Petrohrad II.
- Podrobnosti
- Vytvořeno 15. 8. 1998 •
- Aktualizováno 18. 11. 2015
- Autor David Kučera
- Zobrazeno 3651×
Je ještě šero, nádraží je plné lidí čekajících na svoje električky. Vedle haly je v obrovské výkladní skříni vystaven první vlak, který z tohoto nádraží před 160 léty začal jezdit do Carského sela. Lokomotiva byla tehdy ještě otevřená a strojvůdce celou cestu musel stát – neměl vůbec žádné sedátko. Za lokomotivou byly řazeny 3 vagóny, každý pro jednu třídu...
Po příjezdu do Petrohradu přemýšlíme co se zbytkem dne. Možná ještě stihneme navštívit Izakijevskou katedrálu. Měla by být otevřena do šesti.
U kasy před katedrálou je fronta a opět dvojí ceny. Holky si kupují studentské lístky na ISIC (v Rusku a v Pobaltí se opravdu vyplatí), Chlupimu a mně odmítají lístky prodat, protože jsme cizinci a těm se lístky prodávají vevnitř. Je pravda, že některé lístky se kupují vevnitř, ale to budou nejspíš lístky do muzea, kdežto my se chceme dostat na ochoz (kolonádu) katedrály. Chlupi se u vstupu ke schodišti na kolonádu ptá hlídající babušky, kde si můžeme lístky koupit. Ta mu říká ať ji za nás dva dá 10 000 rublů a můžeme jít. Pěkně si přivydělala.
 |
| Picca Chat na jednom z četných petrohradských nábřeží |
Katedrála sv. Izáka se stavěla 30 let, do roku 1858. Aby bylo možné z Finska dopravit obrovské žulové bloky, ze kterých byly později vytesány sloupy na ochoz, musely být postaveny speciální lodě a dokonce i železnice. Ochoz teď slouží jako turistická atrakce. Bohužel dnes není právě nejjasnější počasí, ale i tak leccos vidíme. Je dobře že jsme sem šli až teď, kdy už Petrohrad trochu známe a víme, co se kde nachází. Na ochozu se nesmí fotit, ale babušky jen občas někoho napomenou. Je možné si poslechnout automatický výklad v ruštině popisující viditelná místa.
Když jdeme dolů, počítáme schody. Nevím proč, ale neví se, kolik přesně schodů sem vede. Faktem je, že ani my 4 jsme se dole neshodli na jednom čísle! V Moskvě dokonce existuje adresa, kam se můžou odhady posílat. Zvláštní.
Ještě před zítřejším výletem do Novgorodu bychom chtěli zjistit kdy nám odjíždí vlak a kolik nás to bude stát. Budeme asi muset jet brzo ráno, protože cesta má trvat 4 hodiny – Novgorod je asi 190 km na jih od Petrohradu.
Na Moskevském nádraží (moderní hala, velký barevný počítačový panel s příjezdy a odjezdy, ale bohužel ... lidi v pokladnách jsou pořád stejně socialističtí) se dozvídáme, že do Novgorodu odsud žádné vlaky nejedou, pouze električky. Babuška v kase dost striktně trvá na rozlišování vlaku a električky (což je elektrifikovaný vlak), takže si připadáme jako pitomci, když chceme do Novgorodu jet vlakem, když každý přece ví, že tam jezdí jen električky!
Električka odjíždí v 8 hodin, což je pro nás pozdě. Přesunujeme se na Vitebské nádraží, odkud taky mají jezdit vl...električky do Novgorodu.
Tady už je to lepší. Električka do Novgorodu jede už před šestou a zpět ve třičtvrtě na šest odpoledne. Zase budeme muset brzo vstávat!
Den 24, pondělí 25. 8.
Je pondělí a my vstáváme ještě dříve než většina lidí do práce. Před šestou nám totiž jede prigorodnij pojezd (električka) do 190 km vzdáleného Novgorodu. Rusko je tak obrovská země, že místa blíž než 300 kilometrů k nějakému městu patří do jeho spádové oblasti a jezdí tam prigorodnyje pojezdy.
Na nádraží kupujeme jízdenky na električku, která nás zaveze jen asi do jedné čtvrtiny trasy, kde budeme muset přesednout na jinou.
 |
| Prigorodnyj vlak jsou jen tvrdé dřevěné sedačky (foto Martin Dlouhý) |
Je ještě šero, nádraží je plné lidí čekajících na svoje električky. Vedle haly je v obrovské výkladní skříni vystaven první vlak, který z tohoto nádraží před 160 léty začal jezdit do Carského sela. Lokomotiva byla tehdy ještě otevřená a strojvůdce celou cestu musel stát – neměl vůbec žádné sedátko. Za lokomotivou byly řazeny 3 vagóny, každý pro jednu třídu. Vagón 1. třídy byl samozřejmě nejpohodlnější a nejhezčí – se záclonkami a polstrovanými sedačkami. Vagón 3. třídy ani neměl střechu a byly v něm jen dřevěné sedačky. I tak v něm ale jezdili asi jen ti bohatší.
Je zajímavé pozorovat lidi na petrohradských nádražích – na každém jsou jich stovky, od mrňavých škvrňat až po babušky v šátcích. Do našeho vlaku nasedají i babušky, které budou nejspíš vystupovat ve městech a vesnicích na trase. Z každého třetího kiosku se line jiná hudba, takže je to i zvukový chaos. Většinou není kam si sednout, protože těch pět laviček je vždy plně obsazených a všechny obrubníky jsou tak zaplivané, že se u nich nedá ani stát.
Vesnice po cestě jsou opravdu vesnice. Většina jich je uprostřed hlubokých lesů a v některých to vypadá, že vlak je jediné spojení s okolím. V takových není nikde vidět ani náznak silnice, nádraží je jen jedna dřevěná bouda a člověk hned pozná kterými směry lidé po vesnici nejvíce chodí – tudy, kde jsou vyšlapané cestičky v trávě. Široká cestička je asi hlavní třída a úzké pěšinky jsou ulice.
Z těch dřevěných domků, lesů, obyčejných lidí v holinkách a s kbelíky brambor vyzařuje neuvěřitelná pohoda. Jenže oni tady mají asi dost tvrdý život a nejspíš žijou hlavně z toho, co si vypěstují na svých malých políčkách. Sem tam je vidět i nějaké domácí zvířectvo – hlavně krávy a slepice další to zdroj obživy.
Vlak je (stejně jako ty z předchozích dní) celý dřevěný, takže docela tvrdý (no co, vždyť se jede jen 4 hodiny!). Není v něm ani záchod, takže každý musí se svojí případnou potřebou 4 hodiny počkat. Nedovedu si představit, že bych třeba do Brna jel celou cestu na dřevěné lavici ve vagóně bez kupé. Jsem už asi zhejčkanej. Tady mi to ale připadá úplně normální a naopak se to i víc hodí k tomu co vidím z vlaku: les, les, les, les, vesnice, les, les, kráva...
