníky, jezírka, kvetoucí stromy a keře jsou vysázené mezi jednotlivými památkami. Jak zeleň tak památky jsou skvěle udržované, většina z památek je i restaurovaná. Chybí tady ten pocit opuštěnosti a zpustlosti, který si pod pojmem „staré zaniklé město“ představím, ale zas je to blíž podobě z doby vzniku a rozkvětu.
Sukhotai je považován za první thajské hlavní město. Oproti Ayuthai vypadá jednodušeji, vzdušněji a mě se zdá i příjemnější. Ayuthayské prangy v khmerském stylu jsou tu vystřídány zvonovitými stupami. Téměř u každé z nich sedí záhadně se tvářící Buddha „oblečený“ do oranžového hábitu.
Objíždím jednotlivá místa a čím dýl tu sem, tím je mi Sukhotai sympatičtější. Možná je to tou relativní jednoduchostí, možná prostředím, ve kterém je zasazeno a možná jenom vědomím toho, že sukhotaiští králové žili mezi lidmi a snažili se je udělat šťastnější.
Největším chrámem je Wat Mahathat s ještě stojícími sloupy z budovy, která dříve chránila dnes nezmarům vystaveného Buddhu. Zvonovité stupy jsou krásně symetrické a elegantní.
O něco na jih stojí naprosto odlišný Wat Si Sawai. Jeho tři khmerské prangy svědčí o tom, že byl původně postaven jako hinduistický chrám a to ve 12. a 13. století.
 |
| Wat Mahathat, nejrozsáhlejší ze sukhotaiských chrámů (na fotografii je jen jedna část), byl postaven ve 13. století |
Kolem jezírek s nádherně kvetoucími růžovými lekníny přejíždím z centrální části do části západní, která je ve volné krajině několik kilometrů na západ (jak jinak) od středu parku. Vlastně jich chci vidět kvůli jedinému místu: chrámu Wat Saphaan Hin. Z úpatí kopce vede na jeho vrchol kamenná stezka, nebo taky „Kamenný most“, jak zní překlad tohohle chrámu. Vlastní chrám se už nezachoval a opět z něj stojí jen opěrné sloupy a zadní stěna. Před ní sedí malý Buddha a za ním stojí velký kamenný, 12,5 m vysoký Buddha. Z kopce by byl dobrý výhled na Sukhotai, ale je pod mrakem a mlhavo, takže vidím akorát tak prd.
Vracím se zpátky do parku a zabočuju na prašnou silnici do severní části parku (kde máme v 11 s Vlastou sraz).
Po pár minutách jízdy jsem u neobvyklého chrámu Wat Si Čum. Neobvyklého proto, že v klaustrofobním mondópu (čtvercový baráček bez střechy) je velký sedící kamenný Buddha. Jako ostatní sukhotajští Buddhové i on se záhadně usmívá a oči má mírně sklopené dolů. Při své velikosti (15 m) se mi tak dívá rovnou do očí. A není to pohled nepříjemný. Lze ho ale jen stěží vyfotit, protože mondóp je hodně malinký a vstupuj se do něj asi jen dva metry širokou štěrbinou. Z dálky to vypadá docela srandovně – jako když Buddha nesměle vykukuje z mondópu ven.
Vracím se až do středu parku a míjím další chrám s khmerskými prangy – Wat Phra Pai Lung (pravděpodobně vládní centrum Sukhotaie ve 13. století, kdy byl ovládán Khmery) a srandovní Wat Čang Lom – čedi podepírané 36 slony.
 |
| Klidný výraz ve tváři Buddhy pod jednou ze stup chrámu Wat Mahathat |
Nasedáváme s Vlastou na zpáteční songtó a ve dvanáct jsme zpět v Novém Sukhotai. Sukhotai se nám oběma líbil víc než Ayuthaya. I tak bylo ale dobré vidět oboje a porovnat je se současným „královským“ městem – Bangkokem.
Vyzvedáváme batohy a na autobusovém nádraží si kupujeme jízdenky na sever do Čiang Mai. Máme ještě dvě hodiny času, Vlasta zůstává v čekárně (kde se musí zout a nechat boty na prahu), já se jdu projít trhem a dát si oběd.
Cesta busem je pohodová. Teď není tak narvaný, takže se můžeme roztáhnout jak chceme. Když se blížíme k Čiang Mai, začínají se na západě vlnit první kopečky. Jsou předzvěstí hor, ve kterých žijí horské kmeny, jedna z největších „atrakcí“ (bohužel v tom nejturističtějším slova smyslu) nejen severního, ale i celého Thajska.
V Čiang Mai mají být desítky turistických kanceláří, které organizují několikadenní túry právě do vesniček těchto horských kmenů. Prý se z toho stala velká zoologická zahrada, kdy turisti chodí po vesnicích a fotí si domorodce jako zvířata v ZOO. Pokud je to pravda, tak mě ani nenapadne něco takového podstoupit. V Čiang Mai nebo na severu se chci podívat do nějaké hodně blízké vesničky a podle atmosféry se rozhodnu co dál. Vlasta se na to netváří nadšeně už od začátku. Rovnou říká, že ho ani nenapadne se něčemu takovému propůjčovat.
