Vlakem domů

Jelikož po rozpadu SSSR se přímá cesta z Petrohradu přes Pskov do Varšavy stala kvůli hraničním přechodům mezi Ruskem, Litvou, Lotyšskem, Běloruskem a Polskem příliš pomalá, jezdí většina vlaků trochu oklikou přes Polock a Grodno v Bělorusku...

Den 26, středa 27. 8.

Dnes odjíždíme z Ruska. Jízdenku máme koupenou až do Bratislavy (Karin do Přerova) s přestupem ve Varšavě. Z Bratislavy pak dalším vlakem dojedeme do Nových Zámků, kde chceme strávit část víkendu a v neděli přijet do Prahy.

Vllak odjíždí v půl druhé z Varšavského nádraží, takže jediné co ještě dnes musíme udělat je nakoupit jídlo na cestu a dopravit se na nádraží.

Karin odešla do města koupit si jídlo, pak se vrátí a metrem přijede na nádraží. My jsme si sbalili poslední věci a nejdřív odjíždíme na nádraží, kde si teprve koupíme jídlo a naposledy se projdeme.

Cesta metrem trvá pár minut. Věci si necháváme v úschovně. Táňa posílá z nádražní pošty pohledy a pak jdeme ven z nádraží koupit vodu, pečivo, sýry, pirohy, ovoce a zeleninu, abychom měli dost zásob na následující dvoudenní cestu. V rublech nám zbylo ještě dost peněz (no, asi 10 dolarů), takže se nemusíme omezovat.

Jako suvenýr si kupuju noviny. Cestou městem narážíme na katedrálu s modrými kopulemi – katedrálu sv. Trojice stojící asi kilometr od nádraží.

Ve čtvrt na dvě přicházíme na vlak. Provodnik vagónu nám před nastoupením kontroluje lístky. Karin už je tady. Zdá se, že jsme tedy všechno zvládli a teď už se jen povezeme. Nevíme sice jak pojedou vlaky z Varšavy do Čech, ale snad to nebude takový problém. Odjíždíme na čas.

Vagón je pohodlný, obdoba vagónu ve kterém jsme jeli z Tallinnu do Petrohradu. Rozdíl je hlavně v tom, že teď máme vlastní uzamykatelné kupé. Zase si libujeme nad tím, jak prakticky a pohodlně jsou ruské vagóny zařízeny, včetně všelijakých „udělátek” jako sklápěcí žebříky pro výlez na hořejší postele, sklápěcí síťky na čtení, držáky na ručníky, lampičky, prostory pro zavazadla a samozřejmě samovar na konci každého vagónu (fungující) s vařící vodou na čaj nebo polívku. Souhrnně jsme to nazvali „kosmičeskaja těchnologyja", protože nám připadalo, že v tom otlučeném Rusku, kde se o obyčejného občana nikdo nestará, jsou takové věci jakoby z jiného světa a musely tudíž být vynalezeny v ústavech pro kosmický výzkum.

Jakmile se vlak pohne z nádraží hned obědváme. Užívám si toho pocitu, že už jedeme domů, i když bych tady ještě pár dní zůstal.

Jelikož po rozpadu SSSR se přímá cesta z Petrohradu přes Pskov do Varšavy stala kvůli hraničním přechodům mezi Ruskem, Litvou, Lotyšskem, Běloruskem a Polskem příliš pomalá, jezdí většina vlaků trochu oklikou přes Polock a Grodno v Bělorusku. Bělorusko patří do SNS a má dokonce podepsánu zvláštní dohodu o sdružení s Ruskem, takže první mezinárodní hranice pro nás bude vlastně až bělorusko-polská. Ještě v Rusku dostáváme běloruské celní prohlášení, které budeme odevzdávat až brzy ráno na bělorusko-polské hranici.

Běloruský prezident Lukašenko je tak horlivý zastánce starých pořádků, že zakázal používat novou běloruskou státní vlajku a Bělorusko se tak vrátilo ke staré svazové sovětské vlajce. Kvůli němu se Bělorusko pomalu stává pro Rusko nesnesitelnou zátěží, protože nejen že v něm nebyly (na rozdíl od Ruska) započaty žádné hospodářské změny (a je tak na míle pozadu za Ruskem), ale není v něm ani svoboda tisku a slova a všechny projevy nesouhlasu s vládní politikou jsou tvrdě stíhány a trestány. Z tohoto pohledu se pak Rusko může jevit jako silně reformní země.

K večeři si dáváme pirohy s čajem ze samovaru a jdeme brzy spát.

BĚLORUSKO

Den 27, čtvrtek 28. 8.

Budím se brzy ráno. Jsme v Bělorusku. Už je světlo a právě projíždíme stanicí Mosty. Asi po hodině přijíždíme do Grodna. Opět nás vítá nová, velká, betonová, hranatá budova místního hlavního nádraží. Tudy jsme projížděli i před 4 týdny. Uzavírá se tak naše pobaltské „kolečko": odsud pojedeme po trase, kterou jsme už jeli cestou do Litvy, jen opačným směrem.

Varšava už odsud není daleko. Na hranicích v Kuznice-Bialystockej nás ale ještě čeká zhruba tříhodinová výměna podvozků, jelikož v Bělorusku končí ruský široký rozchod kolejí a v Polsku začíná rozchod kontinentální (užší). Cestou do Litvy byla při průjezdu „výměnnou” stanicí tma, takže jsme nic neviděli. Teď už je ráno a navíc bezoblačno, takže budeme moct zjistit jak výměna přesně probíhá.

POLSKO

Po půlhodinové jízdě z Grodna přijíždíme do Kuznice. Musíme chvíli čekat, protože kolej se zařízením na výměnu podvozků je právě obsazená rychlíkem Varšava-Petrohrad.

Za další půlhodinu jsme na uvolněnou výměnnou kolej odtaženi, celý vlak je rozdělen na jednotlivé vagóny, každý vagón je posunut ke 4 stojanům (2 z každé strany) pomocí nichž je zvednut do vzduchu. Původně jsem si myslel, že změna rozchodu je provedena posunutím kol na podvozku do patřičné vzdálenosti do sebe. Teď ale vidím, že před zvednutím vagónu jsou podvozky odšroubovány, takže zůstávají na kolejích. „Staré” podvozky jsou odstrkány mimo vagón a odneseny jeřábem pryč, zatímco nové jsou po kolejích dostrkány pod vagóny. Ty jsou na ně ze stojanů spuštěny a montéři je opět přišroubují ke spodku vagónu. Kontinentální podvozky mají nejen menší rozchod, ale připadají mi i nějak míň robustní než podvozky ruské.

Nakonec jsou všechny vagóny spojeny v jeden vlak a odtaženy na perón, kde nastoupí další cestující.

Do Varšavy přijíždíme po třetí hodině odpoledne. Vlak bohužel končí na nějakém malém předměstském nádražíčku, takže se budeme muset sami dostat na hlavní nádraží. Hned nám ale jede jiný vlak (spíš něco jako metro), který nás odváží na jiné předměstské nádražíčko, které už je ale jen pár minut chůze od nádraží Zachodna (Západní).

Tady máme možnost poprvé prostudovat jízdní řád polských železnic. Nejbližší vlak do Čech jede z hlavního nádraží po osmé hodině večer. To je lepší, než jsme čekali, protože budeme v Čechách brzo ráno, takže se snad ještě dopoledne dostaneme do Nových Zámků. Karin není ale zase tak nadšená, protože přijede do Přerova asi ve 4 ráno.

Nejbližším vlakem přejíždíme na hlavní nádraží a uvelebujeme se v čekárně. Máme pár hodin času. Karin se pokouší zjistit, jestli ji nejede nějaký lepší vlak. Když zjišťuje že ne, jde zavolat domů, aby pro ni někdo přijel na nádraží.

V čekárně je spousta bezdomovců, kteří se mezi sebou baví a vyměňují si různé zbytky jídla co kdo kde našel. Nádraží je přímo v centru města naproti několika mrakodrapům. Vlaky přijíždějí o odjíždějí podzemím, takže nepřekáží na povrchu. Parkoviště a příjezd pro auta před nádražím vypadá spíš jako na letišti.

Večeříme a pak si čtu, protože se mi nechce psát deník. Na chvilku se jdu projít kolem nádraží. Za nádražím, na druhé straně než mrakodrapy, stojí budova, která mi připomíná, že jsme v zemi bývalého Východního bloku – jakoby z oka vypadla Lomonosovově univerzitě v Moskvě, Akademii věd (Stalinův narozeninový dort) v Rize nebo hotelu Internacionál v Praze.

Náš vlak přijíždí s malým zpožděním, ale je téměř prázdný, což nám každému umožňuje zabrat celé sedadlo a v noci se tak alespoň trochu vyspat. Když projíždíme Varšavou dívám se z okénka na její neónové nápisy ubíhající podél vlaku. Teď vím, že jsme překonali poslední „překážku", a že ráno se už probudíme v Čechách.

ČESKÁ REPUBLIKA

Den 28, pátek 29. 8.

Probuzení samozřejmě opět přichází dříve než v civilizovanou dobu, jelikož nám do cesty zase někdo postavil státní hranici – tentokrát polsko-českou. Vlak má asi 40 minut zpoždění.

Před čtvrtou přijíždíme do Přerova. Karin vystupuje – čeká na ni dědeček. My pokračujeme dál. Tenhle vlak nejede do Bratislavy ale do Vídně, takže budeme muset v Břeclavi přestupovat.

V Břeclavi jsme po páté hodině ranní. Máme velké štěstí, protože z Prahy právě přijíždí vlak směřující do Budapešti, který staví i v Nových Zámcích.

SLOVENSKO

Ve vlaku chceme u průvodčího doplatit úsek Bratislava-Nové Zámky. Říká nám, že za námi přijde v Bratislavě, ale během celé cesty se už neobjeví.

Po osmé hodině konečně přijíždíme do Nových Zámků. Táňa už je doma, pro mě ale cesta vlastně ještě neskončila, protože jsem stále v zahraničí a navíc na místě, kde jsem ještě nikdy nebyl.

Po čtyřech týdnech opět koupel a po osmi dnech poprvé teplá voda. Je to balada. U Podolcových jsme zahrnuti všemožnou péčí od skvělého jídla až po vyprání prádla. Jak Tánina sestra Monika, tak mamka Soňa a její přítel Fero se na ni moc těšili.

Počasí nám moc nepřeje, takže radši odpočíváme doma. Večer pak jdeme všichni na večeři (zase skvělou) do pizzerie.

Den 29, sobota 30. 8.

Nové Zámky jsem zatím neměl moc možnost poznat, ale jelikož Soňa má dnes v Nitře sraz se svými bývalými spolužačkami, tak alespoň všichni jedeme na výlet do Nitry. Do odpoledne musíme být zpět, protože nám v půl čtvrté jede vlak do Břeclavi.

Nitra je velmi staré město, ve kterém byl roku 833 knížetem Pribinou postaven první katolický kostel na území bývalé Československé republiky. Jako taková je poseta mnoha památkami na svou více než tisíciletou historii.

Jsme v centru, a tak se chci podívat do obchodního domu Tesco. Musím přiznat, že ač menší než pražské Tesco, má lepší výběr zboží.

Z Tesca se jdeme podívat do místní tržnice. Pro nás z Prahy tady je neuvěřitelně levná zelenina a ovoce. Některé plody (třeba švestky nebo papriky) stojí jen čtvrtinu ceny a mnohdy vypadají líp.

V centru stojí na kopci nitrianský hrad, ze kterého je krásný výhled na celou Nitru a i protější kopec Zobor (dá se na něj vyjet lanovkou). Horné mesto, které se rozkládá pod hradem je samá úzká ulička. Hodně historických domů je čerstvě restaurováno. Pribinovo náměstí se sochou knížete připomíná „hloubku” kořenů tohoto starobylého a příjemného města.

Cestou zpět do centra se zastavujeme ve Františkánském kostele. Po schodech můžeme vyjít do horního patra kostelní lodě a ze shora pozorovat právě probíhající mši.

Při procházce ulicemi jsem si všimnul, že se chystá změna SPZ slovenských aut. Nová SPZ je docela povedená: je na ní slovenský státní znak s písmeny SK, dvě písmena okresního města, tří čísla a další dvě písmena. Vybraný typ písma je elegantní a celkově značka působí dobře – spíš jako z některé západní země.

V centru se všichni opět setkáváme a jdeme na společný oběd – zase skvělý.

Zpět v Zámcích se už jen loučíme a nasedáme na vlak do Břeclavi. Po dvou hodinách jsem i já konečně doma.

ČESKÁ REPUBLIKA

Závěr?

Když se tak dívám na uplynulý měsíc myslím, že jsem si za tu krátkou návštěvu alespoň v základních věcech udělal jasno. Už tak trochu vím jak se v Pobaltí žije, vím i že je to oblast podobná naší – taky byla a je ve vleku boje velmocí o sféry vlivu a taky se snaží najít svoji identitu. Byli však ovlivněni daleko víc než my a jejich hledání tak bude trvat o něco déle. Kontrast s životem v Rusku, jejich bývalém poručníkovi, je však už dnes, pouhých 6 let po osamostatnění, velký a rychle se zvětšuje. V Rusku sice taky dochází k velkým změnám viditelným na každém kroku, všechno jde ale strašně pomalu a ruský medvěd je tak stále ještě v zimním spánku. Snad už tam ale přichází jaro. Uvidím při své další návštěvě Ruska, kterou určitě nebudu dlouho odkládat.

• ◄ Petrohrad III.
• Fotografie ►