Kaliningrad

Konečný výsledek sovětské snahy může každý dnes posoudit sám – šedivě naplánované, postavené a vypadající město, které nemá už téměř nic společného se starým Königsbergem, zato hodně vypovídá o svých nových budovatelích...

RUSKO

Pořád si nejsem jist, jestli nás do Ruska bez pozvání a bez víza vůbec pustí. Na ruském velvyslanectví nám tvrdili, že pokud jedeme na dobu kratší než 30 dní nepotřebujeme vůbec nic. Kolem čtvrté hodiny ráno vidíme, že měli pravdu a moje obavy jsou rozptýlené – přes vybetonovaný příkop přejíždíme do Ruska. Ti státní příslušníci, kteří víza potřebují mohli dříve využít hojných nabídek hotelů, které jim spolu s povinnou rezervací několika prvních nocí vízum za poplatek 50 dolarů zařídily. Dnes již se prý žádosti o vízum od hotelů zamítají.

Jak Leninovy myšlenky, tak jeho sochy ještě v Rusku nejsou zdaleka mrtvé

Jak projíždíme ranní krajinou vidím, že je dost zanedbaná – silnice značené omšelými cedulemi v ruštině, ve všech městečkách a vesnicích oprýskané budovy, lidi nosí nevýrazné šedé oblečení (i když občas se tu vyskytne hezky oblečený člověk – většinou mladá žena). Před osmou přijíždíme (přesně na čas – zatím tady v Pobaltí vše jezdí přesně nebo jen s malinkým zpožděním) do Kaliningradu.

Kaliningrad

Zaujaly mě tu silně otřískané MHD dopravní prostředky – naše tramvaje (vypadají ale jakoby před tím než je dali sem 50 let vozily kameny v lomu) a pro mě neidentifikovatelné (asi ruskyje) trolejbusy. Na linkových autobusech, které jezdí mimo Kaliningrad je napsáno „KönigsAvto", což mě udivuje, protože Rusové se od doby kdy tohle město ukořistili (1945) všemožně snažili zničit a zahladit jakékoliv stopy jeho německé historie, včetně původního jména Königsberg (česky Královec). Časy se asi mění i v Rusku a možná se jednou Kant v hrobu obrátí zase na ten správný bok, až bude Kalinigrad znovu přejmenován na Königsberg, jméno, které dostal na počest krále Přemysla Otakara II, jenž toto město založil.

Měníme peníze a trolejbusem se kodrcáme přes půl města do hotelu, který by měl být relativně levný. Ulice jsou docela dobré, ale baráky jsou typicky socialistické králíkárny. Některé trolejbusy jsou české, s emblémem škodovky na přední masce. Takové modely jsem u nás ale nikdy neviděl, asi už je nepamatuju.

Hotel je o trochu dražší než jsme očekávali, částečně i proto, že každý člověk, který do Ruska přijede se musí do 3 dnů registrovat na policii. V hotelích tuto službu poskytnou (no ... je povinná, musíte ji přijmout) a řeknou si za to poplatek.

Kaliningradský hlavní trh se svými vůněmi a barevností překvapivě podobá trhům na Blízkém východě

Tady v hotelu jsou vidět dva rysy socialistického způsobu života, které tu dodnes převládají – nízká efektivita práce a nutkání mít vše pod kontrolou. V hotelu je totiž na každé patro děžurnaja, což je jakási správcová, která se hlavně stará o to, aby měla pod kontrolou, jestli náhodou nejdeme jinam než do svého pokoje. Výhodou (diskutabilní) je možný větší pocit bezpečí, protože se po patrech nikdo netoulá. Nevýhodou je neustálý pocit sledování, protože každé odskočení na záchod nebo do koupelny znamená přejít před očima babušky-děžurné.

S tou koupelnou je to ještě komplikovanější tím, že se za každé sprchování údajně platí, což nám nikdo neřekl. Táňa to zjistila, když po ní uklízečka chtěla rublíky. Nakonec koupelnu zamkly a bylo to. Zamčen je i nouzový východ. Co kdyby jím někdo chtěl odejít v době, na kterou není určen? To by určitě musel sáhodlouze vysvětlovat.

Umytí a (trochu) odpočinutí odcházíme do města. Nejdřív si chceme koupit něco k snědku a narážíme na supermarket. Je sice malý, ale plný zboží. Hodně zahraničního (Pobaltí, západní Evropa a spousta věcí – hlavně cukrovinky, polívky, oleje – z Čech). Vůbec ale nemají svoje mléčné výrobky, ty jsou většinou z Litvy. Asi to tak funguje ještě z dob SSSR, kdy Kaliningrad byla hlavně vojenská oblast a o krávy tady neměli moc zájem, takže byli zásobováni z nejbližší sovětské republiky – z Litvy. Po změně režimu a rozpadu Sovětského svazu neměli kde podobné výrobky brát, tak je musejí stále nakupovat z Litvy, což je asi levnější a smysluplnější než je vozit z Rosii.

U vchodu do supermarketu musíme odkládat batůžky. Zase ten paranoidní strach ze svobody člověka – co kdyby něco ukrad, když ho nikdo nehlídá? Jako v Litvě i tady je hodně druhů (hlavně černého) chleba. Kaliningrad je o něco levnější než Litva.

Na náměstí Pobědy, kousek od severního nádraží stojí, stále sebevědomě rozkročena, socha zakladatele největšího blázince na světě V. I. Lenina. Pokud tady ta socha bude pořád stát lidi alespoň nezapomenou. A na těch 70 let by určitě zapomenout neměli.

Procházíme po prospektu Mira celkem pěknou čtvrtí – restaurované domy (třeba krásné divadlo), široká ulice se stromořadím a jen ten vysoký počet moskvičů a ruština všude kolem nám nedává zapomenout, že jsme v Rusku.

Míjíme Bunkrové muzeum a univerzitu, před níž stojí socha slavného místního rodáka Immanuela Kanta. Dostáváme se na místní trh. Trhy mě vždycky fascinovaly a tenhle ruský je dost podobný trhům arabským – ovoce, zelenina, konzervy, chleba, sušenky, koření a do toho švitoření prodejců a kupujících, vůně smažených koblih a pražící slunce. Hned vedle trhu potravinového je trh s oblečením a úplně na okraji (vlastně už na ulici) trh s náhradními díly do aut a motorek.

Trh končí kousek od jezera Prud Věrchnyj, na jehož břehu je lesík a polorozpadlá Vrangelská brána, která kdysi byla součásti opevnění Königsbergu. Další podobné červené cihlové brány, či jejich zbytky se táhnou asi další 3 kilometry. Jdeme podél nich. V jedné z nich je Jantarové muzeum (v Kaliningradské oblasti se těží 90% světové spotřeby jantaru), další jsou buď skladiště nebo obchody. Jdeme dál podle opevnění o lokáme výfukové zplodiny místních, na maximální kouření seřízených, avtomašin.

Pozůstatky městského opevnění

Po této zacházce se vracíme do centra. Celé město je ukázkou ruské snahy „zvelebit” Königsberg/Kaliningrad. Od roku 1255 patřil Königsberg Německu. Po 1. světové válce bylo Východní Prusko (jehož součástí byl i Königsberg) odděleno od Německa a Hitlerova touha znovu jej spojit s Německem byla jednou z roznětek 2. světové války. V bojích roku 1945 byla celá oblast znovu obsazena Rudou armádou a v následujících letech Königsberg krutě zaplatil za svou někdejší příslušnost k Německu. Přejmenování na Kalinigrad (sám Michail Kalinin, v letech 1919 až 1946 formální hlava státu, v Königsbergu nikdy nebyl, ale zemřel právě ve vhodnou dobu, když Stalin hledal pro Königsberg nové jméno) byl pouze začátek. Ve svém tažení za lepší zítřky (hm ... spíše popozítřky) chtěli komunisti Königsberg úplně zbavit své minulosti. Snažili se opravdu důkladně. Stará podoba města pro ně nebyla dost dobrá a proto k válečným troskám (k nimž se při britském bombardování a dobývání Rudou armádou přiřadila i velká katedrála) přidali další: srovnali se zemí většinu města (včetně vyhozeni do vzduchu 700 let starého hradu), odsunuli většinu německé populace a přivezli ruské osadníky. Až do roku 1991 byla kaliningradská oblast pro cizince zakázanou zónou a ještě dnes je v ní ruská námořní základna se 40 000 až 200 000 vojáky (odhad, přesné číslo je přísně střeženým tajemstvím).

Konečný výsledek sovětské snahy může každý dnes posoudit sám – šedivě naplánované, postavené a vypadající město, které nemá už téměř nic společného se starým Königsbergem, zato hodně vypovídá o svých nových budovatelích.

Jako příklad megalomanie a dosti těžké ztráty soudnosti sovětských aparátčíků slouží Dům Sovětů. Je umístěna na místě, kde do roku 1968 stál onen století starý hrad. Přes protestní dopisy zaslané do Kremlu byl hrad srovnán se zemí a na jeho místě se začala stavět velká, hranatá, nevzhledná šestnáctipatrová bedna z betonu, která nakonec stejně nebyla nikdy dostavěna a dnes tam stojí opuštěná, obehnaná dřevěnou ohradou. Na(ne)štěstí je dost velká na to, aby ji v budoucnu nikdo nepřehlédl a nepřipomněl si režim, který ji pro sebe zbudoval a jehož je teď varovným prstem vztyčeným přímo uprostřed Kaliningradu na Ústředním náměstí.

Kousek od Domu Sovětů stojí na ostrůvku, uprostřed parku, katedrála, od 14. století typická silueta Königsbergu. Dnes ji opravují vnuci těch co ji zbořili a opravují ji dobře – už se opět tyčí do výšky tam, kde ještě začátkem 90. let byl jen pahýl věže. V roce 1995 na ni byly vráceny 4 zvony a věžní hodiny. U katedrály je park se sochami.

Katedrála, rozbitá během dobývání Königsbergu (tehdejší jméno Kaliningradu) na konci 2. sv. války, opět povstává ze svého popela

Z centra města pokračujeme pěšky po Leninském prospektu k nádraží, kde si chceme koupit jízdenky na zítřejší autobus do Klajpédy (Litva).

Ve většině obchodů se setkáváme s jakousi zvláštní podobou nedůvěry v zákazníka: v prodejnách jsou stále pulty, které oddělují zboží od zákazníků. Když zákazník něco chce, musí o to požádat prodavačku. Prodavači se asi bojí, aby jim lidé v nastávající svobodě všechno nerozkradli. I tady (jako v Litvě) jsou v obchodech pro mě nezvyklé kombinace zboží (na tak velké město) jako třeba textil, potraviny a drogérie v jednom.

Na nádraží si dáváme nějaké buchtohousky (pečiva tu opravdu mají nepřeberné množství druhů – od sušenek přes buchty, koláče, mazance, rohlíky až po chleba) a kupujeme jízdenku do Klajpédy. Pojedeme zase v 7 ráno. To snad ani není dovolená pořád vstávat před šestou hodinou!

Trolejbusem (v každém jezdí průvodčí a prodává lístky) jedeme do hotelu, nesprchujeme se (koupelna je zamčená) jen zase pereme.

Po dnešku jsem trošinku poznal rozdíl mezi Litvou a Ruskem a nedivím se, že se pobaltské státy tak snažily vybojovat si nezávislost. Rusko by je jinak strhlo ssebou v tom svém stále přežívajícím obstarožním systému.

Možná, že Rusko vypadá jinak a lépe než Kalinigrad, obyvatelé kaliningradské oblasti se však v každém případě už jen mohou jezdit dívat, jak okolní státy vzkvétají, zatímco jím se přísun dotací z Ruska (v době SSSR velký) zmenšil a pravděpodobně ještě bude zmenšovat.

Tento popis možná vyzněl pesimisticky ale... chce to vidět.

Den 7, pátek 8. 8.

Zase vstáváme brzo, protože v 7 jede autobus do Klaipėdy. Asi 40 km na sever od Kaliningradu projíždíme Zelenogradskem – kaliningradským letoviskem s plážemi. Působí mnohem příjemněji a čistěji než Kaliningrad. Pak už zahýbáme na silnici, která vede po celé délce Kuršské kosy, což je pás země dlouhý asi 150 km a široký maximálně 1-4 km, oddělující Kuršský záliv od moře.

Do Ruska už kapitalismus taky zavítal, zde v podobě velkoplošných reklamních panelů

Polovina kosy je ruská, druhá polovina litevská. Zajímavé je vidět na tomto malém kousku země srovnání těchto dvou zemí. Silnice v Rusku jsou značeny oprýskanými tabulemi a zastávky na autobus jsou zašlé nebo nejsou vůbec označené. Na hranicích si Rusové postavili velkou celnici, kde musíme všichni vystoupit z autobusu, vzít si svoje zavazadla projít detektorem. Táňa má (ostatně už od Běloruska) na hranici opět problémy, protože místní pohraničníci mají buď špatné zeměpisné znalosti (nerozlišuji Slovinsko a Slovensko), nebo neumí číst rusky, jelikož v jejím pase je rusky napsáno Slovackaja respublika. Slovinci potřebují do Ruska vízum, Slováci ne. Nakonec je ale vše v pořádku.

• ◄ Rumšiškės
• Klaipėda ►