Ostrovy v této oblasti (Saaremaa, Muhu, Hiiumaa) mají zvláštní historii. Hlavně proto, že po dlouhá léta byly téměř úplně uzavřeny a i Estonci z pevniny potřebovali k návštěvě povolení. Důvod byl jediný – na Saaremě se nacházela ruská raketová základna a radarový systém včasné výstrahy...
Den 15, sobota 16. 8.
Máme odjíždět kolem osmé hodiny. Přicházíme dříve, autobus už tam stojí, ale není ani moc plný, jak jsme se obávali, takže v něm můžeme v klídku najít dvakrát dvě místa vedle sebe. Řidič je smíšek a na rozdíl od toho z Tartu nám ihned bez řečí dává batohy do zavazadlového prostoru.
 |
| Loď „Regula” nás převáží na ostrov Saaremaa |
Cesta trvá asi 4 hodiny. Jediným významným bodem na ní je přejezd trajektem z přístavu Virtsu na ostrov Muhu. Po dvou hodinách přijíždíme do Virtsu. Z trajektu právě sjíždí poslední auta, která sem byla přivezena z Muhu, takže ani nebudeme muset moc dlouho čekat na nalodění. Ještě na břehu vystupujeme z autobusu a jdeme na loď. Autobus najíždí později.
Trajekt se jmenuje „Regula” a pravděpodobně je to nějaká vysloužilá loď z Dánska. Uvnitř jsou totiž všude po stěnách námořní navigační mapy průlivů Kategat a Skagerak, přes které jezdí trajekty mezi Dánskem a Švédskem. I některé reklamní panely jsou dánsky. Loď je ale tak rozlehlá, že nevím jestli náhodou do Dánska opravdu nejezdí.
Příliš se neliší od jiných skandinávských trajektových lodí – několik palub, na hoře otevřená terasa, pod ní zábavný salon s tanečním parketem a stolky k posezení, o další patro níž pak samoobsluha, kuchyně a další místa k sezení. Úplně dole je paluba pro auta a autobusy.
Cesta přes průliv trvá asi půl hodiny. Počasí je hezké – je jasno, ale docela zima. Chlupi se uvnitř u stolku učí španělštinu, já chci psát deník, ale nemůžu se k tomu přinutit. Na cestě se už dlouho nic výjimečného nestalo a zdá se mi, že obyčejné věci nějak neumím popisovat. Vůbec tím nechci říct, že by tady byla nuda. Jen je to příliš podobné našim reáliím a tudíž je těžké popisovat to, co člověk celkem dobře zná – nevím co z toho vybrat, protože je všechno samozřejmé. Jsem ale rád, že jsem tady, protože jsem chtěl zjistit, jak to v Pobaltí vypadá. Teď už to vím – je to jako u nás.
Muhu je ostrov ležící mezi pevninou a ostrovem Saaremaa. Téměř se nedá poznat, že Muhu a Saaremaa jsou dva rozdílné ostrovy, protože jsou spojeny umělou, asi 3 km dlouhou hrází. Na Muhu se nachází několik zajímavých věcí. Třeba pevnost Muhu, nebo vesnice Koguva se 105 původními domky – dnes skanzen. Bohužel nemáme čas na to, abychom cokoliv z Muhu viděli jinak než z okénka autobusu.
Jediné čeho si ale všímáme hned je silnice. Za přístavem začíná prašná, kamenitá cesta, kterou jedeme maximálně čtyřicítkou. Dále ve vnitrozemí ale zjišťujeme, že celá silnice se pravděpodobně předělává, protože na druhé straně ostrova u hráze k Saaremě už je celkem normální.
Ostrovy v této oblasti (Saaremaa, Muhu, Hiiumaa) mají zvláštní historii. Hlavně proto, že po dlouhá léta byly téměř úplně uzavřeny a i Estonci z pevniny potřebovali k návštěvě povolení. Důvod byl jediný – na Saaremě se nacházela ruská raketová základna a radarový systém včasné výstrahy. Tento stav trval po celou dobu vlády Sovětů, takže došlo k zajímavé věci – Saaremaa nebyla tak dotčena rusifikací jako zbytek země, nedocházelo zde k velkému rozvoji a místní obyvatelé zde byli prostě trpěni – nic víc, nic míň. O Saaremě se z toho důvodu říká, že je estonštější než samotné Estonsko a že vypadá tak jak před příchodem Rusů vypadalo celé Estonsko – tak trochu se tady zastavil čas. Jsem zvědav.
Už před příchodem Rusů byla Saaremaa oblíbeným letoviskem. Dochovala se tady řada zajímavých architektonických památek, je téměř celá pokryta lesy (očemž máme možnost se přesvědčit i při pohledu z autobusu) a na mnoha místech jsou pláže.
Kuressaare
Kolem poledne jsme konečně u cíle – v hlavním městě Saaremy – Kuressaare. Snad rychle najdeme nějaké ubytování. První typ má být hned u autobusového nádraží. Obcházíme ten dům ze všech stran, ale teď je to jen obyčejná banka. V Chlupiho „Let's Go” je asi kilometr od nádraží další hostel. Má být levný, tak tam jdeme, i když už asi nebudou mít místo.
Přeci jen mají. Hostel je pěkný, nově opravený, s malými ale čistými pokoji. WC i umývárna jsou na chodbě, ale taky jsou nově opravené. Je tady spousta náctiletých, takže jim ta novota asi moc dlouho nevydrží. K hostelu patří i o něco dražší hotel a restaurace.
 |
| Hrad v Kuressaare je jako z pohádky – plný spletitých chodeb a tajných komnat |
Po zabydlení jdeme do města. Kuressaare je, jako zbytek Estonska, čisté, upravené, hodně opravených domů – dřevěných i zděných.
Nejdřív si chceme koupit oběd, ale nemůžeme najít vhodný obchod. Procházíme uličkami centra a dostáváme se na hlavní náměstí – Kesk Väljak, kde stojí radnice, trh a jiné pěkné budovy. Kousek od náměstí je nárožní dům s věžičkou, na které jsou hodiny s dvěma ciferníky – jedním s arabskými a druhým s římskými číslicemi.
Jelikož jsme nenašli žádný vhodný obchod s potravinami, pokračujeme dál ke hradu. Ten je největším lákadlem ostrova – skvěle zachovaný a opravený, obehnaný vodním příkopem a mohutným hliněným valem. Stojí osamoceně na takto vytvořeném ostrově.
Po mostě se dostáváme k bráně ve valu, tunelem ve valu procházíme dovnitř. Hrad se tyčí přímo před námi. Vypadá jako krychle a asi musel být nedobytný. Nad jedinou přístupovou branou visí vrata, která se každý den zavírají pomocí kladky zavěšené těsně u střechy hradu.
Půdorys hradu má tvar čtverce, ve kterém je ještě jeden „soustředný” čtverec, tvořící nádvoří. Uvnitř hradu je spousta místností, hal, schodišť, chodeb, pasáží. Je to úplné bludiště. Takhle nějak si představuju starogotickou pevnost.
Uvnitř hradu je Saaremské regionální muzeum. Pro představení minulého i přítomného života na ostrově by opravdu nenašli lepší místo. Kromě výstavy (různé předměty z historie, kde je zvlášť v posledních dvou stoletích vidět vliv Rusů – používání azbuky, návaznost na ruskou historii apod.) jsou samozřejmě zajímavé i samotné interiéry. Přístupné je i sklepení, kde je instalována výstava kamenných sloupů, oken, soch, štuk a výstava současné saaremské flóry a fauny s vycpanými zvířaty, které jsou ve skleněných vitrínách přímo jakoby zasazeny do svého přirozeného prostředí – jakýchsi diorámat (např. vlk stojící nad svou obětí – rozsápanou laní). V nadzemní části jsou například místnosti kde přebýval biskup (i s ohromnými dřevěnými erby) a skvěle zachovalá věž se širokými dřevěnými schody a kavárnou v posledním patře, odkud je výhled na moře. Z věže je možné vylézt na ochoz obehnaný cimbuřím a prakticky celý hrad obejít po střeše. Je to parádní.
Násep kolem hradu byl postaven ve 14. století a park byl přidán roku 1861. Obcházíme hrad po náspu. Na východní straně je několik desítek ptačích budek, kde si každý pták může na ceduli v angličtině nebo estonštině před usídlením přečíst podmínky, za kterých je mu dovoleno zde pobývat.
Hrad je opravdu skvělý a pořád ještě žasnu nad tím, jak se v Pobaltí starají o historické památky. Rád bych to srovnal s dobou tak před deseti léty, kdy ještě byly součástí SSSR.
Z hradu se vracíme do centra. Před hradem je pódium a shluk lidí. Probíhá tady nějaké měření sil ve vzpírání. Zpět jdeme trochu jinou cestou, abychom viděli i neturistické části města. I v nich je to ale celkem upravené.
Jsme zpět na náměstí a zjišťujeme, že hned na jeho rohu je samoobsluha. Kupujeme si oběd a večeři a jdeme si sednout do parčíku. My s Táňou opět piknikujeme na trávě a lebedíme si. Místní sýry a mléčné výrobky vůbec jsou fakt skvělé. Ani snad nemusím připomínat, že samoobsluha byla stejná jako u nás.
 |
| V Kuressaare je hodně podobně malebných domů a domečk |
Když obědváme, máme trochu klidu k pozorování okolí. Nevědět, že jsme v Estonsku, tak bych řekl, že jsem kdekoliv jinde v Evropě – nová zahraniční auta, lidé moderně oblečeni, všude kolem čisto. Chlupi to skvěle vystihl: „kdyby mi tohle někdo řekl před týdnem, tak mu nebudu věřit".
Po obědě diskutujeme co všechno vlastně budeme na ostrově podnikat. Máme na to 3 dny a proto se podíváme hlavně mimo Kuressaare. Dvě zajímavá místa jsou na západě – Viki a Kihelkonna se zachovalou farmou a velkým německým kostelem, další na severu – Angla a Kaali s větrnými mlýny a meteoritovým kráterem. Dobrý způsob jak se po ostrově pohybovat jsou kola – ostrov je úplně placatý a ne moc velký. První den bychom mohli jet na kolech na sever a druhý den autobusem na západ.
Chceme zjistit kde se tady dají kola půjčit. Na mapě města umístěné v centru jsou označeny dvě půjčovny – jedna má ale zítra zavřeno (bude neděle), tu druhou ne a ne najít. Nakonec ji máme, ale i tady je zavřeno. Museli bychom tedy trochu změnit plán – zítra jet do Viki a pozítří si půjčit kola a jet na sever.
Na autobusovém nádraží zjišťujeme autobusy na sever. Hm – ostrov je malý a autobusy do většiny míst jezdí jen dvakrát za den – ráno a večer. To by znamenalo celý den strávit na západě. Tolik tam toho k vidění ale zase není. Nakonec tedy vypouštíme návštěvu Viki a zkracujeme pobyt na ostrově o jeden den. Zítra pojedeme autobusem do Angly a Kaali a v pondělí ráno autobusem do Tallinnu.
Autobus do Angly (asi 40 km) jede brzo ráno. Bohužel tady v Kuressaare nám nikdo není schopen říct, jak a kdy se dostaneme z Angly do Kaali (vzdálenost asi 20 km). Víme jen, že v sedm večer jede bus z Kaali zpět do Kuressaare. Budeme tedy mít celý den na to, abychom se dostali z Angly do Kaali – busem, stopem nebo ... pěšky.
Ochutnáváme místní zmrzlinu – je skvělá, ale pak zjišťujeme, že není estonská ale finská.
Je už večer, ale ještě se nám nechce zpátky do hostelu. Jdeme se proto projít podél ulice, ve které je náš hostel. Dostáváme se až k sídlišti. Není skoro vůbec oprýskané. Domy jsou postavené celé z cihel, ani jeden panel. Vypadá to tak mnohem líp, i když to dalo víc práce. Na takovém sídlišti bych klidně a rád bydlel. I stromů je tu hodně.
Večer v hostelu večeříme a zase nepíšu deník.
Den 16, neděle 17. 8.
Ráno je dost zima. Jdeme na autobusové nádraží odkud se chceme dostat do Angly. Kupujeme si i lístky na zítřek ráno do Tallinnu. Na to, že je neděle, tak s náma jede docela dost lidí. Ono je to vlastně jedno ze dvou spojení denně, takže se ani není čemu divit.
Angla
Kolem osmé jsme v Angle. Projeli jsme několik malebných vesniček a jsme téměř na druhé straně ostrova. Silnice jsou docela dobré, takže se nám těch 20 km do Kaali půjde snad dobře – do Kaali bohužel dnes nic nejede a čekat do večera na autobus, který by nás odvezl do Kuressaare by byla ztráta času.
 |
| Větrné mlýny v Angle jsou svědky dávné minulosti tohoto větrného ostrova |
V Angle je 5 větrných mlýnů. Jsou skvěle udržované a každý z nich vypadá trochu jinak. V jednom (tom největším) je muzeum a malé občerstvení. Chlupi si ho jde dovnitř prohlídnout. Musel ty holky, co vevnitř prodávaly, asi dost dostat, protože ho pustily zadarmo – řekl, že dělá na univerzitě a ony údajně byly nějaké studentky.
Zatímco Chlupi se kochá pohledem z ochozu mlýnu, my na dřevěných špalcích před mlýnem snídáme a fotíme. Všechny mlýny jsou postaveny jako otočné. U toho největšího se otáčí jen hořejší část s lopatkama, u ostatních je k otočení třeba nadzvednout celý mlýn (spočívá na otočném kloubu) a ručně jej otočit. Práce pro pěkně silné chlapíky, i tak je to ale geniálně vymyšleno. Mlýny stojí hned u silnice a jsou opravdu fotogenické.
Po půlhodině strávené u mlýnů vyrážíme na cestu do Kaali. Odhaduju to tak na 5 hodin chůze.
Je příjemně, úplně ideální počasí na výlet. Na obloze jen pár mráčků, všude kolem lesy, sem tam po silnici profrčí auto.
Každou hodinu si děláme čtvrthodinovou přestávku. Míjí nás daleko víc aut, než by člověk na takovém ostrově a ještě k tomu v neděli řekl.
Lesy, obdělaná pole, zelené louky, vyschlá koryta řek a úžasný klid. Těch pár domečků cestou jen dokresluje opuštěnost tohoto místa.
Kaali
Na poslední 3 km odbočujeme z hlavní silnice vedoucí do Kuressaare a jdeme do Kaali. Po jedné odpoledne jsme tam. Na přístupové cestě, pár metrů za cedulí se jménem městečka, je malé parkoviště, pár dřevěných lavic, stolů a stánek s občerstvením. Dost velké překvapení. Buď je Kaali tak velkou atrakcí, nebo je podobný stánek na začátku každé vesnice.
My s Táňou si dáváme oběd, Karin s Chlupim už něco snědli cestou. Po cestě bylo docela vedro, takže jsme zpocení a unavení, ale jsme rádi, že už jsme tady. Autobus do Kuressaare má jet v 7 večer – jedna místní slečna nám ukazuje odkud přesně. Zastávka (dost neviditelná, protože ji nevidím) je před místním „konzumem” – krámem označeným „Kauplus".
Kaali je mrňavé a onen meteoritový kráter je jen pár metrů od neviditelné autobusové zastávky. Je široký asi 100 a hluboký 30 metrů. Jeho valy už jsou zarostlé lesem, takže je snadné ho přehlédnout. Na dně je jezírko kde se válí kameny – možná pozůstatky meteoritu, možná jen vyvržená skála.
Před kráterem je dřevěná prosklená budka připomínající autobusovou čekárnu. Je v ní malá výstavka o meteoritech a o tomto kráteru. Než se zjistilo, že jde o impaktní kráter z 8. století př. n. l., bylo vymyšleno několik teorií o jeho vzniku. Jedna hovořila o propadu klenby krasové jeskyně, druhá o valu kolem bývalé pevnosti, další o výbuchu sopky a někteří nesměle navrhovali jako příčinu dopad meteoritu.
Chlupi se jde projít po vesnici, já si trochu čtu o Bangladéši a holky se uvelebily na trávě a asi spí. Jsou 3 hodiny odpoledne a tak si jdu natrhat nějaká jablka. Pak mě taky zmáhá únava.
Po odpočinku holky taky vyráží na obhlídku okolí. Sedám si na zastávku a opět se neúspěšně pokouším psát deník.
Před sedmou se před konzumem shromažďují lidi a za chvíli přijíždí autobus. Je takový už opoužívaný, ale jede!
Za půl hodinky jsme zpět v Kuressaare a padáme únavou a taky trochu z představy, že po tom dnešním pochodu budeme muset zítra vstávat kolem čtvrté, protože autobus do Tallinnu jede v 5!
Den 17, pondělí 18. 8.
Ráno je ještě větší zima než včera a nám se vůbec nikam nechce. Naštěstí jsme dost na sever, takže není ani moc tma – ještě dozvuky bílých nocí. Klíče od pokojů necháváme u místního hlídače, který se vyznamenal minulou noc tím, že z Chlupiho pokoje vyhodil nezvaného hosta, jenž se tam zcela opilí uvelebil. Vzbudil jsem se, protože jsem slyšel nějaké rány na dveře a pak nějaké rány o zem – to když hlídač zametl s tím opilcem.
Teď je ale před pátou hodinou ráno a my se potácíme na autobusové nádraží. Hřeje nás jedině to, když na nádraží vidíme, že nejsme sami, a že tak masochistických lidí tady čeká víc.
Jízdu přes ostrov vůbec nevnímám, probouzím se teprve na trajektu zpět na pevninu. Všichni 4 si sedáme ke stolku s výhledem na moře, a zatímco loď odplouvá z ostrova, my začínáme snídat. Jedeme stejnou lodí jako před dvěma dny.
Cesta vnitrozemím do Tallinnu uběhla rychle, protože jsem většinu zase prospal. Zhruba 30 km před Tallinnem jsme najeli na dálnici, která vedla až do hlavního města.