BANGLADÉŠ – Dinadžpur (Dinajpur) a Kantanagar
- Podrobnosti
- Vytvořeno 12. 4. 2000 •
- Aktualizováno 15. 11. 2015
- Autor David Kučera
- Zobrazeno 3563×
Chrám je stále cílem hinduistických poutníků a tak lze na nádvoří vedle pomerančů a banánů koupit i plakáty hinduistických bohů. Kdo by řekl, že zrovna v Bangladéši bude takový architektonický skvost, navíc zcela nepodobný hinduistickým chrámům v Indii. V Bangladéši totiž vůbec nemají kámen, proto místo aby tesali motivy do kamene, vymodelovali je z hlíny...
Cestou do Dinadžpuru, své další zastávky, přesedám v městečku Saidpur, odkud jsem za hodinu na místě. Ubytovávám se v neuvěřitelně levném hotýlku, dávám si oběd v neuvěřitelně levné restauraci a nasedám do neuvěřitelně levného autobusu, abych se dostal asi 25 km za Dinadžpur do vesničky, kde stojí chrám Kantanagar.
Během pár minut jsme venku s města a jedeme venkovem. Cesta trvá jen půl hodiny, po níž jsem vyložen do prachu několika stánků s chlebem (brrr, sladkým!!!) a sušenkami (brrr, ještě sladšími!!!) postavených u silnice. To je asi ta vesnice, kde chrám stojí.
 |
| Kantanagar je krásným příkladem originálních hinduistických terakotových chrámů |
Musím jít k řece, přejít ji po bambusovém mostě a asi kilometr za hliněnou vesnicí jsem u cíle, neobvyklého hinduistického chrámu.
Uzavřen ve dvoře si tam stojí už 250 let, přestože je postaven z pálených cihel, které, obzvlášť v bangladéšském podnebí, rychle podléhají zubu času. Asi je to těmi cihlami. Nejsou totiž obyčejné. Vypadají spíš jako kachle s vymodelovanými motivy květin, slonů, bohů, lučištníků, opilců na lodi atd. Celý celičký povrch chrámu se skládá z takovýchto cihel. Spíš než zeď působí jako koberec. Škoda, že se nedá jít dovnitř. Tam je prý výzdoba podobná.
Chrám je stále cílem hinduistických poutníků a tak lze na nádvoří vedle pomerančů a banánů koupit i plakáty hinduistických bohů. Kdo by řekl, že zrovna v Bangladéši bude takový architektonický skvost, navíc zcela nepodobný hinduistickým chrámům v Indii. V Bangladéši totiž vůbec nemají kámen, proto místo aby tesali motivy do kamene, vymodelovali je z hlíny. Škoda, že tenhle chrám vydrží míň než ty kamenné. Jelikož jde o hinduistickou a ne muslimskou památku, vláda nehne ani prstem, aby ho nějak udržovala.
Před cestou zpět se procházím po hliněné vesničce. Civění lidí je prostě neuvěřitelné. Stojí jako přibití, oči vykulené a kdyby právě nalévali čaj, všechen ho vylejou z konvice a ani si toho nevšimnou. Je to dost nezvyklý. Pro mě i pro ně.
Přestože jsme v muslimské Bangladéši, je vliv hinduistické Indie vidět. Ne snad na každém kroku, ale tak na každém druhém. V Dinadžpuru se z z hodně krámů linou stejné odrhovačky jako v Indii, na ulicích visí napůl strhané plakáty zvoucí na indické filmy (i s polonahými slečnami!), asi třetina aut jsou indické taty, ostatní pak staré bedfordy a japonské značky. Všechno je ale napsáno v bangla, dokonce i jména většiny hotelů. Jsme sice ve městě, ale lidi na mě civí stejně jako na venkově. Tady snad projde cizinec jednou za 100 let.
 |
| Terakotové cihly jsou propracované a každá vypráví nějaký příběh |
V Dinadžpuru stojí ještě jedna typická bangladéšská zajímavost – radžbari (palác). Radžbari jsou paláce, které si pro sebe, ještě za vlády Britů, postavili zamindaři, bohatí hinduističtí vlastnící pozemků. Ti své pozemky pronajímali obyčejným lidem, kteří jim za to museli odvádět drtivou většinu zisku. Zbylo jim tak tak na živobytí. V té době se v Evropě právě stal populární renesanční sloh a zamindaři se hned začali opičit. Mnoho z radžbari proto má bohatě zdobené sloupy, dómy a dokonce zdobená okna.
Jeden typický radžbari stojí i v Dinadžpuru. Vlastně to je celý komplex, z něhož už jsou teď většinou jen ruiny (opět jde totiž o hinduistickou památku). Překvapuje mě ale, že vlastní palác byl nedávno opraven a jeho modrobílá barva dost kontrastuje s šedivým, zanedbaným okolím. I teď by se z toho ještě dal udělat moc pěkný domeček (nebo spíš zámeček) na bydlení.
Večeřím opět v superlevné jídelně. Ve slánce sice mají moly a po stole lezou mravenci, ale ta rýže se zeleninou za asi tři koruny je skvělá. Vypadá to, že v Bangladéši nebudu ani zdaleka dosahovat naplánovaného rozpočtu na jídlo. A vůbec je tu všechno nějak levné. Je to asi tím, že je ještě nenakazili turisti, tak nevědí, co všechno si můžou dovolit.
Den 107, pátek 4. 12.
V pět ráno mě zase budí volání k modlitbě. Tahle země je v tomto ohledu snad nejortodoxnější jakou jsem zažil. Vůbec už pak nemůžu spát.
Dnes se chci dostat do Bogry, městečka, v jehož okolí jsou dvě zajímavé památky. Nejede tam žádný přímý bus (asi protože je pátek), tak se nejdřív musím dopravit do Rangpuru a teprve z něj do Bogry. Bus je kupodivu docela dobrý a pohodlný, ale už půl kilometru za Dinadžpurem opět nacpaný k prasknutí. Ženy mají v každém autobuse vyhrazenou zvláštní sedačku v přední části vedle řidiče (ten je během jízdy asi příliš zaměstnán na to, aby je osahával). Připomíná mi to systém zavedený v autobusech MHD v Teheránu.
Krajina z Rangpuru do Bogry je s každým dalším kilometrem na jih plnější vody. Některá políčka jsou celá pod vodou, z jiných vidím jen nízké obrysové hrázky. Další políčka mají smaragdově zelenou barvu, neklamný znak dorůstající rýže. Prázdná, zaplavená políčka už jsou sklizená. Pokud nejedeme kolem políček, míjí nás kokosové palmy, banánovníkové plantáže a bambusové hájky. Začínám se konečně cítit jako v tropech.
