CHILE – Santiago de Chile I.

V centru to vypadá jako v nějakém evropském městě. Středem vede krásně vykachlíkovaná pěší zóna, ulice jsou skvěle značené, plné krámků a butiků, ale i druhé straně i čističů bot, pouličních prodejců cukrovinek či jiných drobností...

Velikonoční ostrov je časové 2 hodiny za pevninským Chile, což znamená, že ač z něj odlétáme v půl dvanácté, do Santiaga přiletíme kolem páté odpoledne. Jakmile se dostáváme nad Chile děláme oblouk nad přístavem Valparaiso směrem k Santiagu. Vidíme nádherné Andy tyčící se na východ od Santiaga. Jsou z poloviny pokryté sněhem a táhnou se za severu na jih kam až oko dohlédne. Za nimi už je Argentina.

Že se přibližujeme k Santiagu poznáváme celkem snadno. Pohled na hory se najednou rozostřuje a zamlžuje. Vlétáme do smogu, který většinu roku nad Santiagem nehybně visí. Přistáváme už za šera a rolujeme k ještě rozestavěnému, ale už fungujícímu mezinárodnímu terminálu.

Santiago ze San Cristóbal

Jelikož jsem do Chile vstoupil už na Velikonočním ostrově, mám všechny formality odbyté a stačí mi tak vyzvednout si batoh z „housenky“ a vkročit do jihoamerické reality. Z letiště jezdí do 26 km vzdáleného centra taxíky i autobusy. Už skoro za tmy nasedám do jednoho z autobusů a nechávám se odvážet vstříc večernímu Santiagu.

Doprava houstne s tím jak se přibližujeme k centru až se nakonec dostáváme do pravé dopravní vřavy. Silnicím vévodí žluté autobusy MHD s velkým černým číslem linky nakresleným na pravém boku. Mezi nimi se sebevražedně proplítají osobáky a chodci. Je chladno a lidi venku chodí v bundách. Na domech je i v pouličním světle vidět mírná omšelost, ale jinak všechno vypadá jako ve velkém městě – silnice plné aut, široké bulváry a všude davy spěchajících nebo nakupujících lidí.

Do čtvrti ve které si chci najít ubytování se musím z konečné autobusu dopravit ještě metrem. Ve vestibulu trochu přemýšlím nad mapou, protože chci přirozeně vystoupit co nejblíž hostelům. V mžiku si mě všímá jeden policajt a hned se mě ptá kam se chci dostat. Trochu mě to šoklo, přesto že jsem na chilské carabineros slyšel jen samou chválu. Příjemný začátek!

Systém vstupu do metra tady mají stejný jako třeba v Sydney, tzn., že si člověk koupí lístek, strčí ho do turniketu a ten ho pustí dál. Pokud má lístek jen na jednu jízdu, turniket ho spolkne. Jinak ho vrátí a na displeji ukáže částku která na jízdence ještě zbývá. Při vystupování už žádný lístek potřeba není. Značení směru jízdy vlaku v tunelech a na nástupištích je pro mě zatím trochu zmatený, protože spíš než konečná stanice (jako třeba v Paříži) jsou na ceduli napsány jména čtvrtí ve kterých se konečná nachází. Co je ale s Paříží stejné jsou vlaky. Taky jezdí na pneumatikách ve žlabech podél kolejí.

Ubytovávám se hned v prvním hotýlku. Připadá mi že v něm snad nikdo není. Možná je to tím, že je docela zima a turisti si Chile nechávají na teplejší období. Nebo taky tím, že za ty peníze jsem dostal jen klaustrofóbní kobku bez okna a s rozvrzanou postelí. Mám sice umyvadlo, ale sprcha (nejspíš jen studená – brrr!) je v přízemí. Teď jsem ale ještě trochu v euforii z prvního večera v Jižní Americe (Velikonoční ostrov patří k Polynésii), takže je mi to jedno. Majitel je příjemný dobromyslný tlouštík, ale bohužel už mluví jen španělsky. Nebo vlastně bohudík, protože jednou to přijít muselo, jinak bych se ze své neznalosti nikdy nedostal. Zatím se moc nechytám. Z toho co jsem slyšel dnes v metru mi navíc připadá, že jejich tempo řeči je strašně rychlé.

Hned po vybalení se vydávám do města obhlídnout situaci. Už je tma jako v pytli, ale v Santiagu jako velkoměstu funguje pouliční osvětlení. Trochu mi dělá problémy zvyknout si na jejich dopravu, protože auta se rozjíždí ihned po naskočení červené na přechodu po chodce (červený panáček před tím chvíli bliká) a to dost razantně, jakoby na tom záležela výše jejich platu.

Ulice jsou v centru pravoúhlé, takže ze začátku trochu bloudím. Postupně si ale vyhledávám opěrné body podle kterých se můžu orientovat. Dnes je to ale stejně na nic, protože ve dne bude celé Santiago vypadat úplně jinak.

Stavuju se v supermarketu a kupuju nějaké housky (zásadně na váhu, ne na kusy) a paštiku na dnešní večeři i zítřejší snídani. Večeřím pak v hotýlku na pokoji, ale tak trochu se přitom klepu zimou. Právě když chci začínat psát deník, zhasíná světlo a jsme bez elektřiny. To je teda k vzteku. Je teprve půl desátý večer a mě se ještě vůbec nechce spát.

Den 252, úterý 27. 4.

Snídani si dávám v hotelu a pak vyrážím do centra. Čtvrť ve které bydlím je trochu ošunťelejší, s opadanou omítkou a rozkopanými chodníky. V ulicích je ale jinak čisto a jak se dostávám do centra, začínají být i domy upravenější. První nápadná věc je, že všechny ulice jsou na sebe kolmé a tvoří tak pravidelnou šachovnici. Druhá zvláštnost je číslování domů. Jsou tady strašně vysoká čísla – klidně přes 3000. Je to tím, že číslování není po pravidelných přírůstcích jako třeba u nás, ale úplně náhodný a ulic jsou navíc dlouhý třeba několik kilometrů. Tak jsou těsně vedle sebe např. čísla 791, 793 a 807. Divný. Ještě víc nezviklá jsou čísla s nulou na začátku. Nejde o doplnění číslice třeba na trojčíslí, protože na stejné ulici jsou např. domy s čísly 018 a 18. Čísla s nulou jsou pouze v části ulice, která byla prodloužena na druhou stranu od původního směru číslování. Té ulici nedají jiné jméno, nýbrž ve zdejším systému s několikakilometrovými ulicemi ji prostě takto prodlouží.

Starý poctivý koloniální dům ve čtvrti na jih od Calle Alameda

V centru to vypadá jako v nějakém evropském městě. Středem vede krásně vykachlíkovaná pěší zóna, ulice jsou skvěle značené, plné krámků a butiků, ale i druhé straně i čističů bot, pouličních prodejců cukrovinek či jiných drobností. Na půl hodiny se stavuju na Internetu, hlavně abych napsal Táně že už jsem dorazil do Chile. Dostal jsem od ní dopis že přiletí Lufthansou v úterý 4. května ráno a už má i peruánské vízum. Já chci o peruánské požádat dneska a bolivijské budeme zařizovat spolu až přiletí.

Než se vydám na velvyslanectví musím si vyměnit nějaké peníze, protože pesos z Velikonočního ostrova už mi dochází. Směnárny jsou soustředěny na jedné ulici a úplně všechny mají na chlup stejný kurs. Připomíná mi to přesně ten asijský styl kdy všichni ševci jsou na jedné ulici a zelináři na jiné, všichni mají naprosto stejné zboží a diví se, že nic neprodají když jich je na pěti metrech celý houf. Šeky mají horší kurs než hotovost, ale jen o 1%, což se dá snést.

Na peruánské velvyslanectví se dostávám až po poledni. Naštěstí je ale otevřeno i přes oběd (to mám docela štěstí). Dostávám složenku a v bance o několik bloků dál platím příslušný poplatek. Na velvyslanectví pak nechávám s útržkem i pas, pro který si mám přijít zítra.

Velvyslanectví je kousek od řeky Mapocho, podél které se táhne řada pěkných parků. Sem jsem jel metrem (z centra jsou to asi 4 km), ale zpátky se vracím pěšky abych si prošel parky a viděl i kus Santiaga mimo centrum. Okolí řeky mi připadá příjemnější, protože zeleň alespoň trochu tlumí účinky smogu. Ten visí nad Santiagem i dnes.

Jsem trochu překvapený tím jak tady lidi chodí oblečení. Přeci jen jsem si v Jižní Ameriku představoval víc indiánskou. Místo toho vidím zástupy lidí v evropském oblečení, sice trochu tmavší, ale jinak stejné jako my. Někteří jsou od Evropanů úplně k nerozeznání a ty holky! Některý jsou opravdu pěkný! Prostě si tak trochu připadám jako v Evropě, jen ten divočejší způsob jízdy aut a na východě se tyčící, smogem zamlžené Andy mě vrací zpět na jihoamerický kontinent.

Pěší zóna v centru Santiaga

Parky jsou krásné, ale na lavičky už začíná padat listí. Pořád jsem na jižní polokouli a tak se se stále větší silou hlásí podzim. Procházím se po obchodech a objevuju i několik obchoďáků a supermarketů. Jídlo je levnější než jsem si myslel (pokud se budu stravovat sám, restaurace jsou jinak drahé), ale za to filmy jsou až sprosté drahý. Nechápu proč. Možná jsou ještě pořád považovaný za luxusní zboží. Za začátku jsem měl trochu problémy, protože fotím na diapozitivní Fuji, které tady znají jen jako [fuchi] a [fudži] jim nic neříká. Teď už se sice ptám na [fuchi], ale pořád mi to nějak nejde přes jazyk.

Navečer si v metru kupuju boleto valor což je jízdenka na víc jízd, takže si nejenom nemusím pokaždé kupovat nový lístek, ale jedna jízda vyjde levněji než s jednorázovou jízdenkou.

Den 253, středa 28. 4.

Hned ráno se zase vydávám na Internet. Zítra budu nejspíš odjíždět ze Santiaga a vrátím se až den před Tániným příletem. Dneska je tak poslední možnost jak ji poslat ještě nějaké instrukce. Internetových míst je v Santiagu, ale liší se cenama. Já chodím do jedné malé pobočky Entelu (jedna ze dvou hlavních chilských poskytovatelů telefonního spojení), kde sice mají jen jeden počítač, ale zato nejlevnější.

Už včera jsem si při procházce městem chtěl koupit nový kartáček na zuby. Řeklo by se že je to pitomost, ale nebyl jsem schopen nejít takový co bych chtěl a navíc jsou tady až odporně drahý – kolem 80 korun! Hned po Internetu se proto vydávám do supermarketu Bandera Azul přímo v centru, ale ani tady nemám úspěch. A vůbec tady mají v supermarketech dost omezený výběr zboží. Spousty cukrovinek, čipsů, zmrzlin a regály plné sušenek nebo mléka, ale třeba paštiku mají jen jednu od každého druhu (vepřová, játrová apod.) takže žádná konkurence na trhu. To stejný platí o rybích konzervách, které jsou navíc na zemi jež má 4000 km dlouhé mořské pobřeží, šíleně drahé. Asi jsem náročnej, ale Chile mi v tomhle ohledu moc neuspokojuje. Něco asi nebude v pořádku když mě stravování stojí stejně nebo spíš víc než v rozvinutější a dražší Austrálii a výběr je přitom 10x menší.

V jednu mám být na peruánském velvyslanectví vyzvednout si pas, tak se tam pomalu vydávám. Pěšky, samozřejmě, s jinudy než jsem se odtamtud včera vracel. V délce několika kilometrů (jak je tady zvykem) se centrem táhne Avenida O’Higgins, známá spíš jako Alameda (z původního Alameda de las Delicias). Alameda je rušný bulvár s několika proudy pro každý směr oddělené zeleným pásem. Ten sice nestačí na všechen smog vznášející se nad městem hlavně z výfuků aut, ale alespoň to vypadá líp na pohled. A právě po Alamedě se vydávám do čtvrti Providencia kde je peruánské velvyslanectví.

Na Alamedě je několik zajímavých míst, která mi chůzi touhle jinak jednotvárnou ulicí zpestřují. Začínám na Plaza de la Libertad, kde stojí velký Palacio de la Moneda. Tenhle palác z 19. století sloužil asi 100 let do roku 1908 jako sídlo chilských prezidentů. Ti se tam vrátili až po restauraci v roce 1981, 8 let po té co byl silně poškozen během Pinochetova vojenského převratu. Palác měl namále i v roce1985. Tehdy odpůrci vlády tohoto diktátora zanechali v Hotelu Carrera načasovanou pancéřovku. Ta byla postavena na fotografickém stativu jenž na ni byl ale příliš slabý a tak pancéřovka zničila jen hotelovou místnost.

Nehybně stojící baviči na Calle Moneda

Chile je křesťanská země a tak i v Santiagu je několik důležitých křesťanských svatostánků. Na Alamedě stojí kostel sv. Františka, jedna z nejstarších budov v Santiagu (1618). Podobných míst je na Alamedě víc, ale dneska se jim moc nevěnuju, protože si je nechám až na místa kdy tady už bude Táňa.

Asi za hodinku brouzdání klepu znovu na dveře peruánského velvyslanectví. Vízum už mám připravené, ale jen na jeden vstup, přestože jsem žádal o vízum vícevstupové. Naštěstí je to ale jen opomenutí, protože po připomenutí se nad tím úřednice moc nepozastavuje, mizí v kanceláři konzula a za chvíli mám pas zpátky is přidaným razítekm „Toto vízum platí pro více vstupů během doby své platnosti“.

Vízum mám zařízené, takže už můžu klidně odjet ze Santiaga. Pěšky se zase vracím zpět a přitom vymetám všechny obchody prodávající zubní kartáčky a filmy. Ta drahota mě ničí. Už takhle mi filmy nabourali rozpočet, ale co s ním udělají filmy v Chile, to si vůbec nedokážu představit...

Abych si koupil lístek na bus tak naštěstí nemusím až na autobusák (několik stanic metrem), ale ve vestibulu stanice Puente Cal y Canto mi stačí zajít do kanceláře náhodou asi nejlepší chilské autobusové společnosti Tur-Bus. Kupuju si na pozítří jízdenku na jih do 400 km vzdáleného Chillánu. Na cenu jízdenky dostávám skoro 50% slevu, což je způsobeno tím, že na téhle trase je velká konkurence a jednotlivé společnosti se snaží přilákat zákazníky touhle malou cenovou válkou. Podle původního plánu jsem chtěl jet ještě víc na jih, ale jelikož Táňa přiletí už za 6 dní neměl bych dost času se tam porozhlídnout. Možná je to ale i dobře, protože na jihu je ještě větší zima, ale já už pěkně mrznu i tady v Santiagu.

Dochází mi filmy, tak ač jsem nenašel nic levného, musím si jich pár koupit, protože pochybuju že v tak malém městě jako je Chillánu budou mít filmy diapozitivní. Připadá mi to jakoby někdo měl monopol na dovoz filmů, protože jsou drahé a třeba právě Fuji je k dostání jen ve vybraných obchodech retězce fotografických obchodů Reifschneider.

Navečer se jen tak bezcílně procházím městem, protože nemám co dělat, ale hnít v hotelu se mi nechce. Na jedné z hlavních ulic mě docela pobavili dva kluci úplně natření na černo, stojící na podstavcích a dělajících stejně pomalé sochy jako jsem viděl v Melbourne. Kdo ví kde tenhle způsob, jak si přivydělat peníze vymysleli první.

Den 254, čtvrtek 29. 4.

Vstávám dřív abych stihnul bus do Chillánu v 8 hodin. Takhle po ránu je pěkná kosa až se mi páří od pusy.Těch pár stanic metrem na Terminal de Buses Alameda zvládám tak rychle, že jsem tam snad půl hodiny před odjezdem. Meziměstských autobusových nádraží je v Santiagu víc, ale tenhle používají jen dvě společnosti, shodou okolností asi ty nejlepší – Tur-Bus a Pullman. Kromě nich je v Chile ještě pěkná řádka dalších autobusových společností (většinou regionálních) a ty pokud vůbec jezdí i do Santiaga používají jiná nádraží.

Autobusák je překvapivě čistý, žádná špinavá díra jako v některých hlavních asijských městech. Autobus přijíždí o trochu později, ale je tak čitý že se mohl zdržet klidně třeba v myčce. Fungující sklápěcí sedadla, deky kdyby náhodou byla zima, nezbytné video a za batoh v zavazadlovém prostoru dokonce dostávám lísteček. Zdá se, že mají všechno dobře zorganizované. Vyjíždíme aniž jsme plní což by se v Asii stát nemohlo. Tady mají jízdní řád, kdežto v Asii je většinou jedinou rozhodující podmínkou k odjezdu jen plný autobus.

Předměstí Santiaga jsou oproti centru dost ošuntělá. Povalují se po nich odpadky a občas i nějaký ten vrak auta. Andy opět nejsou kvůli smogu skoro vidět. Projíždíme kolem vyložené chudinských čtvrtí ve kterých je špína a domky s v prašných nevydlážděných ulicích tlačí jeden na druhý. Odsud budou pravděpodobně pocházet všichni ti chudí prodejci všeho možného jichž je během dne plná centrum Ten rozdíl je fakt velký.

Je podzim a pole kolem cesty už jsou sklizená a zoraná čekají na další jaro. Střední Chile je známé taky svou produkcí vín, takže množství vinic na jih od Santiaga není žádným překvapením. Některé z nich už jsou úplně holé, jiné vinohrady ještě září červenou nebo žlutou barvou neopadaných listů. Až na ty Andy tyčící se na východě mi to připomíná jižní Moravu.

Na obveselení nám z videa pouštějí nějaký americký karate film se španělskými titulky. Daleko lepší je ale dívat se ven. Krajina začíná být trochu pustší a občas projedeme malým městem nebo vesnicí. Někdy stavíme na autobusáku, ale zastávky nejsou zbytečně dlouhé . Chile asi přeci jen patří k těm vyspělejším zemím.

Se zvětšující se vzdálenosti od Santiaga začínají na obloze přibývat mraky a asi v polovině cesty (200 km od Santiaga) už je obloha úplně olověná. Zastavujeme u motorestu na oběd. Jako ve všech chilských restauracích je tady na mě ale draho – nechce se mi dávat skoro 3 dolary za to úplně nejobyčejnější jídlo.

• ◄ CHILE – Velikonoční ostrov
• CHILE – Chillán ►