Vilnijus a Trakai

Trakai se zdá být celkem příjemné městečko. Leží na dlouhém poloostrově, obklopeno třemi jezery. Ta nás vítají už když vystupujeme z vlaku. Jezera inspirovala i některé místní legendy. Jezero Galvé (Hlava) například získalo jméno podle hlavy sťatého křižáckého bojovníka, kterou do jeho vod hodil velkovévoda Gedimino...

LITVA

Stejné jsou i moje dojmy při přejezdu hranic s Litvou: husté, příjemné, smíšené lesy. Litevští pohraničníci na mě působí daleko příjemněji než běloruští. V 9 hodin (na čas!) vystupujeme konečně ve Vilnijusu.

Vilnijus

Na nádraží si vyměňujeme peníze (dají se tu měnit i české koruny!) a hned vyrážíme hledat ubytování. Najít ho je celkem anabáze, ale po dvou hodinách už jsme na cestě do hostelu. Mezitím jsme obešli asi polovinu Vilnijusu, ale bezvýsledně.

Moje úplně první dojmy z Litvy jsou: mírně otřískanější než Čechy, lidé hodně prodávají na ulici, nejsou tak hezky oblečeni, ale hlavně – mluví rusky!!! To mě dost překvapilo, protože jsem si myslel, že mají Rusů plné zuby a budou se snažit od nich rychle odpoutat. Asi to ale nejde tak rychle.

Hostel je OK, odpočíváme po více než 24hodinové cestě a ranním tápání při hledání ubytování.

Odpoledne vyrážíme do centra. Jdeme pěšky. Domy kolem jsou ošuntělé, v některých z nich z dálky poznávám různé prodejny – textil, potraviny, elektroniku. Všechny obchody tady mají zajímavý („litevský") způsob zveřejňování otvíracích hodin. Na dveřích je tabule, kde je 7 obdélníčků, na každý den v týdnu jeden. První až pátý (znázorňující pondělí až pátek) mají většinou stejnou barvu (třeba zelenou) a jsou u nich napsány společné otvírací hodiny. Šestý obdélníček (sobota) je např. napůl zelený a napůl červený a jsou u něj kratší otvírací hodiny. Sedmý (neděle) je většinou celý červený, což znamená, že je zavřeno. Samozřejmě existují různé variace podle otvíracích hodin.

Ve Vilnijusu jezdí české trolejbusy snad ze 60. let

Na Katedrálním náměstí, které je pro Litevce stejným symbolem a památkou na masové demonstrace jako naše Václavské náměstí, stojí velká katedrála. Vypadá spíš jako nějaký soud nebo knihovna – před vchodem má typické vysoké antické sloupy. Na náměstí stojí socha velkovévody Gedimina, zakladatele města.

Stoupáme na kopec, kde je zdejší vyhlídková věž – mohutná Gedimino. Uvnitř je několik modelů Vilnijusu z různých století, kde je vidět, že věž (pocházející ze 14. století) byla kdysi součástí ochranného opevnění města. Z věže je pěkný pohled na celý Vilnijus, včetně protějšího kopce 3 křížů.

Scházíme z kopce a trolejbusem (českým ze Škody Plzeň!) odjíždíme k Parlamentu. Parlament je celkem nová budova, budovaná ve stylu našeho bývalého Federálního shromáždění, jen se mi zdá 10× hezčí a vkusnější. Před ním je několik betonových panelů, protitankových zátaras, ostnatý drát, kříže a fotografie těch, kteří byli zabiti ruskou armádou v létě roku 1991 při obraně litevských státních úřadů po vyhlášení nezávislosti. Je to zvláštní. My si to tady fotíme a oni tady umírali...

Na zastávce cestou zpět si všímám plakátu na film Evita.

Kupujeme telefonní kartu. Chceme zavolat Chlupimu, ale nakonec se rozhodujeme, že mu zavoláme později.

Procházíme se starým městem. Jsou tady do očí bijící kontrasty. Nově a krásně opravené domy a kostely a doslova po pár metrech ruiny se špinavými (pokud vůbec nějakými) skly a propadlými stropy.

Zbytky zdi postavené na obranu parlamentu v bojích za nezávislost roku 1991

Na oslavu příjezdu si v jedné restauraci podávající litevské jídlo dáváme večeři. Mám pivo Utenos (místní, tmavé, dost slabé, ale je to pivo), brambory s houbami, cibulkou a kysanou smetanou a palačinku (blin) se sýrem. Táňa má to stejné.

Cestou zpět do hotelu si zjišťujeme, jak nám zítra jedou vlaky do Trakai a vrací0e se zpět do hostelu. Na zastávce autobusu má snad každý nějaký kyblík nebo košík s malinami, borůvkami, houbami či s něčím jiným ze zahrádky.

Den 3, pondělí 4. 8.

Včera jsem si koupil Vilnijus in Your Pocket – brožurka-průvodce vydávaná 5× ročně, ve které je opravdu vše důležité o Vilnijusu pro lidi všech kapes (tj. s různě naditými peněženkami) – historie Litvy a Vilnijusu, něco o ekonomice, kde se ubytovat, kde se najíst, co je kde k vidění, doprava po městě a do jiných měst (i do zahraničí), jsou v ní i mapy a občas nějaká vtipná poznámka. Líbí se mi, že pokud je něco nenadchlo (špatné jídlo v restauraci, špatné ubytování apod.) tak si neberou moc servítky.

S pomocí brožurky teď jedem do Trakai, což je bývalé hlavní město Litvy asi 30 km od Vilnijusu. Místní osobní vlak odjíždí na čas. Vlaky jsou zde nezvykle široké (taky díky širšímu rozchodu) – v každém vagónu jsou dvě řady sedadel po třech s uličkou uprostřed.

Trakai

Trakai se zdá být celkem příjemné městečko. Leží na dlouhém poloostrově, obklopeno třemi jezery. Ta nás vítají už když vystupujeme z vlaku. Jezera inspirovala i některé místní legendy. Jezero Galvé (Hlava) například získalo jméno podle hlavy sťatého křižáckého bojovníka, kterou do jeho vod hodil velkovévoda Gedimino. Říká se, že tento čin jen ještě více podráždil chuť jezera a to nezamrzne nebo neroztaje, dokud v sezóně nezíská další hlavu (tj. někoho utonulého).

Trh v Trakai

Všude kolem jsou samé lesy, dřevěné domky a klid. Procházíme několik obchodů, protože si chceme koupit něco k jídlu na dnešek a na zítřek. Obchody tu mají opravdu smíšené – v jednom krámě je vedle potravin klidně třeba parfumérie, cukrárna a masna. Skoro by se chtělo říci, že je to stejné jako smíšené zboží u nás na vesnici. Bylo by to tak, kdyby to nebylo běžné i ve Vilnijusu. Asi optimalizují náklady na pronajatou plochu. Výsledkem je, že vůni parfému dost drsně přebíjí třeba nějaká ryba.

Hlavní atrakcí Trakai je Salos pils (ostrovní hrad). Byl postaven ve 14. století národním hrdinou – velkovévodou Vytautasem. Vytautas je pro Litevce opravdu symbol. V každém městě je jeho ulice, nebo náměstí, či alespoň socha. Není to ale ještě tak „špatné” jak v Turecku, kde je Atatürk na všech bankovkách.

Než se k hradu dostaneme, musíme přejít několik dřevěných lávek a dostat se na ten správný ostrov. Hrad už z dálky přes jezero září novotou. Zblízka hned vidíme, čím to je. Dole u paty věže a hradeb jsou vidět kameny, které tvořily původní hrad, zbytek (drtivá většina) byl dostavěn nedávno (1955) z hezkých, červených, pálených cihel. Dost nevěřícně na to koukám, protože Litva určitě musí mít jiné problémy než odkrývat a opravovat své historické památky. Moc se mi líbí jak dbají na svoji historii a snaží se aby taky zbylo něco pro další generace. Do hradu nejdeme, protože je tu vysoké vstupné.

Kromě ostrovního hradu jsou tu i zříceniny poloostrovního hradu (postaveném v roce 1321 velkovévodou Gediminem) a hezké okolí – prošli jsme se litevským lesíkem kolem jezera.

Trakai je také domovem Karaitů, turckého etnika praktikujícího náboženství příbuzné judaismu, kteří ve 14. století přišli do Litvy z Krymy jako Vytautasovi tělesní strážci. Dnes tato skupina čítá méně než 200 lidí, kteří si v Trakai staví dřevěná obydlí.

Salos pils (Ostrovní hrad)

Kolem poledne je čas na oběd. Sedáme si do jedné restaurace, která vypadá jako stará irská krčma. Táňa si dává bliny se sýrem (jako vegetarián tady bude asi trpět, protože jsme zatím nikde neviděli nic moc vegetariánského kromě palačinek), Karin má cepelinai, což jsou velké šišaté bramborové knedlíky plněné masem a špekem (opravdu pojmenované po vzducholodích Zepelin, jejichž mají tvar) a já mám kibinai, což jsou pirohy z moc dobrého (listového?) těsta plněné masem.

Zatím jsme v Litvě potkali docela málo cizinců; jen belgický pár tady v Trakai a pak celkem dost Poláků.

Vilnijus

Po příjezdu zpět do Vilnijusu se rozdělujeme. Karin si jede do hostelu odpočinout, my s Táňou chceme jet do německého koncentračního tábora Paneriai. Nějak nám ale nepřeje štěstí a ne a ne najít ten správný MHD autobus, který by nás tam dovezl. Místo toho volíme alternativní plán – podíváme se do muzea KGB, které má být v bývalém vilnijuském sídle KGB a pak se ještě trochu projdeme starým městem.

Cestou trolejbusem nám kontroluje lístky babuška-revizorka. Musíme si u ní koupit nový lístek, přestože už jsme si jeden štípli. Tady jsou totiž dva druhy lístků – jeden na autobus a druhý na trolejbus. Vždy je třeba mít ten správný. Pokuta (kterou jsme neplatili) je tady 20 Lt (5 dolarů). Obráni o dalších 0,75 Lt za lístek pak vysedáme v centru.

Kostel

Bývalá budova KGB je velká, zachovalá, obklopená ze všech stran stromy (asi aby nebylo vidět dovnitř). Máme bohužel smůlu, protože právě v pondělí je muzeum zavřeno. Nějak se nám dnes ve druhé půlce dne nedaří.

Procházíme se centrem a míříme na další vyhlídkový bod – kopec 3 křížů. Jdeme přes Gedimini prospektas a podle toho co vidíme by se dalo usuzovat, že je Litva na celkem dobré ekonomické úrovní – pěkné obchody, zahraniční auta, silnice bez děr. Jen ti lidé do toho svým oblečením nezapadají.

Včera byla katedrála na Katedrálním náměstí zavřená, dnes ale můžeme dovnitř. Na katolický svatostánek, tak jak je známe ze střední Evropy, je v ní nezvykle mnoho obrazů světců a ukřižování Páně. Je to podobné jako v pravoslavném chrámě, ve kterém jsme byli včera a který byl zas plný ikon. Střetem pravoslavného a katolického křesťanství pravděpodobně vznikl tenhle hybrid (katolické a pravoslavné křesťanství se oddělily někdy v 10. století). Působí to zajímavě. Vyloženě rušivě ale působí busty nějakých slavných litevských rodáků, což bych v kostele nečekal. Přináší to ale jednu zajímavou informaci – vidím na tom, jak Litevci píší datum: ve stylu rrrr.mm.dd. Třeba 20. listopadu 1997 napíší 1997.11.20, nebo jen 11.20. Podobně psané datum jsem viděl i na zdejších novinách. Je to asi jeden z mála národů (další jsou třeba Japonci), který používá tuhle logickou a přehlednou strukturu.

Od katedrály šplháme na kopec 3 křížů. Jmenuje se tak proto, že v 15. století tu bylo za trest ukřižováno 7 františkánských mnichů a 4 byli svrženi do říčky Vilny tekoucí pod kopcem. V 17. století zde byly na jejich památku vztyčeny 3 kříže. Vydržely až do roku 1950, kdy byly odříznuty a skončily ve Vilně stejně jako mniši před pěti staletími. Teprve v roce 1989 byly vyrobeny přesné kopie, vztyčeny na původním místě, původní kříže byly vyzvednuty z Vilny a umístěny o něco níže pod vrcholkem na zvláštní podstavec.

Katedrála na Katedrálním náměstí

Cestou do hostelu začíná pršet. Kupujeme v potravinách něco k jídlu. Prodavačka u kasy nejprve všechny položky ručně sečte na dřevěném sčotu (obdoba dětského počítadla, tady ale v obchodech dost používané hi-tech) a teprve výslednou sumu namarkuje na kase, vedle které sčot leží! Bude opravdu těžké některé věci tady změnit!

K večeři máme chleba (hutný, černý, mají jich tu snad 10 druhů), sýr a sladký tvaroh.

• ◄ Vlakem do Litvy
• Kaunas ►