PÁKISTÁN – Láhaur

Zmoženi vedrem, vlhkem a chozením po bulváru (většinou bez stínu) s úlevou usedáme do minibusu a jedeme zpět přes Mall až k nádraží, kde přesedáme na další minibus – směr zahrady Šalimar. Tichá oáza jako Šalimar je teď to co potřebujeme...

Pět hodin v autobuse uběhlo jako voda a my jsme v Lahauru, kousek od hlavní třídy Mall. Rikšou se necháme převézt na anarkalský bazar, kde se ubytováváme v levném hotýlku (v Lahauru je levný, ale v porovnání se severním Pákistánem docela drahý – inu velkoměsto).

Dobré „papčo” nabízejí prodejci ze svých pojízdných kuchyní

Teprve tady se nám naskýtá pohled na Pákistán v plné jeho kráse. Tam kde žije 5 miliónů Pákistánců to nemůže vypadat jinak, než v prasečárně. Jdeme se projít na Mall, musíme se ale přes bazar brodit odpadky, přezkakovat kaluže a vyhýbat se rozbahněným chodníkům. Je vedro, vlhko a všude samý smog. Na Mallu, kde projíždí nepřetržitý proud aut a rikš, to vypadá jako v prádelně. Nevznáší se tady vodní pára, ale zplodiny ze stovek výfuků krmených nekvalitním nízkooktanovým benzínem.

Táně už odpoledne nebylo nejlíp, ale ten neskutečný hluk a smrad, navíc doprovázený zástupy ne příliš čistých Lahořanů, ji dodělal. Je jí tak, že se rikšou musíme vrátit do hotelu. Nemá vůbec chuť k jídlu a jen se smutkem vzpomíná na nádherně velké a sladké hrozny, kterými jsme se přecpávali v Číně. Hrozny prodávané tady se s němi vůbec nedávají srovnat. Jsou malé, scvrklé, kyselé. Až tady v Lahauru jsme dnes odpoledne viděli hrozny srovnatelné s těmi čínskými. Tak se je teď večer vydávám hledat, aby Táňa měla alespoň něco, když ostatní jídlo nechce, protože je ji pravděpodobně špatně z něčeho co jsme snědli na ulici.

Za pár minut se vracím s hrozny do hotelu a jsem taky docela rád, že už jsem z těch strašných ulic zpátky. Nepamatuju se, že by na mě Lahaur před třemi léty působil TAK děsivým a přecpaným dojmem jako teď. Asi nárůst obyvatel a i aut, který (samozřejmě) není doprovázen ani nejmenším rozvojem městské infrastruktury. Ti Pákistánci si snad myslí, že je všechno nafukovací.

Den 38, sobota 26. 9.

Táně je ráno pořád ještě špatně a cítí se slabá. Nejspíš zůstane celý den v hotelu. Moc velká výhra to ale nebude, protože na rozdíl od skvělého ubytování v horách jsme teď doslova v kobce. Má sice okna, zvenku je ale proti nim ve vzdálenosti půl metru vysoká zeď, takže slunce se sem nedostane ani omylem. Nevíc nás v noci šíleně štípali komáři. Nemůžeme proti nim nic dělat, protože v okně u stropu chybí okenní tabulky, takže si sem můžou lítat jak chtějí. V Lahauru je vedro a vlhko, proto se jim tady náramně daří. Už v Rawalpindi jsme kvůli nim začali brát antimalarické tabulky. Vlastně ani nevím proč, protože k nim nemám jednoznačný vztah. Někdy je považuju za úplně zbytečné, jindy mám opačný názor. Větrák je navíc udělán tak fikaně že fouká zrovna na postele a dost silně. Ještě že se dá zavřít za okenici a efekt je pak tlumený a o dost příjemnější. Je ale napojen na světlo, takže když vypnu větrák, vypnu i světlo. Regulace je rozbitá, takže větrák pořád fouká na maximální výkon. Pravé pákistánské kvalitní služby.

Jdu Táně koupit chleba, na který (konečně) dostala chuť a sehnat nám vodu. Cestou se zastavuju na fotografickém trhu. Je to místo, kde jsou v několika ulicích soustředěny desítky prodejen a opraven fotografických potřeb. V jedné z nich prý můj objektiv do večera vyčistí za 1300 rupek. Uvidíme.

Chleba je ještě horký, přímo od pekaře. Chutná ji a po jídle se zkusíme projít. Máme štěstí že bydlíme kousek od Starého města, protože se tam nemusíme dlouho kodrcat a když bude Táně špatně, můžeme se rychle vrátit.

Staré město lahaurské je fascinující a deprimující zároveň. Úzké uličky naplněné obchodníky, barevné zboží, lidé pobíhající všemi směry, ale taky samé odpadky, páchnoucí stoky v nichž se čvachtají děti přímo pod okny bytů, v „řeznictvích“ páchnoucí rozkládající se maso. Tohle je opravdu smutné dno společnosti. Je symbolické, že v tom stejném Starém městě jsou i dvě významné lahaurské architektonické památky: mešita Badšahi a Červená pevnost. V mešitě jsem ještě nebyl, v pevnosti už ano. Rád se do ní ale znovu podívám, jestli po těch třech letech už alespoň něco z těch trosek opravili (tipuju že ne).

Nádvoří mešity Badšahí

Mešita Badšahi patří k největším na světě. Svými čtyřmi minarety z červeného pískovce a třemi mramorovými dómy nad mihrabem (výklenek směřující k Mekce) tvoří krásnou dominantu města. Je to taky snad nejčistší místo v Lahauru. Duchovní asi nenechají svoje ovečky dělat na posvátných místech bordel. Vida jak to jde když se chce (a když je strach).

Vnitřek mešity je vyzdoben orientálními ornamenty a citáty z Koránu vypálenými na glazurovaných dlaždičkách. Jedině v mešitu nebo parku má člověk trochu klidu od neustále zvědavých lidí. I když tady to není tak úplně pravda, protože se nám přímo na nádvoří mešity nabízí několik průvodců, dokonce i tací, co neumějí vůbec anglicky!

Hned naproti mešitě je Červená pevnost – jejich vchody jsou na opačných stranách čtvercového nádvoří. Pevnost je ve stejném rozpadajícím se stavu jako před třemi léty. Ještě že v téhle zemi nežiju, jinak by mě asi klepla pepka z jejich lhostejnosti i k tak významným památkám. Jejich filozofie je jasná: za co nejmenší námahy vytřískat co nejvíc peněz. Takhle vlastně žijí z dědictví, které jim zanechaly minulé generace, ale nejsou schopni myslet ani trochu dopředu. Teď prostě vydělává a je to. Až přestane vydělávat, tak přestane.

I tak má ale pevnost svoje kouzlo: ta staletí jsou z ní doslova cítit a je příjemné se jen tak procházet po parku mezi sloupy císařových audienčních místností, nebo v Zrcadlovém paláci. Bohužel i tady jsou hromady odpadků, protože i tady jsou hromady Pákistánců.

Přes ulici od pevnosti je park a v něm symbol moderního Pákistánu – Minar-i-Pakistan. Z téhle lelegantní věže (na jejichž dolních obvodových zdech je do kamene vytesána Pákistánská rezoluce všeindické muslimské ligy z roku 1940, jež byla významným mezníkem v cestě Pákistánu k nezávislosti) je pěkný pohled na Staré město, obzvlášť Badšahiho mešitu.

Jsme už chozením docela unavení, tak chceme projít na druhý konec města a jet někam na večeři. Cestou přes Staré město si děláme zastávku u mešity Vezíra Chána, která má snad všechny stěny nádherně vyzdobené barevnými kachličkami se symboly květin a s citáty z Koránu. Muezín právě zapíná kazeťák a z minaretu se začíná ozývat volání „Allahu akbar!“ svolávající všechny muslimy k modlitbě. Je něco po čtvrté odpoledne.

Mozaika na nádvoří mešity Vezíra Chána

Táňa konečně zase začíná mít chuť na jídlo. Ještě nevěří pouliční stravě, ale dala by si chleba s máslem. U nás lehce splnitelné přání, v Pákistánu ale přání dost excentrické. Od dílijské brány Starého města jdeme rikšou do hotelu National, který mlepší restauraci a podobné „výstřednosti“ by tam mohli mít. Cestou míjíme kina na Abbot Road, která každého přitahují svými několikametrovými poutači na nový (většinou indický) film.

Hotelová restaurace nám opravdu plní každé přání. Táňa dostává svůj chleba s máslem a černý čaj (taky neobvyklý, protože tady všude mají jen čaj s mlíkem) a já si dávám konečně něco jiného než obyčejný dal: masalu mungi (kuře připravené v pálivé omáčce), rýži a lassi (skvělý jogurtový nápoj).

Najezení k prasknutí se kutálíme do našeho hotelu, shodou okolností i kolem fotografického trhu. Stavujeme se v opravně kde čeká můj objektiv – a vyčištěný. Teď se teda omlouvám všem těm (několika) šikovným Pákistáncům, které jsem podcenil, když jsem si chtěl objektiv nechat vyčistit až v nějaké další zemi.

Den 39, neděle 27. 9.

Táně už je o hodně líp, ale pořád to ještě není ono. Proto se teď ráno nejdřív podíváme do Lahaurského muzea, kde budeme mít klid, a pak uvidíme.

Muzeum je na hlavní třídě Mall, pár minut chůze od našeho ubytování. Na rohu si dávám pikantní dal s čapaty,Táňa zatím nic) a pak oba ochutnáváme čerstvě vylisovanou šťávu z cukrové třtiny. Mě moc chutná, Táně jsou přeci jen víc po chuti limetky. Ucucáváme ji ze skleničky, pozorujeme policajty jak se na křižovatce snaží řídit dopravu. Je vedro a vlhko a jeden z nich se proti slunci chrání deštníkem. Jelikož je neděle (od roku 1997 nahradila pátek jako nepracovní den, což se líbí všem kromě muslimských duchovních), ulice jsou poloprázdné, míň smrdí od výfukových spalin a míň lidí taky odhazuje odpadky.

Hlavní část sbírek muzea se vrací do historie celého subkontinentu. Nejvíce prostoru je věnováno islámu a ukázkám jím ovlivněné lidové tvorby. Nádherná je výstava o buddhismu a hinduismu. Tak krásně vyřezané a vytesané věci jsem snad ještě neviděl. Vše provedeno do nejmenších detailů. Předměty většinou zobrazují Buddhu a nejdůležitější z panteonu hinduistických bohů. Jedním z největších exponátů je velký Buddha sedící pod deštníky (z Myanmaru) a asi dvoumetrový lví sloup císaře Ašóky, který je dnes shodou okolností státním znakem Indie.

Pěkné jsou i vytesané miniatury z různých malířských škol subkontinentu a i výstava moderního pákistánského umění – některé obrazy jsou i kubistické a impresionistické! Celé 2. patro je „zasvěceno“ boji Pákistánu za nezávislost. Škoda že větší část vystavených fotografií je popsána pouze v Urdu, určitě by to ale bylo zajímavé počteníčko.

Rikša si na své vozítko nechal nakreslit motivy 50. výročí vzniku Pákistánu

Jdeme po Mallu a Táně zase začíná být špatně. Chceme si někde sednout, tak se jdeme podívat do kostela který je právě před námi. Tam nás ale hned obklopuje kupa dětí. To je strašný, tady nikde není žádný soukromí! Ti Pákistánci jsou tak zabednění, že nepoznají když člověk o jejich společnost nemá nejmenší zájem a pořád se vlezle vnucují. Je mi jasný, že to dělají protože jsou zvědaví a prostě i chtějí popovídat. Když se to ale stane 100× za den anebo v nevhodný okamžik (jako teď), je to na odstřel. Naštěstí nás zachraňuje místní farář, který nám otevírá kostel kde si můžeme nerušeně odpočinout.

Minibusem se dopravujeme k nádraží, kde nasedáme do jednoho z těch otřískaných, ale krásně vyzdobených městských autobusů. Jedeme na okraj Lahauru k Džehangirovu mauzoleu. Cesta trvá přes půl hodiny, přestože je to jen 7 km. Bus totiž staví na znamení (neexistují žádné pevné zastávky) a vystupování/nastupování nemá žádný řád.

Před mauzoleem je hrobka Nur Džahana. Nízká stavba z černých cihel mi připomíná středoasijské mešity. Je položená uprostřed palem a – chátrá. Ze strany k níž přicházíme je jakžtakž upravená, ale ze zadu, směrem k mauzoleum, je otlučená a zanedbaná. Zase jim jen vydělává prachy...

Kousek dál je uzavřený komplex Džehangirova mauzolea. Je postaveno v parku spolu s hrobkou Asifa Chána. Samotné mauzoleum je čtvercové, se čtyřmi minarety a na většině oprýskaným obložením. To mělo kdysi stejnou podobu jako „květinové“ kachličky v mešitě vezíra Chána ve starém městě. Uvnitř je schovaná hrobka z bílého mramoru, který je vykládán květinami z mramory černého. Park kolem mauzolea je docela udržovaný, tak si na chvíli sedáme a píšeme pohledy.

Zvedáme se až když se začíná stmívat a zpět do centra dorážíme už za tmy. Autobus MHD nás nevysadil přesně u hotelu, tak musíme dojít pěšky. Je zvláštní kolik lidí je takhle večer ne ulicích, někteří jedí a pijou, nebo jen tak klábosí se sousedem. Kupujeme si večeři (já mám výborné bramborové samosy s ostrou rajskou omáčkou) a utrácíme skoro všechny zbylé rupie. Zítra musíme zase vyměnit pár dolarů.

Den 40, pondělí 28. 9.

Máme sice hromadu (no, hromádku) dolarů, ale skoro žádné rupie. Na Mallu jsou nějaké banky, ale mají dost špatný kurs, proto jedeme rikšou (za skoro poslední rupky) k hotelu Holiday Inn, kde jsou soukromé směnárny. Berou dokonce i cestovní šeky a kurs je o dost lepší. Máme rupky, tak zase můžeme utrácet.

Posíláme pohledy a kupujeme nové filmy (já jsem jich vyfotil už 11). Táňa se v obchodě se suvenýry kupuje sadu kamenných kalíšků. Jsou skvělé – dokonalý dárek. Stejné jsem minule z Pákistánu přivezl i já.

Chci sehnat nějaké CD s pákistánskou hudbou. Minibusem jedeme do čtvrti Gulberg, kde mají být obchody se západním zbožím, CDčky atp.

Gulberg jsem si představoval jako živou ulici lemovanou drahými obchody. Místo toho jdeme po širokém dvouproudém bulváru lemovaném stromy, podél které je občas nějaký obchod nebo supermarket. Úplně jsem zapomněl, že do takto drahých (na pákistánské poměry) obchodů si můžou dovolit nakupovat jen ti bohatí, kteří sem samozřejmě jezdí auty. Proto bulvár působí pustě a prázdně. Ti co nakupují jezdí v autech a ostatní sem moc nechodí.

První místo na které narážíme je – McDonald’s. Nápis je vyveden v angličtině i v urdu – hodno zvěčnění na film. Budova je hlídána vojáky a přistup je jen uličkou lemovanou zábradlím u kterého stojí voják. Uvnitř se to hemží samými kravatami a saky. Je to, stejně jako u nás, považováno za reprezentační restauraci. Táně s jejím zkaženým žaludkem jen září oči a dává si hranolky + čaj, protože tady je jisté, že budou hygienické, bez všech těch mikrobů a prachu co konzumujeme na ulici. Sama přiznává, že je to poprvé (a asi i naposled) kdy má radost, že vidí McDonald’s. Vůbec se ji nedivím, protože stravovat se na ulicích chce občas opravdu odolné žaludky. Ne proto, že by jídlo nebylo dobré (právě naopak), ale protože nemusí být právě nejhygieničtější. Však za pár dní ji zase otrne a bude jíst na ulici jedna radost. Vždycky to tak je.

Pace je supermarket, kde prodávají západní zboží. Je ale drahé i na české poměry. Strašně těžko se odolává všem těm chutným věcem, navíc prodávaným v příjemném (a čistém!) prostředí. Táňa si kupuje džus a čokoládu. Trochu mě zklamal výběr ovoce – pražské Tesco nebo Billa jsou zásobeny mnohem líp.

Naproti Pace si kupuje CD nazpívané několika folkovými zpěváky. Mezi nimi je i Nusrat Fateh Ali nazývaný Šahen šáh – „Nejjasnější hvězda“.

V hektickém Láhauru jsou zahrady Šalimar jedním z mála klidných míst (foto Tatiana Podolcová)

Zmoženi vedrem, vlhkem a chozením po bulváru (většinou bez stínu) s úlevou usedáme do minibusu a jedeme zpět přes Mall až k nádraží, kde přesedáme na další minibus – směr zahrady Šalimar. Tichá oáza jako Šalimar je teď to co potřebujeme.

Se zahradami je to stejné jako s pevností – chátrají a chátrají, za tři roky žádný viditelný pokrok v jejich údržbě. I tak je to ale příjemné místo pro útěk z velkoměstského hluku. Fontánky sice nestříkají, ale květiny krásně voní a ptáci snadno překřičí ten zbytek hluku, který sem doléhá z ulice.

Dáváme si zmrzlinu a odpočíváme na trávě. Po chvíli k nám usedá učitel s asi dvaceti žačkami – jsou strašně zvědavé odkud jsme a co tady, tak daleko od domova, děláme.

Večer si před hotýlkem už asi potřetí na stejném místě dávám samosy. Už si mě pamatují a tak Táňa dostává jako dárek puding a jejich vizitku.

Den 41, úterý 29. 9.

Dnes opouštíme Pákistán a vstoupíme do jednoho ze tří hlavních milníků mé cesty kolem světa – Indie. Oba jsme plni očekávání a docela se těšíme i když tušíme, že Indie bude stejně zanedbaná jako Pákistán.

Amritsar, město v indickém státě Pandžáb kam míříme, je od Lahauru vzdálen sice jen 70 km, ale kvůli neustále napjatým vztahům mezi oběma zeměmi není cesta vůbec přímočará. Nic takového jako přímé autobusy Almaty – Urumči nebo Taškurgan – Sust. Dvakrát týdně mezi těmito městy jezdí přímý vlak (který samozřejmě celé hodiny stojí na hranicích), ale po silnici je třeba jet po částech.

Občas se stává, že hraniční přechod mezi Lahaurem a Amritsarem (mimochodem jediný na celé hranici Pákistánu s Indií!) je zavřený jako důsledek nějakých potyček na hranici. Tento stav trvá už od rozdělení Britské Indie na Indii a Pákistán v roce 1947. Důvodem tak chladných vztahů je především spor o území Kašmíru. Každá země dostala po rozdělení svou část, ale ani jedna není se stavem spokojena a nárokuje si Kašmír celý. Výsledek je ten, že Indie na svých mapách zobrazuje celý Kašmír jako svůj (i oblasti kterými vede Karakoramská dálnice v pákistánských Severních oblastech) a Pákistán jej na svých mapách zase označuje jako svoje s nápisem „Disputed Territory“. Ve skutečnosti existuje tzv. „Linie kontroly“, která je výsledkem několika indicko-pákistánských válek o tohle území, na jejíž jedné straně stojí indické a na druhé pákistánské vojenské jednotky. Občas po sobě vystřelí a přechod přes hraniční přechod Lahaur-Amritsar je pak sázkou do loterie. Snad budeme mít štěstí a přechod bude otevřený.

Zmíněné přímé vlaky jezdí jen v pondělí a ve čtvrtek, takže nám nezbývá než do Amritsaru dohopsat v minibusech. Na pákistánské straně to znamená minibus do městečka Džallo a pak další do pohraniční Waghy. Cesta je bez problémů, jen mi připadá k smíchu, že čím víc se blížíme k Wagha, tím víc přibývá ne zdech a domech sušeného kravského trusu (asi aby měli čím útočit na Indy). Hned po nás na hranici přijíždějí další dva české páry.

Celní prohlídka na pákistánské straně je hodna muslimské země. Musíme vybalit celé batohy, jestli náhodou nepřevážíme nedovolené množství pití nebo snad dokonce porno časopisy. A jsou ze své strany úspěšní: whisky, kterou máme jako desinfekci, končí v šuplíku jejich stolu., protože je to „nepovolený likér“. Snažíme se jim vysvětlit, že ji máme pro hygienickou prevenci, ale jejich chuť ten chlast vypít je tak velká, že s nima nic nehne. Prý ji zničí, ale už vidím, jak se válí ožralí pod stolem. Prý si v Indii můžeme snadno koupit novou. Hm, znělo to spíš jako „...podívejte, my jsme chudáci co to mají zakázaný, tak proč nám to nedopřejete, když si po pár metrech, na indické straně můžete koupit nové?“. Mají pravdu. V určitém smyslu jsou opravdu hodně omezovaní, ale být muslimem je dobrovolné, takže se nemůžou na nic vymlouvat. Jsem rád, že nejsme muslim. Asi bych taky slintal po všech těch zakázaných věcech.

Indická kontrola je proti tomu pohoda. Stejně příjemně jak na mě působili Pákistánci po příjezdu z Číny se mi teď jeví Indové při přechodu z Pákistánu. Jejich strana hranice je krásně upravená, všude samé květiny. Přes hranici sice vede asfaltka, ale asi přes ni nepustí žádné nákladní auto, protože z pákistánské na indickou stranu (a naopak) pendlují nosiči v modrých uniformách s balíky na hlav.

• ◄ PÁKISTÁN – Taxila
• INDIE – Amritsar ►