Trablus (Tripoli)

„Mýdlový“ chán al-Sabun je snadno přehlédnutelný. Pokud člověk neví co hledá, nebo ho někdo nenasměruje, jako v našem případě, je v šeru zastřešeného trhu snadné přejít uličku vedoucí na jeho nádvoří. Někdo dokonce říká, že mýdlo bylo vynalezeno tady v Trablusu. I pokud by to nebyla pravda, před 200 lety bylo libanonské mýdlo v Evropě velmi ceněno, především pro svůj vysoký podíl olivového oleje, medu a vonných olejů...

Autobus nás vyhazuje na ulici uprostřed města. Pro lidi, kteří do města přijeli poprvé (jako třeba my) je to docela blbý zvyk. Alespoň nás ale donutí co nejrychleji se zorientovat. Táně se však ihned po vystoupení z busu dostal do zorného pole rohový stánek s džusy, což znamená, že orientace jde k čertu, protože ji zastínila vidina čerstvé vylisované mrkve.

Magická vstupní hala mešity Taynal

Táňa si pomlaskává nad mrkví, zatímco já kroutím mapou abych určil, kde ten stánek vlastně je. Naštěstí jsme kousek od centra a tím i od ubytování, které jsem vybral.

Živé ulice Trablusu se nám líbí. Jsou sice plné smrdutých aut, ale je cítit, že jsme ve velkoměstě s atmosférou, na rozdíl od trochu rozmělněného a beztvarého Bejrútu. Hlavní máměstí Sahet et-Tall s velkým zeleným parkem je zároveň i jakýmsi neoficiálním taxíkovým a autobusovým nádražím. K zelené se proto přidává i žlutá barva taxíků, které odsud kromě libanonským měst odjíždí i do Sýrie (hraniční přechod je asi 40 km severně od města). Na jedné straně náměstí vidíme několik levných jídelen, takže už asi víme kde si dáme večeři.

V jedné z úzkých postranních uliček má být malý rodinný pension. Je maskován více než je zdrávo, avšak stačí se nevzdát. Kdybych měl soudit podle vstupu do domu, v jehož druhém patře se nachází, asi bych se rovnou poroučel zpátky na ulici. Myslel bych si totiž, že jsem zabloudil do čerstvě rozbombardovaného domu. V Libanonu však vnějšek nemusí nutně odrážet kvalitu vnitřku, což je i tenhle případ.

Pension je vlastně velký byt zabírající polovinu patra. Na chodbě před otevřenými dveřmi pochrupuje roztomilá babča, čímž si místo získává naše první sympatie. Penzion vedou tři ženy rodiny Haddadů – pochrupující babička a její dcera s vnučkou –, což je na něm dost vidět. Čisto, útulno, příjemno. Bohužel mluví jen francouzsky. Působí plaše, jakoby měly trému.

Dostáváme čajík na uvítanou a pěknou místnost s dvěma postelemi. Byt má malou přijímací halu a kuchyň, z níž se prochází do druhé haly. Kolem obou hal je poskládáno asi šest pokojů. Ve druhé hale (před našim pokojem) visí na zdi kříž. Jsme tedy mezi křesťany. Z našeho pokoje je výhled na změť elektrických kabelů visící mezi domy, pod níž vede ona postranní ulička. Výhled nic moc romantický, zato však stoprocentně libanonský.

Je odpoledne, vedro polevuje, takže nás to začíná táhnout do ulic. Jsme na samém okraji Starého města, proto stačí pár kroků a jsme úplně pohlceni jeho atmosférou. Čerstvý chléb voní z pekáren, vozíky zaparkované na rozích ulic nás lákají nabídkou exotického ovoce.

Noříme se do trhu, natrefili jsme rovnou na suk zlatý – suk as-Sajaghin (as-Sayyaghin). Výkladní skříně zlatnictví se lesknou náramky, náušnicemi, prsteny. Kupodivu nás nikdo neláká dovnitř, nejspíš nejsou na turisty příliš zvyklí. Hlouběji v trhu, jehož velká část je krytá, narážíme na klasickou změť obchůdků v úzkých uličkách, kterými se dá stěží projít, i když teď odpoledne nejsou zdaleka „naplněné“ do své maximální kapacity. U jednoho vozíku se sladkým pečivem se dva mladí kluci handrkují s prodavačem. Nemůžou se dohodnout, tak mu berou pečivo z vozíku a bez zaplacení mizí. Pár koleček si u něj kupujeme a platíme mu i za ty kluky, protože pro chudé prodavače je každá lira dobrá.

Slunce se sklání k obzoru, proto se prodíráme k tripolské pevnosti. Stojí na kopci, takže z ní by mohl být pěkný pohled na podvečerní město.

Kala’at Sandžil (Qala’at Sanjil) neboli pevnost Raymonda de Saint-Gilles pochází z 12. století. Je tak nedobytná, že nám dává trochu práci najít vchod. Mohutnými kamennými branami u vstupu se dostáváme na dvouúrovňové nádvoří, odkud se dá vyrazit několika směry do bludiště uliček, tunelů a místností. A taky na střechu.

Napůl vybetonovaná, působí střecha spíš jako menší fotbalové hřiště. A to nepokrývá ani polovinu rozlohy pevnosti! Výhled je pěkný, teprve tady vidíme, že Trablus je opravdu na břehu moře. Staré město je totiž od moře vzdálené asi 4 kilometry.

Slunce začíná zapadat a protější kopce, na nichž jsou naměstnané domky jeden na druhým, dostávají zlatý nádech, jenž obzvlášť kontrastuje s olověnou oblohou nad horami za městem. Procházíme se po pevnosti, střídavě objevujeme schované místnosti, klenuté oblouky, schody vedoucí bůhví kam. Vedle toho vystrkujeme hlavy z kamenných oken, abychom se pokochali dechberoucími pohledy na zlatým sluncem zalité město plné štíhlých minaretů. Na jeho prozkoumání budeme mít celý zítřek. Konečně se trochu zastavíme.

Prodavač datlových koláčků

Asi se už opakuju, ale v jídelně, kde si dáváme večeři, se k nám zase chovají jako ke královské rodině. Ještě než si stačíme objednat oblíbené faláfely, usazují nás u malých stolečků. Hlavně abychom měli maximální pohodlí. Není to hrané, to se snadno pozná. Mladík co nás obsluhuje se nadšeně fotí za pultem, ještě se svým kolegou.

Jako zákusek si kupuju hrozny, které jsou v Libanonu moc dobré. Táňa si zase dává kafčo. Prodávají ho na ulici do malinkých kalíšků, o obsahu asi tak 1,6 hltu. Kafe normálně nepije, ale tady ji chutná. Říká, že do něj asi přidávají kardamon.

Na rohu náměstí je sympatická nargílerie, jak jsme si překřtili místní kavárny. Nargíla je místní název vodní dýmky (u nás známě spíš pod egyptským jménem šiša). Ty patří k místním kavárnám stejně jako pivo k našim hospodám, jejichž jsou kavárny ekvivalentem.

Jako každý den, i dnes večer peru. Mám jen tři trička a trenky (kupodivu to stačí), tak je chci mít co nejvíc čisté a připravené. Babča mě sleduje jak peru mýdlem v umyvadle. Asi se ji to zdá příliš primitivní, protože mi ukazuje, ať si věci přendám do lavóru, nasypu si na ně prací prášek a pokračuju touhle „pokročilejší“ metodou. Po vyprání mě ještě posílá pověsit si věci na balkón. No není k sežrání?

Den 4, úterý 3. 9. 2002

Ubytování je včetně snídaně (ve francouzském stylu). Čaj a sýrový croissant nám kupodivu stačí, k tomu ještě dostáváme úsměvy celé rodiny. Chceme si z kohoutku natočit vodu, ale rodinka zase zasahuje. Voda z vodovodu prý není dobrá a natáčí nám vodu ze dvaceti litrového kanystru.

Včerejší návštěva pevnosti nám odhalila její postavená vůči slunci a tím pádem i odkud se dá udělat ucházející fotka, na které bude pevnost celá. Proplétáme se trhem, pak uzkýma uličkama do kopce k pevnosti a pak po silnici kolem pevnosti a dolu k řece Abu Ali, nad níž se vypíná.

Naproti pevnosti se Trablus rozlévá po svahu dalšího kopce a pak dál k horám. Mezi oběma kopci je řeka (spíš stoka, jak je v téhle oblasti zvykem), z jejíhož břehu si můžeme udělat dobrou představu o mohutnosti pevnosti, tentokrát zvenku.

Procházíme kolem malého obchůdku, ze kterého jako bych slyšel počítačovou střelbu. A opravdu, je to skutečně „pařárna“, kde malí kluci kalí počítačové hry. Jsou tak zabraní do virtuálního světa, že ani nevzhlédnou, když cvakne závěrka mýho foťáku. Jen mladý dohlížitel se na mě usmívá.

Tripolský trh nás pořád přitahuje. Nevím jak to ty trhy na Blízkém východě dělají, ale funguje to všude stejně: zalezeme do trhu a brouzdáme se uličkama. Občas se zamotáme, to podle toho, jak moc se necháme unést atmosférou.

Fantastické na nich je jejich funkčnost nejen jako center každodenního nákupu, ale i jako center uctívání (mešity) a odpočinku (hammamy – lázně). Na trhu se setkáváme s každodenním životem většiny lidí, kteří tam však nechodí očumovat jako my, ale nakupovat, potkávat známé, zjišťovat co je kde nového.

I trhy mají svůj vývoj a tripolský není výjimkou. Některá místa, jako například chán al-Chajatin (Khan al-Khayyatin) stále slouží svému původnímu účelu. Al-Chajatin – Krejčovský trh – byl postaven ve. 14 století a dodnes na něm najdete širokou nabídku oblečení, i když ne vždy zde šitého. Hlavní částí trhu je dlouhá, relativně úzká pasáž, nad níž se tyčí ve vzduchu visící oblouky.

Bloudíme trhem až k suku al-Haradž (al-Haraj), který svým klenutím vypadá spíš jako nějaká přijímací místnost v křižáckém hradu. Je to tím, že byl postaven na místě bývalého křižáckého kostela.

Poslední úpravy mýdla v chánu al-Sabun před balením

Osvěžujeme se čerstvou mrkvovou šťávou u pouličních prodavačů. Šťávu lisují přímo na místě a na kvádru ledu už mají připravených několik plných sklenic i s brčkem. V tomhle vlhku jde na odbyt. Tohle nám bude doma chybět. Vůbec je tu hodně pouličních prodavačů všelijakého občerstvení. Počínaje džusy a konče koláčky, preclíky, houskami a samozřejmě ovocem. Nechybí tu ani čistě evropsky chutnající nanuky, jednak místní značky, ale i Wall‘s (u nás unileverská Algida).

Vchod do Velké mešity, která je součástí trhu, je lemován dvěma madrasami, neboli náboženskými školami. Madrasy je možné poznat podle častých citátů z Koránu kolem dveří a také velmi působivých dveřních oblouků, v nichž se střídá bílý a černý kámen. Jsme zváni dovnitř, u vstupu zdravíme posedávající lidi „Salam alejkum“, je nám samozřejmě ihned opětováno „Wa alejkum salám“.

Musím říct, že s tak přívětivým přijetím v mešitě jsem se ještě nesetkal, nebo už si to nepamatuju. Človíček, který nás zmerčil venku nám ukazuje co kde je a že se můžeme všude podívat (není-li zamčeno, jako že hlavní modlitební hala zamčená je). Uprostřed rozpáleného nádvoří (chodíme samozřejmě bez bot) stojí kamenný altán se zelenou kopulí, podél nádvoří je mohutné podloubí. V obojím odpočívají věřící. Bodejť by ne, když je vedro k zalknutí.

Náš „průvodce“ nám vypráví o tradici výroby mýdla v Trablusu. Trablus je opravdu známý svými mýdly, která se tu vyrábějí už přes 200 let. Upozorňuje nás ale, že nejznámější výrobna mýdel v chánu al-Sabun (al-Saboun), kterou navštíví každý turista, už dnes není ono, protože dnešní vlastník pracuje v oboru asi jen 5 let. Lepší je prý jedna „mýdlárna“ hlouběji v trhu.

Je čas napsat něco domů, tak se stavujeme na Internetu, v jednom z moderních nákupních center. Centrum trochu zeje prázdnotou, protože na trhu je přeci jen levněji. Pro nás je tu ale příjemný chládek a Internet je kupodivu levný, jen asi 50 korun za hodinu. Po internetění si dáváme k obědu šawarmu, což je jehěněčí nebo kuřecí maso se zeleninou zabalené do chleba podobně jako faláfel. U nás se dá šawarma koupit pod řeckým jménem gyros.

„Mýdlový“ chán al-Sabun je snadno přehlédnutelný. Pokud člověk neví co hledá, nebo ho někdo nenasměruje, jako v našem případě, je v šeru zastřešeného trhu snadné přejít uličku vedoucí na jeho nádvoří.

Samotné nádvoří chánu je dost zanedbané, sláva těchto někdejších zájezdních hostinců je už dávno pryč. Ve stánku na nádvoří však mají pěkný výběr tradičních mýdel. Vyrábějí různé tvary a barvy, mýdla pak balí do ozdobných dřevěných krabiček, nebo je prostě jen převážou dekorativním slaměným provázkem. Dělají je především pro turisty, protože pro obyčejné lidi je tradiční mýdlo příliš drahé. Dokonce mají i webové stránky www.khanalsaboun.com!

Jeden chlapík mě popadne za ruku a táhne po temných schodech na terasu chánu. Tady se provádí dokončení výroby jednoho druhu mýdla. Takového, které je vyráběno z různě velkých odřezků mýdla. Odřezky jsou nasypány do ručního lisu a jedním zmáčknutím jsou přeměněny na atraktivní žíhané kolečko. Docela důmyslné. Na terase stojí desítky přepravek s mýdly především tvaru kruhů a koulí.

Někdo dokonce říká, že mýdlo bylo vynalezeno tady v Trablusu. I pokud by to nebyla pravda, před 200 lety bylo libanonské mýdlo v Evropě velmi ceněno, především pro svůj vysoký podíl olivového oleje, medu a vonných olejů.

Jeden z takových olejů, a sice olej cedrový, si Táňa kupuje na trhu. Procházet kolem prodejen s kořením a oleji je vždycky pohádka. Krásně voní a svými roztodivnými barvami působí i na oči. Klučinovi, který nám prodává olej, oči jen září. Je rád, že jsme navštívili právě jeho krámek. Samozřejmě, že jsme určitě zaplatili vyšší cenu, než je cena anormální, ale když ti Libanonci jsou tak příjemní a usměvaví. No nedejte jim něco už jen za ten úsměv!

Ve Starém městě je samozřejmě spousta hammamů – veřejných lázní. Některé jsou funkční, jiné ne. Abychom udělali nějaké fotky míříme do hammamu al-Džadid (al-Jaddid), jednoho z těch nefunkčních, avšak pěkně zrekonstruovaných (dělat fotky ve funkčním hammamu by byla vražda foťáků, protože jde o arabskou obdobu sauny).

Přijímací hala hammamu al-Džadid

Hammam je docela komplikovaný systém místností, v nichž jsou udržovány různé teploty vody a vzduchu. Od úplně studené až po vařící. Návštěvníci jimi procházejí podle libosti, i když samozřejmě existují logická pravidla jak si pobyt v hammamu co nejvíc užit. Nikdy to však nebylo jen pokoupání, ale především možnost jak si v příjemném prostředí pokecat se sousedy a dozvědět se nové drby z města. Typický pro hammam je vždy velká přijímací místnost, často vykládáná mramorem, a zvláštně děrované kulovité stropy, kterými se do hammamu, jinak bez oken, dostává světlo. I hlídač hammamu al-Džaddid jakoby vypadaly funkčního hammamu. Leží před vchodem a jeho jediná činnost je odhánění much od svého nosu. Vlastně se na nás ještě usmívá.

Mešita Taynal je jedno z těch míst, a Libanonu jich je mnoho, které jsou zvenku nenápadné, avšak uvnitř tajíte dech. My navíc máme štěstí, že jsme tu odpoledne, kdy už slunce není tak vysoko a uvnitř začíná hra barev. Pořád mě tady uchvacují kamenné stavby, což je případ i téhle mešity. Ale teprve vnitřek je to pravé.

I když ve velkých městech chodíme v krátkém rukávu, před mešitou si oblékáme košile a Táňa ještě šátek. Nesměle vcházíme, přeci jen bychom nechtěli působit nijak rušivě. Ne-muslimům se to asi úplně nepovede, ale někdy je to spíš pocitem těch ne-muslimů, než pocitem muslimů.

Krása černo-bílé vstupní brány do hlavní modlitební haly je nepopsatelná. Teď je navíc trochu osvětlována oranžovým svitem, jenž se odráží od slaměných koberců položených na zemi. Na kobercích je vzor arabské brány zakončené půlměsícem, přičemž každá taková brána má rozměr zhruba jednoho modlícího se muslima. Jinými slovy je koberec určen především pro modlitby.

Stojíme si takhle na hlavním náměstí a najednou nás osloví asi 40letý muž. Rozpovídá se a tak se dozvídáme spoustu zajímavých věcí. Ibrahím je gynekolog a právě se vrátil ze Sýrie, kde byl na nákupech. Je to levnější než v Libanonu a lidé jsou tam příjemnější. Když mu říkáme, že lidi v Libanonu jsou taky příjemní, vyslovuje jednu základní pravdu o celém Středním východě: „Jo, lidi jsou tady příjemní až do té doby dokud se nedostaneš do jejich krámu. Pak se z nich stanou tvrdí obchodníci“. Má pravdu. Pokud ale Evropan zavítá do téhle oblasti, vidí většinou pouze tu druhou část věty, která ho tak vytočí, že se nikdy nedostane k té první části, protože už se pak na každého předem oboří ve strach z „obrání“.

Ibrahím je však zdá se osvícený. Hovoří otevřeně o onom prazvláštním vztahu mezi Sýrií a Libanonem, kdy Libanon, ač ekonomicky vyspělejší, je vojensky slabší, a proto musí brát ohled na názory Sýrie. Ta jej mimochodem bere jako součást svého území, jakousi mírně nezávislejší kolonii. Jde o pozůstatek občanské války, kdy sem Sýrie vtrhla „v zájmu ochrany muslimských bratrů“ a už neodešla. Podle jeho hovoru se mi nepodařilo určit jestli je muslim nebo křesťan, protože o obojích mluví z nadhledu. To se opravdu často nevidí. Vlastně jsem to v podobné zemi nikdy neviděl. Lidi jsou tady spíš zaměstnaný základníma existenciálníma otázkama a k podobným myšlenkám se celý život nedostanou.

Teprve teď jsem si všimnul, že kousek od nás už drahnou dobu stojí asi 25letý mladík, který nás poslouchá s neskrývaným zájmem. Ibrahím se loučí a slibuje nám, že když zjistí, že zítra má volno, zavolá do našeho penzionu a mohli bychom s ním jet do hor k cedrům (zítra se tam chystáme tak jako tak).

Štafetu tedy přebírá Wissam, student ekonomie na místní univerzitě. Sedáme si s ním do parku na pití a zapřádáme dlouhou debatu na různá témata. Wissam je ještě příliš mladý, aby měl takový nadhled jako Ibrahím. Neskrývá, že nenávidí Syřany (Ibrahím je miluje, stejně jako všechny lidi), protože vojensky okupují Libanon. Navíc podle něj berou Libanoncům práci, přičemž vše co tady vydělají vezmou domů do Sýrie. Snažím se vysvětlit, že tak je to všude, kde je nerovnováha, ale nějak to nejde. Na druhou stranu on sám by chtěl nejdřív na studia do Francie a pak tam i pracovat. V tomhle případě už mu nedochází, že by se choval stejně jako ti nenávidění Syřani. Bavíme se i o případu USA vs Irák, kde je jednoznačně na straně Iráku. Bylo by to v pořádku, kdyby se vůbec zajímal o skutečné pochopení problematiky. Pak by už věci neviděl tak černobíle.

Libanonci jsou v pohodě

Po několika hodinách obtížných debat si zasloužíme dobití energie. Zapadáme do jedné vyhlášené cukrárna a dáváme si několik dobrot. První je jakási směs tuhého medu a ořechů. Moc dobrá, ale šílené sladká. Jak tady bývá zvykem. Hodně zvláštní je halawet el-jibna, jakýsi tahací sýr, politý medem, růžovou vodou a šlehačkou, posypaný mletými pistáciemi. Je to ale výborný, škoda, že si nemůžu vzít domů. No a poslední dobrůtka je mafrouqeh, hnědá sladká směs, opět politá růžovou vodou a posypaná pistáciemi. Možná stejný zážitek však máme ze způsobu, jakým jsou tyhle dobrůtky servírovány. Starý prodavač nám jednotlivé suroviny, z nichž sladkosti „vyrábí“ přímo na talíři, servíruje s takovou láskou a pečlivostí, až je nám líto je sníst. Pak ale zjišťujeme, že by to byla věčná škoda.

Den 5, středa 4. 9. 2002

Po snídaní se loučíme s Haddadovými a vyrážíme na bus do Bšarré (Bcharré, vyslovováno [b šarré]). Bšarré, nějakých 1600 m n. m., je městečko v pohoří Libanon (arabsky džebel Lubnan), po němž je celá země pojmenovaná. Několik kilometrů nad Bšarré jsou dodnes zachovalé lesy cedrů, dnes už vzácného stromu, jenž si Libanonská republika vybrala jako svůj národní symbol. A pod Bšarré se v délce několika desítek kilometrů rozkládá posvátné údolí Kadiša (Qadisha), jednak pěkná oblast na túry, ale hlavně místo se spoustou křesťanských klášterů a pousteven vysekaných přímo do skal. Tak tam bychom se měli zdržovat následující dva dny.

Na minibus čekáme jen chvilku. Informace, které nám v Libanonu lidi dávají jsou na Blízký východ až překvapivě spolehlivé. Libanon je jiný i v další věci – ženy často chodí s nezahalené (rozuměj s nezahalenou hlavou). V Trablusu jich sice není tolik jako ve velmi světském Bejrútu, ale i tak je to nezvyk. Hlavní roli určitě hraje to, že nejde o zemi čistě muslimskou – v Libanonu je registrováno 18 různých náboženství, mezi nimi i křesťanství. Křesťané mají na běh země vliv nevídaný v žádné jiné zemi regionu. Libanonci jsou na tenhle, „náboženský zmatek“, jak jej nazval Wissam, zvyklí, i když právě spory mezi muslimy a křesťany vedly k občanské válce, jež zemi sužovala více než 15 let.

Minibus vyjíždí z Trablusu a začíná stoupat. Libanon je malinky, takže řada měst na pobřeží už se začíná plížit do kopců na západě. I Bšarré je od moře vzdálené jen 110 km. V příhodném ročním období je možné zalyžovat si v horách právě u Bšarré a za dvě hodinky se koupat ve Středozemním moři.

Údolí Kadiša začíná už prakticky u pobřeží, ale teprve dál se hlouběji zařezává do pohoří Libanon. Po klikaté silnici stoupáme stále výš ač jsme v centru Trablusu neviděli moře (které je asi 3 km na východ), teď máme krásný výhled na celé předhůří, samotný Trablus a i moře za ním. Vzduch se ochlazuje, ale jelikož na pobřeží bylo vlhko, dostáváme se do téměř ideálního klimatu. A klima v horách nám všichni vychvalovali.

Táňa si přesedla dopředu k řidičům, kteří mají velkou radost, že se můžou bavit s ženskou. Já se koukám na ubíhající krajinu, sleduju jestli na strmých srázech už už nepadáme ze silnice a přemýšlím jak se budeme v Kadiše pohybovat.

Mešity na pobřeží pomalu nahrazují kostelíky. Dál v horách, už na okraji kaňonu Kadiša, už jsme ve výhradně křesťanské oblasti, kde už po staletí stojí spousta klášterů.

• ◄ Džbail (Jbail/Byblos)
• Cedry našeho pána ►