Nejen že jsme v autobuse znovu sardinka, ale teď i stojící sardinka a dokonce ohnutá stojící sardinka, protože autobus je tak nízký, že by mi vykukovala půlka hlavy nad střech kdybych se mohl normálně narovnat. Tyhle tlačenice jsou určitě skvělou příležitostí pro muslimy, kteří si tak můžou „zadarmo“ a „nevinně“ sáhnout na ženskou. Některé z těch šťastnějších žen opět sedí na přední lavici vyhrazené pro ženy...
V Khulně jsem asi jen se čtvrthodinovým zpožděním (to ta „pašerácká“ zastávka), což se mi zdá až neuvěřitelné. Asi mě to cestování po subkontinentu tak zdeformovalo, že s divím, když něco pořádně funguje. V hotýlku ulehám do postele a jsem zvědav na zítřejší návštěvu muslimského Bagerhatu.
Den 111, úterý 8. 12.
Věci si nechávám v recepci hotelu, protože dneska večer bych už měl spát na lodi. Chci si koupit lodní lístek do Dháky, ale posílají mě z místa na místo, takže po hodině končím přesně tam, kde jsem začal. Lístek ale nakonec dostávám přesně podle svých představ. Loď odplouvá zítra ve tři ráno, ale už v devět večer se můžu nalodit a strávit na ní noc. Plavba do Dháky má trvat 24 hodin.
 |
| Tato roztomilá holčičky se nejspíš časem promění... |
Teď, když už jsem dostal lístek, můžu klidně odjet do Bagerhatu na celodenní výlet. Nejdřív se ale musím dostat přes celou, na několik kilometrů roztáhnutou Khulnu, a pak přívozem na druhou stranu řeky, odkud jezdí do Bagerhatu autobusy. V Khulně není žádný most (v Bangladéši obvyklý to jev) tak je jižní autobusové nádraží až za řekou.
Přívoz je jedna velká změť lidí, aut, rikš a prodavačů. Logika „nejdřív se musí vystoupit, aby vzniklo místo pro nastupující“ se tu nepoužívá. Každý se prostě dere svým směrem, jako kdyby to byla poslední možnost zachránit si holý život.
Život na řece je neobvykle rušný. Různé lodě na různé účely (vypadající různě důvěryhodně). Někteří jsou tak netrpělivý, že se jim nechce čekat až se přívoz naplní a najmou si jednu z mnoha dlouhých lodiček řízených jedním člověkem, poskytujících stejné služby jako přívoz.
Nejen že jsme v autobuse znovu sardinka, ale teď i stojící sardinka a dokonce ohnutá stojící sardinka, protože autobus je tak nízký, že by mi vykukovala půlka hlavy nad střech kdybych se mohl normálně narovnat. Tyhle tlačenice jsou určitě skvělou příležitostí pro muslimy, kteří si tak můžou „zadarmo“ a „nevinně“ sáhnout na ženskou. Některé z těch šťastnějších žen opět sedí na přední lavici vyhrazené pro ženy.
Bagerhat je městečko vzdálené 7 km od skupiny zajímavých mešit a svatyň roztroušených podél silnice do Khulny. Vystupuju proto o těch 7 km dřív a musím doufat, že cestou zpět budu moct nastoupit zase tady a ne se kodrcat do Bagerhatu.
 |
| ... v zahalenou ženu |
Kdysi, kdysi, v 15. století, žil v tomto kraji jistá Chán Džahán, muslimský sufi (svatý muž, obdoba hinduistického sádhua). Když se svou tisícihlavou družinou dorazil do Bagerhatu, dal vykácet okolní džungli a založil Chalifatabád. V Chalifatabádu brzy začali vyrůstat mešity a dlážděné cesty spojující Chalifatabád s okolními městy a paláci. V té době vznikla i většina památek, které se u Bagerhatu nacházejí.
Největší z nich, a dnes už i nejzachovalejší (právě ji opravují), mešita Šait Gumbad byla postavena v roce Džahánovy smrti – 1459. Její jméno znamená „60 dómů“, těch je ale ve skutečnosti 81. Uvnitř mešity dominuje les sloupů podpírajících dómy. Zdálky vypadá mešita docela pěkně, ale vevnitř vlastně nic není. Jen ten les sloupů.
V okolí téhle mešity mají být ještě další dvě. Vydávám se je hledat. Musím do džungle, kde mají být schované. Místo mešit se ale ocitám v malé vesnici s chatrčemi, rybníčky, dvorky a zvědavými dětmi. Žijí si v džungli se svými rodiči bez stresu jen z toho, co si vypěstují. Část příjmů jim jde z betelových plantáží. I v Bangladéši je totiž hodně populární žvýkání (a plivání) panu – betelových listů s různým kořením či bylinkami. Stejně jako s kouřením jsou z toho ale jen problémy – na ulicích červené chrchlance, jak chlapi vyplivujou už rozžvýkané listy a v pusách žvýkajících červené zuby.
Všude jsou kokosové palmy, u jedné z nich velký pavouk právě porcuje mouchu. Najít mešity my nakonec pomáhají sami vesničani. Mešity jsou zvláštní. Mají jeden nebo několik dómů a v rozích věže, dnes už bez minaretů, protože většině mešit popadaly během velkého zemětřesení v roce 1897.
 |
| Pěstování betelového listí je jeden z mála jistých způsobů obživy |
Vracím se z džungle zpět na silnici a asi 2 km jdu směrem k Bagerhatu. Tady odbočuju na vedlejší cestu, u které je neuvěřitelné hemžení lidí. To my jen napovídá, že jdu správným směrem – k hrobce samotného iniciátora všech staveb v okolí – Chána Džahána.
Je tu spousta muslimských poutníků, z nichž někteří se dokonce koupou v přilehlém rybníčku (asi je pro muslimy svatý). Chci se najíst v jídelně po cestě, ale jelikož muslimové jsou náruživí masožrouti, mám docela potíže najít něco bezmasého.
Hrobka samotná vypadá stejně jako okolní mešity, jen u mešit skoro nikdo nebyl, kdežto tady se to věřícími jen hemží. Mešity se kupodivu ještě používají, jak se ve dvou z nich přesvědčuju – muezzini opravdu krásně zpívají verše z Koránu zvoucí všechny muslimy k pravidelné popolední modlitbě.
U hrobky a i cestou zpět se se mnou dává do řeči postupně několik mužů na kterých je vidět, co si o nás cizincích myslí. Otázky jako „Co je támhleto?“ ukazujíce na kozu nebo kokosovou palmu jsou jasnou ukázkou toho, že my podle nich žijeme v nějakém super moderním, umělém světě a podobné věci už vůbec neznáme.
Když jsem zpátky v Khulně, vyzvedávám si batoh a jdu čekat na molo. Za tmy se přesunuju do kanceláře lodní společnosti, odkud v devět večer skutečně nastupuju na loď. Je to docela velký kolesový parník se dvěma palubami.
Moje kajuta, kterou sdílím s jedním Japoncem, je umístěna v zadní části horní paluby. Lepší kajuty (1. třídy) jsou v přední části (kde je největší klid). Kajuta vypadá skvěle, dali nám ale jen jeden klíč, ve dvou lampičkách je celkem jedna žárovka a o druhou židli si taky musíme říct. Jinak je to ale pohodlné spíš než luxusní. Jakpak tu asi vypadá třída první?
Na noc loď odplouvá do jiného přístaviště, aby se před třetí ráno vrátila a nabrala všechny pasažéry.