Země Dogonů

Moulaye se ukazuje jako zvláštní člověk. Je to člověk pouště, který se nejlépe cítí právě v poušti. Tam je svobodný. O svobodě taky pořád mluví a zakládá si na tom, že se živí sám (je mu asi 20). Byl už i na druhé straně Sahary. Narodil se v Timbuktu, kde mu taky Tuaregové zabili bratra. Tady v Dogonu má spoustu známých...

Den 226/12, středa 23. 2.

V pět ráno přijíždíme do Mopti. Je položeno na Nigeru, takže od něj táhne pěkný chlad. Navíc k tomu přispívá blízkost pouště, takže se teď po ránu pěkně klepu zimou. Věci si necháváme u Moulayova strýce a já se pak jdu zaregistrovat na policii. Dostávám razítko do pasu.

Odpočinek na cestě do země Dogonů. V tomhle Peugeotu nás jede 16!

Jelikož jsme nestihli první auto odjíždějící z Mopti do Bankassu (místo, odkud začneme pěší túru po zemi Dogonů), vyjíždíme až v 10 dopoledne. Auto (starý Peugeot pick-up) je nesmyslně nacpané. Je to šílené, na zadní korbě nás je 16 (!), takže jsme opravdu jak sardinky. Kus cesty celkem jde, protože jedeme po asfaltu. Bankass je 15 km od dlouhého útesu, podél něhož se nacházejí vesnice, které chci navštívit. Cestou jsme zastavováni policajty. Ti budižkničemové tu jen sedí a vybírají peníze od projíždějících vozidel – samozřejmě bez jediného důvodu. Když nezaplatíš, nejedeš. Je to depresivní a ponižující. Ti kluci co řídí pick-up se snaží a jsou rádi, že mají práci a že jsou placení a tihle vylízaní vyžírkové inkasují jen proto, že mají zbraně a představují vládu, která se samozřejmě nestará o to, co se děje s obyčejným člověkem.

Když zahýbáme na vedlejší cestu směrem na Bankass, začíná prašné peklo – za autem se zvedají mračna prachu a písku. V Bankassu, když vystupuju, jsem červený od prachu od hlavy až k patě.

V Bankassu si najímáme koňský povoz, který nás za asi 2 hodiny vysazuje pod útesem ve vesnici Yabatalu, kde strávíme dnešní noc.

Yabatalu

Yabatalu je dogonská vesnice s asi 300 obyvateli. Nachází se na úpatí již zmíněného skalnatého útesu. Je celá postavená z hlíny, domy jsou čtvercové, sýpky jsou kruhové nebo čtvercové, zakryté slaměnými „klobouky”. Kolem vesnice jsou plochy pokryté cihlami vyrobenými z okolní hlíny, ze kterých budou nové baráky. Nad vesnicí, těsně pod skalním převisem, jsou ve skále postaveny malé domky, teď opuštěné, které patřily Tellemům, kmeni, který tu přebýval před Dogony. Dole na planině je studna postavená s francouzskou pomocí.

Pohled z útesu na vesničku Yabatalu (opar nad krajinou je prach a písek ze Sahary, důsledek harmattanu)

Přenocujeme v náčelníkově domě. Asi je to i řezbář, protože tu má spoustu dřevorytů a sošek.

Moulaye se ukazuje jako zvláštní člověk. Je to člověk pouště, který se nejlépe cítí právě v poušti. Tam je svobodný. O svobodě taky pořád mluví a zakládá si na tom, že se živí sám (je mu asi 20). Byl už i na druhé straně Sahary. Narodil se v Timbuktu, kde mu taky Tuaregové zabili bratra. Tady v Dogonu má spoustu známých. Jelikož je z Mali umí francouzsky a navíc jakž takž anglicky (kvůli tomu jsem si ho také najal, protože o anglicky mluvící domorodce je tu opravdu nouze). Je ale negramotný, což mu absolutně nevadí, protože v poušti číst nepotřebuje. Rozezná číslovky a to jen proto aby si mohl spočítat peníze, které dostane zaplacené.

V každé vesnici musím zaplatit vstupní poplatek (ze které náčelník vesnice platí daň vládě), jídlo a nocleh.

Vlevo poradna stařešinů v Yabatalu

Den 227/13, čtvrtek 24. 2.

V noci jsem spal na střeše, protože večer bylo teplo. Rano ale už bylo chladno, tak jsem „zalezl” dovnitř. I tak jsem ale asi nastydl, protože mě dost začala bolet levá plíce.

Ráno snídáme a hned vyrážíme na cestu. Je silný harmattan, takže obzor je zamlžený. Směřujeme na jihozápad podél útesu do další vesnice, kde zůstaneme přes oběd a přes největší horko.

Endé

Vesnice se jmenuje Endé a jsou to vlastně 3 vesnice – jedna muslimská, jedna křesťanská a jedna animistická. Ve všech jsem ale viděl chodit ženy do půl těla nahé, takže tu vládnou některé společné normy. Jelikož je teď období sucha, na polích se nepracuje a lidé si teď jen užívají plodů z minulé sklizně. Období „práce” trvá jen asi 3 – 4 měsíce.

Jednoduchá studna u vesničky Endé

Kolem oběda se cítím hůř než ráno. Začínám mít dojem, že cítím některé příznaky malárie. Celkově to sice vypadá na chřipku, ale minule to taky byla malárie převlečená za chřipku. Nemůžu si ale vzít chloroquin, protože jsem ho zapomněl v batohu, který jsem nechal v Mopti u Moulayeovi rodiny. Teď už chápu, proč tolik cestovatelů cestou umírá, když mají děravou hlavu a zapomínají na nejzákladnější věci.

Teli

Po obědě jdeme dál podél útesu až do vesnice Teli. Jde to těžko, protože není nejjednodušší lézt s horečkou po skalách. Nedá se ale nic dělat, protože tu není žádná civilizace, takže budu muset ještě pár kilometrů ujít. V Teli budeme přes noc. Teli je docela velká vesnice, ale hlavně jsou nad ní rozlehlé zbytky tellemské vesnice, takže se můžu projít labyrintem chodeb a místnůstek ve skalách.

Moulaye mi na malárii připravuje prosné pivo. Důkazem toho že zabralo je to, že jsem se šťastně vrátil

Večer je to zlé, bolest se rozšířila z levé plíce do celého těla, přesně jak malárie nakazila krev, takže stěží chodím. Dostavil se klasický malarický záchvat. Dostal jsem jejich pivo z prosa, prý to pomáhá proti malárii a horečce. Moulaye ještě pak někde sehnal nějaké prášky, ale žádný chloroquin. Ty prášky vypadaly evropsky, ale bůhví jak dlouho tady v té vesnici hnily. Neměl jsem ale jinou možnost, horší už to být nemohlo.

V noci jsem vůbec nespal. Není divu že si ta nemoc zařádila, když jsem s ní uplynulé dva dny lezl po skalách a navíc ještě na tom pekelném slunci.

Teli

Kani-Kombolé

Den 228/14, pátek 25. 2.

Ráno se cítím lépe, i když mě dnešní vidina opětného lezení po skalách s malárií moc nerozveseluje. Odcházíme kolem poledne do vesnice Kani-Kombolé, kde je krásná hliněná mešita. Potkáváme nějakou Francouzku, která má chloroquine, takže ho do sebe hned „hážu”.

Děti hrají nejoblíbenější západoafrickou hru – woaley

Pořád víc a víc mě fascinuje to, jak ti lidé mohou žít bez (téměř) absolutního kontaktu se světem, bez elektřiny, novin atd. Viditelně jim nic neschází a většina z nich asi ani nemá ponětí co je za tím útesem. Nanejvýš o tom jen slyšeli od těch, kteří chodí na trhy do větších měst prodávat plátno, hliněné nádoby, které vyrobili, nebo proso, které vypěstovali. Asi bych tak žít nemohl. Je tu sice klid, žádné továrny, auta, ale za celou dobu jsem se tu pořádně neumyl a co se děje se zbytkem světa to můžu jen odhadovat.

Mešita prošpikovaná stabilizačními dřevěnými kůly

Djiguibombo

Odpoledne se vydáváme roklinou nahoru na útes a pak do vesnice Djiguibombo. Nahoře na planině je to samý kámen a vyvřelá láva. Djiguibombo vypadá jinak než vesnice dole pod útesem. Stojí na skalnatém podkladu, hlavní stavební materiál je tady vedle hliněných cihel i kamení, kterého je všude habaděj. Tahle vesnice na mě působí jako bohatší než vesnice dole pod útesem (pokud se tu o bohatství vůbec dá mluvit). Bude to tím, že díky použití kamenů vypadá úhlednější. Je v ní ale také více sýpek, cesty mezi domy mají skoro podobu ulic a jelikož jsme na skále i prachu je tu míň. Na druhou stranu zase nemají záchod (museli by vykopat žumpu do skály), takže chodí do buše a my samozřejmě taky.

Sýpky v Djiguibombo. Djiguibombo už je na útesu a je na rozdíl od těch dolních postavena z kamene

Bandiagara

Den 229/15, sobota 26. 2.

Ráno si najímáme moped a vyrážíme do Bandiagary, vesnice asi 20 km na západ, odkud snad chytneme nějaké bush-taxi zpět do Mopti. V Bandiagaře jsme až v 10 dopoledne. Cítím se už celkem dobře.

Čekání na bush-taxi se protáhlo na celý den, což byla doba potřebná k jeho naplnění (dvě osoby dopředu a 14 dozadu na korbu), takže asi v 5 odpoledne odjíždíme.

• ◄ Bamako
• Mopti ►