Přijel jsem sem hlavně proto, že jsou tu v okolí malebné pahorky (prý je kolem Manu 18 vrchů), které tvoří nejvyšší část Pobřeží slonoviny. Nejvyšší je Mt. Nimba (1752 m) téměř na hranici s Libérií, kolem které se těží železná ruda.
Den 218/4, úterý 15. 2.
Man není zas tak daleko od pobřeží Guinejského zálivu, a přesto už je až tady vliv islámu.
Do Manu přijíždím ve 4 ráno, dospávám v čekárně nádraží, než po sedmé vyrážím najít nějaký hotýlek. Tam kde se nakonec usídluju to sice nevypadá tak pěkně jako v Aboisso nebo Abidjanu, ale i tak to ujde.
 |
| Man není zas tak daleko od pobřeží Guinejského zálivu, a přesto už je až tady vliv islámu |
Přijel jsem sem hlavně proto, že jsou tu v okolí malebné pahorky (prý je kolem Manu 18 vrchů), které tvoří nejvyšší část Pobřeží slonoviny. Nejvyšší je Mt. Nimba (1752 m) téměř na hranici s Libérií, kolem které se těží železná ruda. Nejhezčí hora je jen 15 km od Manu, vypadá jako zub (jmenuje se Dent de Man) a tyčí se na severním horizontu.
 |
| V džungli kousek od Manu se můžete projít po liánových mostech. Ale pozor, klouže to... |
Asi 1,5 hodiny mi trvá překonat 5 km z Manu do džungle, kde jsou v bambusovém pralese skryty La Cascade a Pont des Lianes. La Cascade jsou vodopády, které jsou ale teď v době sucha skoro vyschlé. Pont des Lianes (most z lián překlenující malé údolí) ale „vyschlý” není, takže se po něm můžu klidně projít. Pokud po něm museli chodit s balíky na hlavách, tak to musela být pěkná makačka, protože i dvě ruce mají co dělat aby udržely rovnováhu zbytku těla.
Navečer, když už jsem zpět v hotýlku, se přihnal tropický liják (i v období sucha tu občas prší). Bušilo to do stěn a střechy jako kladiva, skoro jsem měl strach, že se na mě odněkud vyvalí voda.