Vádí Ram (Wadi Rum)

Jusuf žije se svou matkou a sestrou v dvoudílném přístřešku pod strmou skalní stěnou. Přístřešek je trochu vystrčen do pouště, přímo pod stěnou jsou ohrádky s kozami. Je ušit z typického tmavě hnědého plátna s tenkými bílými čarami, které se tká z kozí vlny. Sedáme si do příjemného stínu a za pomoci Alího klábosíme. Dostáváme čaj a kousek moc dobrého chleba, holky můžou nahlédnout i do kuchyně. I když žít v poušti je pro každého těžké, zdají se být celkem spokojení. Jsou tu sice osamoceni, ale na druhou stranu mají čistou hlavu...

Den 25, úterý 24. 9. 2002

Vádí Músá zakrývá ranní mlha. Ještě ospalí nasedáme v šest do minibusu a vyrážíme. Z vesnice stoupáme po klikaté silnici, podél několika drahých (a tedy notně prázdných) hotelů. Mají pěkný výhled do údolí. Některé se pyšní tím, že mají výhled na Petru. Jen tím oblbují zákazníky, protože žádný hotel nemůže mýt výhled na Petru, jelikož ta je schovaná hluboko ve skalách.

Během dvouhodinové cesty, nejprve po zašlých pouštních silničkách a pak po kvalitní dálnici Ammán-Akaba, stavíme jednou na snídani. Krámek v bezejmenné osadě u dálnice je však docela drahý, proto se věnuju spíš pohledům do okolí. I když je brzy ráno, ruch na dálnici je velký. A jelikož dálnice přetíná osadu na půl, pohybuje se tu zhruba stejný počet chodců jako aut.

Po odbočení z dálnice se po celkem dobré silnici noříme hlouběji do pouště. Směřujeme k Saudské Arábii, naposledy však odbočujeme z cesty a přijíždíme do vesničky Ram, pojmenované podle vyschlého koryta říčky Ram. Nad Ramem se navíc tyčí stejnojmenná džebel (hora) Ram, hora o výšce 1754 m. Tady všechny cesty končí, dál už jsou jen stezky pouští. A tam se dnes vydáme.

To, co nás do tohohle zapomenutého pomezí Jordánska a Saudské Arábie přitáhlo je právě poušť. O Vádí Ram se mluví jako o jedné z nejhezčích pouštních scenérií světa. Minule jsem na Vádí Ram neměl ani čas ani peníze, tak jsem rád, že se sem po deseti letech konečně dostávám.

Ram je opravdu jen pár hliněných domů. Stavíme na jakémsi parkovišti, asi místním autobusáku. Stojí tu dva džípy, jejichž majitelé přijeli ulovit turisty. Jeden z nich je Zidane, náš průvodce, jak nám bylo řečeno ve Vádí Músá. Naskakujeme na korbu a prašnou ulicí přejíždíme do Zidanova domu, jednoduché, bíle omítnuté jednopatrové stavbě s několika místnostmi. V jakémsi obýváku usedáme na polštáře položené na zemi a dáváme si čajík. Kromě nás tu končí i Australan Tom a u malého stolku s počítačem se snaží k Internetu připojit starší Angličanka žijící už šest let v Akabě, letovisku na břehu Rudého moře asi 50 kilometrů odsud.

Hned je tu cítit pohoda. I ve Vádí Músá, která je jen vesnicí na hony vzdálenou od rušného Ammánu, to bylo oproti Zuranovu domu hektika. Je vidět, že Zidane je beduín. Pochází z kmene Zalabíja, ale aby mohl provozovat tábory v poušti, musí mít základnu v Ramu, odkud se do pouště vyjíždí. Sedíme a kecáme, čajík nám nalévá Alí, 21letý klučina, který bude našim průvodcem.

Z kopce nad našim táborem v oblasti Umm Sabatah je skvělý výhled do okolí

Přijíždí džíp s dvěma Španělama a italským párem. Už jsme je potkali v Petře a dnes ráno jsme s nima jeli v buse. Ulovil je někdo jiný, ale jelikož není zas tak moc lidí, nejspíš budeme sdílet jeden džíp. Batohy si necháváme v Zidanově domku a naskakujeme na korbu toyoty. Džípy jsou k cestování v poušti uzpůsobeny sedačkami na korbě, takže jsme na sluníčku, se skvělým výhledem. Alí startuje, Zidane se k nám připojí až večer v táboře.

Stavíme na okraji vesnice, nakoupit zásoby benzínu, jídla a vody. O večeři a snídani se ale nemusíme starat, ty budeme mít v táboře. Vádí Músá je jen pár prašných ulic, které vznikly mezi ulicemi postavenými v poušti. Prochází se tu Jordánci v džalabíjách a sem tam prodeje nějaké auto, většinou džíp. Ten tady má cenu zlata. Opouštíme vesnici, zůstávají po nás jen oblaka prachu a vyjeté koleje.

Venku je pěkná výheň, na korbě nás naštěstí ofukuje příjemný větřík. Příjemný, i když poněkud... horký. Působení slunce je ještě umocněno odrazy od světlého písku a skal. Ty jsou nádherné, i když vzdálenější z nich jsou zahalené v oparu, důsledku rozvířeného prachu.

Náš tištěný průvodce říká, že oblast Vádí Ram byla poprvé zmíněna v Ptolemaiově Geographii jako Aramaua a prý je jako Ad zmíněna i v Koránu. Kolem 8. století př. n. l. se tu zabydleli kočovníci a ve 4. století př. n. l. se zde usadili Nabatejci, kteří také vytvořili některé ze místních skalních maleb.

Pískovcové masívy byly během tisíciletí erodovány ve skalní věže a bizarní kopce tyčící se z hor písku, v němž se celá oblast topí. Paradoxně je ale písek jen erodovanou součástí oněch skal, která zaplnila propadliny mezi horami. Hluboko pod námi bychom tedy narazili na další skálu, spojující vrchy v jeden celek. Vlastně se pohybujeme po obrovské vaně naplněné rudým pískem.

Zajímavých míst je tu spousta, avšak není téměř možné se k nim dostat pěšky. Vlastně by to bylo možné, ale jen za cenu několikadenní túry se spoustou vody a jídla na zádech. Proto jsme zvolili cestu v džípu. Místní lidé navíc vědí kde je co zajímavého, mi sami bychom věděli (a pak i viděli) akorát tak prd.

Z Ramu míříme na jih. Zastavujeme u jižního cípu džebel Ram, kde ze skály vyvěrá pramen, pojmenovaný Lawrencův. V této oblasti se totiž v průběhu a po 1. světové válce pohyboval britský plukovník Thomas Edward Lawrence, jenž dost ovlivnil zdejší dějiny a historii formování Sýrie a Jordánska. Jeho osudy byly ztvárněny ve známém filmu „Lawrence z Arábie“, kde hlavní role připadla Peteru O'Toolovi

Pramen nevyvěrá na úrovni pouště, ale musíme se k němu vyšplhat na skálu asi tak 200 výškových metrů. Když všichni šplhají nahoru, rozbíhám se na druhou stranu – do pouště –, abych udělal fotku jak vysoko šplhají, ale jak je to zároveň nic proti celkové výšce skály.

Stejné je to ale naopak. Jakmile doháním ostatní a usazuju se pod převisem ve stínu u malých jezírek, koukám se dolů na planinu, kde stojí naše džípy. Jsou strašně malinké a směšné. Takoví se asi zdáme skalám i my.

Krása pouště se z korby džípu obdivuje daleko líp, než kdybychom seděli uvnitř. Není to sice jako na velbloudu, ale důležitá je volnost, kterou člověk uvnitř auta nemá. Při přejíždění dun a výmolů sice nadskakujeme jako na houpačce, ale pohled na rozeklané skály nám tohle minimální nepohodlí stokrát vynahrazuje.

Od džebel Ram se vydáváme na severovýchod a podél výběžku džebel Um E'džil projíždíme do údolí mezi džebel Faišíja a džebel Umm Ulaidíja. Je to jedno z údolí, kterým se táhnou písečné duny. Oproti lidovým představám jsou totiž pouště většinou kamenité a ladné písečné duny jsou spíš výjimkou. A u jedné z nich právě zastavujeme.

Duna je jednou velkou záplavou oranžovo-červeného písku, barevně naprosto odlišného od skal. Po duně šplháme nahoru, boříme se do písku, sjíždíme dolů, zkrátka se snažíme stoupat po podkladu, který je podobný husté vodě. Ještě že jsme si vzal jen sandály. Vysoké boty by mi akorát vadily, protože bych se v nich jednak zbytečně potil a navíc by nebyly dost vysoké na to, aby se do nich nedostal tenhle vlezlý jemný písek.

Na vrcholu duny přecházíme na pevnou skálu, o níž je duna „opřena“. Výhled z vrcholu je fantastický. Jednak fantaskními tvary a taky barvami. Pokud džebel Ram byl nažloutlý, tak okolní skály už jsou šedivé a nahnědlé a občas se někde mihne světle zelený keř nebo tráva. Ani písek ale nemá jednu barvu. Ze shora jsou krásně vidět přechody od béžové přes růžovou až po oranžovo-červenou. Rozměry zdejších hor jsou opravdu impozantní, náš džíp stojící pod dunou zase vypadá jako malá hračka.

Na úpatí džebel Faišíja zastavujeme u skalní pukliny velké asi jako jeden ležící člověk. Zastavili jsme však kvůli něčemu jinému. Hned vedle pukliny jsou totiž skalní kresby, jimž tady říkají „skalní umění“. Vypadají zajímavě, ale nevím, co si mám myslet o jejich stáří. Vedle celé karavany velbloudů a nějakých tajemně vypadajících znaků je tam totiž nakreslena i koloběžka! Možná ji tam ale někdo jen přikreslil, aby doplnil spektrum dopravních prostředků. Když v poušti by koloběžka moc nefungovala. Za pět let už možná nějakého chytráka napadne přikreslit džíp.

Alí je ve znalosti terénu opravdu dobrý. Ani jednou nezaváhá, vždy jede k cíli stylem, který nikoho nenechává na pochybách, že cestu dobře zná. Pro nás je orientace mezi roztodivnými, ale přeci jen dost si podobnými skalami obtížná, pro něj jednoduchá. Má trénink. I s autem to umí dobře. Občas sice nadskočíme, ale vzhledem k tomu, že tu nejsou žádné cesty, jen občas vyježděné koleje (což může být někdy spíš na obtíž), je umění nerozervat pneumatiku o ostré kameny nebo neutrhnout výfuk o vysokou skálu.

Kousek dál, skoro by se chtělo říct „za rohem“ stojí, vlastně spíš leží, ruiny domu, ve kterém kdysi přebýval Lawrence. Lawrencův dům byl prý postaven na troskách starého nabatejského chrámu. Pro chrám i osamělý dům je to ideální místo. Z jedné strany chráněné vysokou skalní stěnou, která odpoledne zároveň poskytuje stín, na druhou stranu s pěkným výhledem do okolní pouště. Klid a osamělost tohohle místa by nenavyklého člověka až mrazily.

Gigantický Umm Fruth (viz Táňa nahoře)  je jedním z několika přírodních skalních mostů Vádí Ram

Od Lawrencova domu se přesunujeme odlehlými údolími celkem daleko na jih, abychom se zastavili u jednoho z kamenných mostů, jichž je ve Vádí Ram hned několik. Tenhle se jmenuje Umm Fruth a stojí na úpatí džebel Umm Fruth. Je vysoký odhadem 30-40 metrů a s vynaložením menšího úsilí se na něj dá vyšplhat. Znamená to nejdřív překonat celkem šikmou skalní plošinu, jejíž povrch je naštěstí dostatečně drsný na opatrnou chůzi. Z plošiny se dostáváme do úzké průrvy, která nás po přírodních stupních dovádí na římsu, jež už je na stejné úrovni jako vrchol mostu.

Vlastní mostu je dlouhý tak 12 metrů a široký asi 1,5 metru. Není klenutý, vypadá spíš jako plochý kamenný překlad. Okolní poušť a skály už mají opět nažloutlou barvu.

Alí se mě ptá, jestli bychom chtěli jet pozdravit Beduíny. Mám s prý zeptat ostatních. Nevím, proč si ze všech lidí v džípu vybral právě mě. Možná proto, že ostatní až na Táňu a mě se s ním moc nebaví. Nápad je to zajímavý, takže hned vyrážíme.

Jusuf žije se svou matkou a sestrou v dvoudílném přístřešku (na rozdíl od stan nemá postranní dílce) pod strmou skalní stěnou. Přístřešek je trochu vystrčen do pouště, přímo pod stěnou jsou ale ohrádky s kozami. Je ušit z typického tmavě hnědého plátna s tenkými bílými čarami, prý z kozí vlny. Sedáme si do příjemného stínu a za pomoci Alího klábosíme. Dostáváme čaj a kousek moc dobrého chleba, holky můžou nahlédnout i do kuchyně (což je druhá polovina přístřešku, ta první je jakási obytná místnost).

Jusuf a jeho rodina se zdají být celkem spokojení, ale žít v poušti je těžké pro každého. Mají však starý džíp, vedle jsou naskládané kanistry s vodou, takže nepatří mezi ty kočovníky, co používají k přesunům velbloudy. To však neznamená, že nekočují. Na jednom místě jsou prý tak 3-4 měsíce, pak se přesunou jinam. V okolí stanu je, pravda, nějaká tráva,až ji kozy spasou asi se přesunou jinam. Jsou tu osamoceni, ale na druhou stranu mají čistou hlavu.

Přisedávají si k nám i ženy a obzvlášť Jusufova matka se Alího živě vyptává odkud jsme. Jak to tak vypadá je ona pravou hlavou rodiny (už jsem chtěl napsat domu, ale on tu žádný není), protože když se loučíme dávám příspěvek za pohoštění, který jsem ode všech vybral, právě jim. Beduíny jsou velmi pohostinní lidé a pokud se u nich zastaví pocestný, zadarmo ho pohostí a nabídnou nocleh. S námi turisty je to ale jinak. Pokud by měli zadarmo hostit každou bledou tvář, brzy by umřeli hlady. Jsem rád, že jim můžeme alespoň trochu přispět.

Od Jusufova přístřešku se obracíme na sever. Jakoby se vracíme do Ramu, ale u mohutného džebelu Chazali (Khazali) odbočujeme opět na západ. Předtím však vysazujeme v jednom z táborů Italy a španělský pár, v džípu už zůstáváme sami s Tomem. K další zastávce však nejedeme daleko, na severní straně džebelu Chazali zastavujeme pod další vysokou skalní stěnou, poprvé však ve stínu, stejně „mohutném“ jako stěna jež jej vrhá.

Skalní stěna, mimochodem červená, vypadá ale nějak zvláštně. Jakoby z ní stékaly kamenné provazy. Možná i proto si ji zvolili Beduíni k nástěnným malbám. Úzkým kaňonem se dostáváme do nitra skály, ne však víc něž 100 metrů. Dál už kaňon nesahá. Na stěnách kaňonu vidíme malby, kterých je víc než pod džebelem Faišíja a jsou i rozmanitější. Nedá se však už tak snadno zjistit co znázorňují. Jedna se podobá koze s člověkem na zádech, Tomovi ale, jako správnému Australanovi, zase připomíná osedlaného klokana.

Je čas na oběd, tak zastavujeme ve stínu a na jednom z nejklidnějších míst Jordánska si děláme pravý pouštní piknik. Horké panorama je opravdu úchvatné, na rozdíl od much, které v našich nosech nacházejí vítaný zdroj vlhkosti.

Vesnice Ram je odsud sice na dohled, ale jelikož dnes budeme nocovat v poušti, vydáváme se dál na západ, přes rozlehlou pláň k džebelu Kattar (Qattar). Na jeho úpatí zastavujeme, abychom se vyšplhali k jednomu z největších pramenů v oblasti. Vždycky jsem si říkal jak lidé v poušti zjistí kde je voda.

Pramen Kattar je ale rozpoznatelný celkem jednoduše – ve skále na svahu rostou osamoceně keře a dokonce i palmy! Vlastní pramen (vlastně jsou dva) je schovaný v malé jeskyňce, kam se musí slézt po několika schodech. Je tu chladněji a vlhko – na poušť opravdu nezvyklé. Pramen je běžně využíván i Beduíny, o čemž svědčí velké kamenné koryto před jeskyní. Pláň před džebelem Kattar je hodně široká, proto i rozhled od pramene tomu odpovídá.

Písek za našim táborem písek zformoval do malých dunek

Zidaneho tábor leží v oblasti Umm Sabatah. Ne náhodou, protože odsud se nejlíp pozoruje západ slunce. Když přijíždíme, vane slabý větřík, který čechrá plachty beduínského stanu. Stan je ze stejného plátna jako Jusufův přístřešek, jen je to opravdový a poměrně velký stan. Má tvar L, přičemž kratší rameno, které nemá přední stěnu, připomíná krytou verandu. Hned se svalujeme na rohože a užíváme si příjemného stínu. Alí nám zapaluje nargílu (vodní dýmka) a odjíždí pro proviant do Ramu. Chvíli pochrupujeme. Po těch hodinách na přímém slunci a v prachu je to navýsost příjemné.

Tábor je situován šikovně vedle ne příliš vysoké skály tak, že mezi stany do L a skálou je malé chráněné prostranství. Naproti dlouhému ramenu stanu je provizorní kuchyňka, po prostranství se povalují proutěné postele. Stranou tábora stojí kadibudka. Zidane to má vymyšlené do posledního detailu.

Skála, u níž tábor stojí, je skvělým pozorovacím místem. Dá se na ní snadno vylézt a jelikož je situována uprostřed Umm Sabatah, máme panoramatický rozhled.

Slunce má sice ještě daleko do západu, ale už není v nadhlavníku, takže barvy pouště se konečně začínají vyjasňovat. Obcházím skálu kolem dokola. Na opačné straně, která není ovlivněn žádnou lidskou činností, se v rudém písku táhnou neporušené dunky. Je to krása.

Sedíme s Táňou na vrcholu skály a rozklížíme se kolem dokola. Čím víc se slunce blíží k obzoru, tím víc dostává poušť a skaliska zářivě medovou barvu. Stíny se prodlužují a ze sluncem přezářené a zplacatělé pouště se konečně stává plastická krajina.

Slunce visící nízko nad obzorem nabylo v pouštním prachu zvířeném větrem podobu žluté koule bez viditelných okrajů. Teprve před dotykem s obzorem se jeho obrys zostřuje a ke spánku už se ukládá nádherný oranžový kotouč. Ještě hodnou dobu po západu koukáme na poušť. Klidnou, mírnou a příjemnou. Dny bývají svou výhní krušné, ale vždy když jsem v poušti přes noc chápu Beduíny, že se nechtějí vzdát svého kočovného života. „Poušť je milión hvězdičkový hotel“, jak říkal Ibrahím v Petře.

Mezitím co jsme se nechali na skále unášet pouštní atmosférou, přijel Zidane a jednu z matrací si odtáhnul na písek za tábor. Přidáváme se k němu a kecáme o poušti, jeho životě, našem životě. Alí zatím dává pozor na jídlo, které se peče díře vyhrabané v písku.

Zidane pochází z 27 dětí. Jeho otec už má třetí manželku, proto tak velký počet. Polovina Ramu jsou prý jeho bratři, sestry, bratranci, sestřenice, tetičky, strýčkové... prostě příbuzní. Při bujnosti zdejších rodin se tomu ani nedivím. Rodina tu má úplně jiný význam než u nás. Stále ještě ten původní – být základem dobře fungující společnosti.

Zidane z díry v zemi, naplněné rozpálenými uhlíky, právě vytahuje večeři

Jídlo je hotovo. Zidane z díry v písku, přikryté plechem, vyndává nejdřív kulatý pekáč s bramborama a zeleninou a druhý s kuřecíma nožkama. Sedáme si do stanu na zem k nízkému stolku. Světlo nám obstarává jedna plynová lampička a svíčky rozložené po stole. Jídlo je skvělé. Pečené brambory s rajčetem, lilkem, jogurtem a kuřetem nabíráme střídavě rukama a střídavě chlebovýma plackama. Pohádka!

Večeře byla skvělá, je čas na... posezení u čaje. Samozřejmě venku. Měsíc už vyšel, ale ještě je příliš nízko, takže tábor je ve stínu skály. Proto se přesunujeme za skálu a usedáme/uleháme na matrace osvětlené stříbrným měsíčním světlem. Ve světle je snadné rozeznat černé obrysy skal. I přes silný měsíc je hvězd opravdu milión, takže miliónový hotel se splnil do puntíku. Přirozenost noci ruší jen jemná bílá záře nad západním obzorem. Tím směrem jsou jordánské a izraelské letoviska Akaba a Eilat.

Zidane vytahuje svůj jednostrunný drnkací rabab (rubab) a za skřípavého zvuku začíná hrát. Když se ho ptám o čem zpívá, odpovídá, že zpívá k měsíci, aby stoupal výš a výš a měl příjemnou cestu po obloze. Když je řada na mě, nechávám se inspirovat a za šíleného šmidlání začínám do tmy skřehotat taky o měsíčku. Je to docela sranda. Pak nám Zidane vypráví o setkání s pouštníma liškama a o poušti vůbec. Když jsme všichni unavení, odtahujeme si matrace ven ze stanu do pouště a dáváme si dobrou noc.

• ◄ al-Batra (Petra) – den 2
• Madaba ►