Deir ez-Zor
- Podrobnosti
- Vytvořeno 4. 9. 2003 •
- Aktualizováno 12. 11. 2015
- Autor David Kučera
- Zobrazeno 3608×
Na trhu podél Eufratu se dá posedět nad čajem a nargílou, nebo si koupit něco k zakousnutí. Zastavujeme se u jednoho stánku s faláfely, který jde na lidi od lesa. Hlavním bodem stánku je pec, kde si pečou vlastní chleba, takže faláfel dostanete v chlebu starém asi tak 30 vteřin! Zároveň je to i šou, protože pekař dělá při házení chleba dovnitř na stěny pece různé kousky, které mají samozřejmě taky přilákat kolemjdoucí. Fotím je, za což se mi dostává neobvyklé odměny - faláfel z čerstvého chleba zdarma!
Klima v Deir-ez Zor je sušší a teplejší než v Halabu. Přijíždíme pozdě večer, ale stále ještě velké teplo. Nový autobusák je asi dva kilometry na jih od centra, tak si výjimečně sedáme do taxíka. Jsme tři, takže na každého to nevyjde ani na 10 korun.
 |
| Eufrat dává pouštní oblasti východní Sýrie život |
Ubytováváme se v hotýlku al-Džamia al-Arabíja (al-Jamia al-Arabiyya), kousek od hlavního náměstí. Celý Deir ez-Zor působí neuvěřitelně klidným a harmonickým dojmem. Částečně asi proto, že je pátek, hlavně ale proto, že je malým městem v poušti (i když na březích Eufratu).
Hotýlek je ve druhém patře úplně obyčejného asi třípatrového baráku. Vlastník je hrozně příjemný a mluví na Sýrii skvěle anglicky. Na uvítanou nám hned nabízí čaj. Nenechává nás odejít do města, dokud nám nevysvětlí kde co je. Autobusák pro velké busy po Sýrii, starý autobusák pro dopravu podél Eufratu k irácké hranici, muzeum, náměstí, trh. Nezapomíná dodat, že máme velké štěstí, protože u řeky se právě koná velký trh. Přes řeku se dá dostat jednak po pěším mostě, ale i na loďce. Dokonce nám českou ukazuje stránku z webu, kde o něm nějací studentíci píšou! Ani se nedivím, protože je fakt zlatej. Třeba se do jeho rukou jednou dostane i tenhle blábol.
Chtěl jsem ještě stihnout západ slunce nad Eufratem, ale nepovedlo se. Budu si muset přivstat na východ, Táňa ještě není úplně fit.
Na to že je v poušti působí Deir ez-Zor hodně rozvinutě. Kanál, který jim protéká je sice špinavou stokou, jak bývá v zemích třetího světa zvykem, ale nábřeží a most přes něj jsou celkem dobře udržované. V ulici vedoucí od kanálu k Eufratu visí na stromech a domech barevné žárovky. Už svítí, ale jelikož je ještě světlo zatím nevyniknou.
Jak se přibližujeme k řece, roste hustota pěšího provozu v ulici. U mostu už je spousta lidí, jedni směřují na druhý břeh, jiní ke stánkům podél nábřeží.
Most přes Eufrat je závěsný a pouze pro pěší. Řeka je tu široká snad půl kilometru, takže i most je pěkně protáhlý. Na druhém konci vidíme lidi mizet v útrobách malého lunaparku, nebo prostě sedět v trochu vyprahlém, ale přeci jen zeleném parku. Letí tu kukuřice, kterou u posledního pilíře prodává čiperný klučina přímo z kouřícího kotle.
 |
| Na nočním trhu podél řeky dávají faláfel do právě upečeného chleby. Mňam! |
Trh podél nábřeží je opravdu živý a hodně dlouhý. S Táňou se dohadujeme jestli je tu pořád, nebo jen dneska. Zdá se že je stálý, protože kromě běžných stánků s oblečením, šmínky, obuví a hračkami se můžeme podívat na poslední modely praček, televizí, magneťáků a větráků. „Bílé zboží“ je však na rozdíl od ostatního v uzavřené jakýchsi velkých drátěných klecích, asi aby je nemohl v šeru nikdo nepozorovaně odnést.
Samozřejmě se tu dá posedět nad čajem a nargílou, nebo si koupit něco k zakousnutí. Zastavujeme se u jednoho stánku s faláfely, který jde na lidi od lesa. Hlavním bodem stánku je pec, ve které si pečou vlastní chleba, takže faláfel dostanete v chlebu starém asi tak 30 vteřin! Zároveň je to i šou, protože pekař dělá při házení chleba dovnitř na stěny pece různé kousky, které mají samozřejmě taky přilákat kolemjdoucí. Fotím je, za což se mi dostává odměny - faláfel z čerstvého chleba zdarma! Mají radost jak malé děti.
Den 15, sobota 14. 9. 2002
Na téhle cestě se mi nějak nedaří vstávat brzo, z čehož je dnešek naštěstí výjimkou. Vždyť u Eufratu člověk není každý den. Je sedm hodin, ulice jsou poloprázdné, ale na náměstí už prodávají sahlep, pití, které Táňa už několik dní shání. Každý ji říká, že se prodává jen ráno, aby se lidi po „studených“ nocích zahřáli, ale ona se ho vždycky snaží shánět večer. Proč? Protože ráno se jí nechce vstávat, tak doufá, že se najde někdo, kdo by se přizpůsobil její pohodlnosti. Hm, zatím na nikoho takového nenarazila. Sahlep se vyrábí ze semoliny a je to moc dobrý, trochu hustší, sladký nápoj s mlékem. Většinou se na něj ještě sype skořice.
Eufrat je rozdělený na několik ramen ostrovy plnými vegetace. Nejsem tu sám. Prochází se tady milenecké dvojice (ve vší počestnosti, možná jdou právě z ranní modlitby v mešitě), na mostě se pár rybářů snaží ulovit nějakou tu rybku. Osamělý Japonec sklesle sedí na břehu a ospale kouká o dálky. Hlavním aktérem je ale nízko nad obzorem se vznášející slunce, které hned od prvních paprsků začíná silně pražit. Dnešek, kdy se chceme vypravit do pouště směrem k irácké hranici, asi bude pěkně horký.
V devět hodin, když vyzvedávám Táňu v hotýlku, už město žije. Batohy si schováváme v recepci a vyrážíme. Mikrobusy do Albu Kamal u irácké hranice odjíždí ze starého autobusáku, asi na půl cesty mezi centrem a novým autobusákem. Vzpomínám si na něj z cesty před deseti rokama, tehdy ovšem byl ještě používán i velkými autobusy.
 |
| Z ulic Deiru dýchá klid a pohoda, pryč je hektika Hamy nebo Halabu |
Dnes už odsud odjíždí jen mikrobusy, jež čekají až se naplní. Skladba cestujících odpovídá tomu, že jsme na venkově. Daleko víc mužů je oblečený v tradiční džalabíji a s kúfijí na hlavě, ženy mají barevné šaty, které jsou typické pro beduíny.
Vesničky podél Eufratu jsou občas zelené, občas napůl zaváté pískem. To jestli jsou postaveny na úrovni řeky, nebo na nějaké plošině na ní, kam už se vegetace nedostane. Eufrat je docela široký a v městečku Mayadin, kde jedeme jen pár metrů od něj, tak tak že nevystupuje z koryta.
Přestože jsem řidiči řekl arabsky kde chceme vystoupit, kdybych se nedíval kolem a nehlídali si jestli už jsme nepřejeli místo, kde chceme vystoupit, vzal by nás asi až do Iráku. Ne že bych tam nechtěl, ale není vízum. Suverénně přejel odbočku, ale naštěstí se po mých houknutí otočil a ten půlkilák nás svezl zpátky. Vystupujme u cedule Salhiye, uprostřed pouště. Nikde nic, jen asi kilák směrem do pouště vede silnička k našemu cíli.
