Tell Salhije (Tell Salhiye)/Dura Europos

Jak už to tak bývá, poušť není jen holý písek, ale spíš kameny s pískem, z nichž občas vykukuje nesmělý keřík nebo kytka. Na hradbách pevnosti vidíme pohybovat se postavu, která schází k nám, jakmile se přibližujeme k cihlové budce postavené u parkoviště. Jde o hlídače, který nás ihned kasíruje, ale zároveň si s ním dáváme čaj. Je sám, celý den se nudí, tak je každé prohozené slovo dobré. V budce má jednu palandu, plynový vařič, plechovku s čajem a na okně kus melounu...

Před deseti lety jsem v téhle oblasti navštívil ruiny mezopotamského města Mari, na Tell Salhije už nezbyl čas. Dnes je to naopak – nezbude čas na Mari. Tell Salhije, v Evropě známý spíš jako Dura Europos je pevností (dura), kterou tu zhruba kolem roku 280 př. n. l. založili Seleucidi. Na rozdíl od Mari, jež je sice daleko starší a významnější, však nejde jen o hliněné díry a ulice vykopané v zemi. Mari má obrovský význam pro archeology, Tell Salhije je zase atraktivnější na pohled. A navíc je situován na planině, která končí strmým útesem s atraktivními pohledy na Eufrat a okolní políčka.

Na cestě vedoucí od silnice k pevnosti stojí osamělý barák. Nechápu kde se tady vzal. Prostě tu je, obklopený vyprahlou zahrádkou a dnes evidentně prázdný. I když vypadá jako obydlený.

Jak už to tak bývá, poušť není jen holý písek, ale spíš kameny s pískem, z nichž občas vykukuje nesmělý keřík nebo kytka. Na hradbách pevnosti vidíme pohybovat se postavu, která schází k nám, jakmile se přibližujeme k cihlové budce postavené u parkoviště. Jde o hlídače, který nás ihned kasíruje, ale zároveň si s ním dáváme čaj. Je sám, celý den se nudí, tak je každé prohozené slovo dobré. V budce má jednu palandu, plynový vařič, plechovku s čajem a na okně kus melouna.

Procházíme Palmýrskou branou a ocitáme se na pusté planině. Kde jsou ty ruiny? Občas někde vyčnívá nějaký kámen nebo sloup, ale to se mi zdá málo. Asi tak půl hodiny brouzdání nám trvá, než zjišťujeme jak jsou ruiny rozloženy a kam bychom se měli nasměrovat.

Samotné Dura Europos se tyčí nad řekou, podél níž se to jen zelená obdělávanými políčky

Přímo na planině za branou je málo výrazných míst, i když podle mapky je to tu samý chrám. Nějaká jsou na západní straně, kde planina končí a propadá se do kaňonu ústícího do Eufratu. Kromě Belova chrámu narážíme na nějaké tunely, v nichž jsou ještě vidět trubky (asi hliněné) od něčeho, co mohla být kanalizace!

Podél okraje kaňonu se vydáváme k řece. Zastavuje nás sráz, prudce padající k Eufratu. Jsme na konci planiny. Otevřel se nám opravdu úžasný výhled. Na druhé straně Eufratu se zelená políčka táhnou skoro až na obzor!

Na srázu podél řeky se táhne dlouhá a vysoká pevnost. Scházíme k ní, procházíme malou branou a uvnitř se zase šplháme nahoru. Na celé planině i v pevnosti je vše vyprahlé. Ovšem dole u řeky se zelenají kukuřičná políčka, kde se právě lopotí dva zemědělci. Musíme si sednout, abychom si ten nádherný pohled užili. Je to paráda.

Na severní straně pevnosti se dá vylézt na severní bránu a dívat se průhledem dolů, kudy dříve branou do pevnosti vstupovali poddaní i vládcové.

Od pevnosti se po prašné cestě šplháme zpět na planinu. Hodně se tu rekonstruuje, teď právě opravují zeď paláce Zpochybnění. Pod jednou jeho stěnou je prudký sráz (terén je tady hodně členitý) a celé stěna je z úpatí srázu podepřena mohutnými dřevenými kůly. Kolem Diova chrámu, kde už přeci jen stojí alespoň pár sloupů, se vracíme zpět k Palmýrské bráně. Trochu v jejím stínu odpočíváme, než se vydáváme zpátky na silnici stopnout si něco zpět do Der ez-Zor. No... je to tu pěkný, i když docela vedro. Naštěstí ne takový, jak si pamatuju ze srpna před deseti rokama. V pohodě nám stačí 1,5 litru vody na člověka.

Chvíli stopujeme, nic nám nezastavuje a naším směrem ani nejede žádný mikrobus. Před sluncem se uchylujeme se do malinké čekárny. Když zkoušíme druhý pokus stopování máme hned štěstí, zastavuje nám náklaďák. Cestou kecáme seč nám naše omezená zásoba dovoluje. Řidič nás vysazuje u benzínky na začátku Deir ez-Zor, taxíkem se z a pár fufníků dostávám do centra.

Máme hlad. I s batohama mizíme v jedné sympatické jídelně. Je sice tak malinká, že se tam stěží vejdou jen samotné batohy, natož my, ale to nám nevadí. Faláfel, jogurt a pravá syrská limonáda, vše pro oba za asi 30 korun nám dodává energii, kterou z nás sluníčko v poušti vysálo. Stejné je to s lidma. Jejich úsměvy taky dodávají energii.

Kupovat lístky na autobusáku v Der ez-Zor je boj. Nechávám Táňu venku hlídat batohy a mizím v kanceláři s chumlem lidí kolem tří přepážek. Všichni se derou dopředu jakoby měla na město za hodinu dopadnout atomovka a oni ještě chtěli stačit utýct. Částečně je to zapříčiněnou tím, že v Sýrii každá autobusová společnost musí, asi kvůli možnosti zjistit zpětně pohyb každé osoby (Velký bratr Bašar nás neustále sleduje) zapsat jména a čísla dokladů všech cestujících. Jednoduchý akt prodeje jízdenky se tak mění ve zdlouhavé vyplňování seznamů, které už však stejně nikdo nerozluští.

Strkám jim naše pasy a říkám, že jedeme do Tadmoru (Palmýra). To se mi však daří asi až po dvaceti minutách, kdy je v místnosti sice hodně živo, ale fronta se v podstatě nehýbe a lidé v ní jsou pořád stejní. Jeden z úředníků se zvedá, bere pasy a i mě a táhne mě ven. V jednom z rohů autobusáku sedí dva vojáci, kteří asi musí překontrolovat naše pasy. Když jsou uspokojeni vracíme se zase do kanceláře a naše pasy mizí neznámo kam. Jsme v klidu, protože vím, že ač chaos vypadá nebetyčně, oni už mají vše zvládnuté a pod kontrolou a pasy se nakonec někde vynoří i s jízdenkami.

Je to přesně tak. Pasy se vynořují za dalších 20 minut i jízdenkama. Platím nějakou směšnou částku a mizím z vedra kanceláře do vedra na slunci. Autobus odjíždí za mínus dvě minuty, tak musíme makat. Přesto si Táňa ještě stíhá koupit vodu, za což ji já stíhám seřvat, že nám může ujet autobus. Člověk by neřekl, co všechno se dá pod tlakem stihnout udělat za blbosti.

K Palmyrské bráně dojdete asi po kilometrové odbočce z hlavní silnice na iráckou hranici

Jsou asi 4 odpoledne,cesta do Palmýry má trvat jen dvě hodiny. To se mi zdá hrozně krátký, protože minule jsem to jel asi čtyři hodiny a ještě při tom málem umřel žízní. Situace v Sýrii se nejspíš mírně lepší, za pravdu nám dává úplně nová silnice, na kterou za Der ez-Zor najíždíme.

Cesta je opravdu pohodlná. Vlastně na tak úplně opravdu, protože sedíme na nejvíc drncacích zadních sedadlech a kolečka jimiž se vypíná klimatizace nad hlavou jaksi někdo odmontoval. Takže občas poskočíme, když autobus najede do (bohudík velmi sporadické) díry a naopak pořád máme husí kůži od neovladatelné klimatizace. Bohužel tuhle trasu už snad ani busy bez klimošky nejezdí.

Čas od času zastavíme u několika beduínských stanů, kde vždy nastane velké přivítání nebo loučení. Poušť je skoro úplně plochá, když nepočítám pár vlnitých kopečků, jež se v zapadajícím slunci zbarvují do červena. Jak je v syrských autobusech zvykem občas vstane pomocník řidiče a mezi lidi roznese studenou vodu. Dnes na ni dostane každý na začátku cesty plastikový kelímek, před deseti rokama byl pro všechny jen jeden plechový kelímek. Už se od nás „poučili“.

• ◄ Deir ez-Zor
• Tadmor (Palmýra), pouštní perla Sýrie ►