al-Batra (Petra) – den 1

Na konci, kdy už si člověk myslí, že žádný konec neexistuje, se Sik dramaticky zužuje až na šířku nějakých tří metrů. Z prosvětlené stezky mezi skalami se najednou stává úzká tmavá „chodba“. Ve škvíře na jejím konci vidíme prosvítat narůžovělou skálou. Po pár dalších krocích Sik najednou končí a otevírá se na „náměstí“, pokud se tak dá nazvat oválná plocha mezi skalami. Přímo před námi se vytesaná ve skále tyčí al-Chazne (Pokladnice), datovaná do doby mezi 100 př. n. l. a 200 n. l. Na chlup stejný pohled se naskytl Indiana Jonesovi během jeho „Poslední křížové výpravy“...

Vesnice Vádí Músá (Mojžíšova řeka) žije z jediného – z turistického ruchu. A jelikož teď je tu prý jen 10 % počtu turistů běžného před zářím 2001, mají zde lidé velké problémy. O každého turistu se skoro perou. Přesvědčujeme s o tom hned po vystoupení z minibusu (na ulici, autobusák tu není), kdy se na nás vrhají zástupci dvou hotýlků, srkají nám vizitky a snaží se nás přesvědčit, abychom se ubytovali zrovna u nich. My už však máme vybráno.

Obelisková hrobka a Bab-as Sik Triclinium jsou úplným začátkem, ale také koncem, stezky z Vádí Músa do Petry

V posteli jsme se dlouho neohřáli, protože i ve Vádí Músá se ubytováváme na střeše. Z hotýlku je skvělý výhled na skalní masívy, kde se ukrývá Petra. Hotýlek vlastní Italka s Jordáncem a mají docela úspěšnou strategii. Ubytko je levné, čímž přitáhnou hodně lidí, kteří ale teprve potom zjistí, že si třeba nemůžou prát ve společných sprchách a pokud i tak chtějí něco vyprat musí buď zaplatit v hotýlku přemrštěnou cenu za praní, nebo si najít prádelnu ve vesnici. Místo je to příjemné, avšak naprosto podřízené potřebám batůžkářů (čaj na přivítání, video s nezbytným „Indiana Jones a poslední křížová výprava“, jehož závěr byl v Petře natáčen, zdarma doprava k návštěvnímu centru, obědové baličky, nabídka túr, Internetu, praní atd).

Nejde tedy o nic tradičního, i když beduínský stan před hotýlkem by takové zdání mohl vzbuzovat. Stan je tu především pro odpočinek těch, co se polomrtví a obaleni prachem připlazili z celodenního martýria v Petře, taky je možné v něm posedět večer při večeři. Večeře je relativně drahá, ale jelikož je bufetového stylu, se širokou nabídkou mezze, necháváme se zlákat. Ostatně zítra budeme energii hodně potřebovat.

Ve Vádí Músá nakupujeme jídlo na zítřejší oběd, který strávíme v Petře. Petra je od Vádí Músá několik kilometrů, takže je nesmyslné se sem na oběd vracet. Šlo by objednat si obědový balíček v hotelu, ale ten je drahý a prý nic moc. To si radši kupujeme vlastní chleba, sardinky, papriky, rajčata, cibule a hroznové víno.

Při obchůzce potkáváme Martinu, Češku, se kterou jsme se poprvé setkali před dvěma týdny v Hamě. Ten Blízký východ je ale malý... Martina tu je druhý den, zítra odjíždí.

Vádí Músá je hrozně roztažená. Táhne se asi dva nebo tři kilometry podél vyprahlého koryta Vádí Músá. Samá restaurace, hotel a prodejny suvenýrů. Většina z toho tu před deseti lety obec nebyla. Vyprahlá poušť se změnila v rejdiště hotelů a restaurací, jimž kousek u návštěvnického centra, ze všech hotelů nejblíž Petře, vévodí Mövenpick.

Z toho důvodu je tu vše předražené. Naštěstí jsme to věděli, takže máme vše sebou (až na náhradní film, který si Táňa kupuje). Nejtypičtějším suvenýrem jsou lahvičky s nasypaným pískem, v němž jsou vyrobeny obrysy pouště, velbloudů hor a ptáků z písků různých barev. Působí to kouzelně, stejně jako ceny. Suvenýry se ale budeme zabývat až pozítří navečer, kdy tu budeme poslední den.

V hotýlku se ubytovala expedice Overlanda, což je jedna z těch cestovek, kterým člověk zaplatí nemalou sumu a oni ho za šest měsíců převezou po zemi z Evropy do Jižní Afriky. Dobrá inspirace na podnikání.

Večeře je fakt skvělá. Různých chodů je snad 20. Saláty, rýže, kuře, lilek, pálivé brambory, faláfel, polívka. Za sto korun to stojí za to, ne? Na téhle cestě si trochu víc dáváme do nosu. Už jsem se dostal za fázi, kdy jídlo považuju jen za zdroj energie. A kuchyně na Blízkém východě je skvělá.

Den 23, neděle 22. 9. 2002

Vstáváme za svítání. Nad skalami skrývajícími Petru visí měsíc, který je spolu s námi svědkem hlasitého vyvolávání muezzina z mešity. Je chladno. Skály červenají jak nám slunce za zády vychází. Vádí Músá se pomalu probouzí, stejně jako většina našich střešních spolunocležníků. Vstup do Petry je tak drahý, že za ty peníze chce každý užít maximum. Dodávka k návštěvnímu centru odjíždí v sedm.

Sik, vstupní soutěska do Petry, ústí přímo před Pokladnicí

Od mojí návštěvy před deseti lety vzrostlo nominální vstupné do Petry 20×. Jednodenní před tím stálo 1, teď 20 dinárů, což je drsných 28 dolarů! Dvoudenní stojí 25 dinárů, tj. 36 dolaru. Vlastně stálo by, kdyby v Petře taky neplatila zhruba 50% sleva k nalákání turistů do země. Jednodenní vstupné proto teď stojí 11 a dvoudenní 13,5 dináru. To je docela příjemný. Petra by však stála i za to nezlevněné vstupné.

Návštěvní centrum bylo dokončováno právě před deseti rokama. Tehdy jsme za ním ještě mohl kempovat, teď už je tu silnice, parkoviště a opodál i zmiňovaný Mövenpick. Část skály u centra je otesaná tak, aby připomínala skalní hrobky v Petře. U pokladny dostáváme mapku Petry a vyrážíme po široké vydlážděné cestě k Siku (Siqu), přes kilometr dlouhé úzké skalní soutěsce, vlastnímu vstupu do Petry. K Siku je to asi kilák, takže se nám nabízejí honáci s koňmi, kteří nás chtějí tu „strašnou“ vzdálenost svést.

Koňů, oslů a velbloudů je v Petře spousta. Všechny slouží k tomu, že vozí unavené nebo líné turisty do kopců nebo i po rovince. Dost tím trpí (a zdejší honáci nejsou v chování k nim příliš osvícení), proto tu před 15 lety vznikla pobočka londýnské Brookovy nemocnice pro zvířata. Její nízké budovy míjíme pří cestě k Siku.

Podél cesty k Siku míjíme obrovské kamenné bloky, pojmenované kameny džinů, Níž podél cesty jsou vytesány Obelisková hrobka a Bab as-Sik Triclinium (Jídelna u vstupu do Siku), kde byly nejspíše pořádány slavnostní hostiny k uctění zesnulých.

Těsně před vstupem do Siku přecházíme po kamenném mostu, který je součástí přehrady, sloužící k zadržování a odvádění vody v době prudkých dešťů. Noříme se do skal, stezka pokračuje dál v klesání.

Klikatící se Sik, občas široký doslova jen pár metrů, je přírodní lahůdkou sám o sobě. Jeho povrch je sice částečně vybetonován a částečně jdeme po původních kamenech, monumentální soutěska však zůstala sama o sobě. Skály, tyčící se nad námi místy až do výšky 200 metrů, hrají barvami. Jelikož vím, co nás čeká ve vlastní Petře, oceňuju i tuhle předehru k fascinujícímu karnevalu barev, kterým Petra je.

Podél Siku jsou ve skalách vidět zbytky vytesaného koryta, které se dříve táhlo v délce celých 1200 metrů. Spolu s přehradou sloužilo k odvádění návalové vody. Koryto už ve většině délky erodovalo s splynulo s skalami. Zato tam kde je krásně vidět byly pro představu obnoveny i kamenné desky, které jej původně zakrývaly!

Na konci, kdy už si člověk myslí, že žádný konec neexistuje, se Sik najednou dramaticky zužuje až na šířku nějakých tří metrů. Z prosvětlené stezky mezi skalami se najednou stává úzká tmavá „chodba“. Ve škvíře na jejím konci vidíme prosvítat narůžovělou skálou. Po pár dalších krocích Sik končí a otevírá se na „náměstí“, pokud se tak dá nazvat oválná plocha mezi skalami. Přímo před námi se vytesaná ve skále tyčí al-Chazne (al-Khazneh) – Pokladnice, datovaná do doby mezi 100 př. n. l. a 200 n. l.

43m fasáda Pokladnice je vtesána do skály

Na chlup stejný pohled se naskytl Indiana Jonesovi během jeho „Poslední křížové výpravy“. Jen on ji viděl ve slunečním světle, kdežto teď ráno je stále ještě ve stínu. Ve filmu se Indiana nedočkavě vrhá dovnitř Pokladnice, aby se přes pekelné rébusy nakonec dostal ke svatému grálu. Pokus o jeho vynesení však vede k zemětřesení, které zničí nejen Pokladnici, ale i celé Půlměsíční údolí (další fikce, i když kaňon kolem Pokladnice by tak z určitého úhlu mohl vypadat). Ještě že život není tak destruktivní, jako hollywoodské filmy. To bychom už Pokladnici nemohli obdivovat.

Nahlížíme dovnitř. Na rozdíl od filmu je však v Pokladnici jen velká krychlová prostora s malým postranním výklenkem. Před 10 lety se smělo dovnitř, dnes už je vnitřek zahrazen dřevěným zábradlím. Ta pravá nádhera však není uvnitř nýbrž venku. Je jí 43 metrů vysoká fasáda vytesaná do kolmé skalní stěny.

Fasáda pokladnice je krásné dílo. Symetricky otesaná skála má dvě patra: antické sloupoví a tři kostelní věžičky. Na fasádě jsou znatelné stopy od kulek. To prý jak se kočovníci snažili střelbou do Pokladnice odhalit poklady, jež v ní měli podle místní legendy schovat zdejší lapkové. Nepovedlo se, ale díry už zůstaly.

Před Pokladnicí se procházejí strážci v dlouhých pískových džalabíjách (košile), červených kafíjách a s koltem za pasem. V písku odpočívají dva velbloudi, v jednom z rohů „náměstí“ stojí dva velké stánky se suvenýry. Přicházejí další turisté, proto stánkaři nahazují benzínový motor a staletý klid skalního města je znovu přerušen hlučným bafáním, na jehož konci jsou vychlazené plechovky koka-koly ve známých chladících stojanech. To je taky novinka. Na chvilku si sedáme a ke snídani si dáváme zátarové placky zbylé ze včerejška.

Za těch deset let od mojí první návštěvy se počet turistů nejprve prudce zvedl na nějakých 1500 denně, aby po září 2001 opět klesl na dnešních 200. Poptávku po suvenýrech a komfortu následovala nabídka, která je dnes však silně naddimenzovaná. A vzhledem k neklidu na Blízkém východě a nevědomosti lidí v Evropě to tak ještě dlouho zůstane.

Pokladnice je jedním z vrcholů Petry, což by pro většinu lidí uvyklé na postupnou gradaci a dosažení vrcholu až na konci prohlídky, mohlo být nemotivující. Naštěstí pro ně je však Petra přecpaná srovnatelnými místy. Hlavní ale je především její rozlehlost a rozmanitost.

Od Pokladnice zahýbáme doprava a dalším úzkým kaňonem se dostáváme do Ulice fasád. Jde o několik desítek relativně snadno přístupných nabatejských domů a hrobek. Škrábeme se k nim, odměnou nám je nádherná hra barev jimiž jsou okolní skály doslova protkány. Červené, žluté, hnědé a bílé pruhy se táhnou různými směry a často vytvářejí fantastické obrazce, ne nepodobné prstům nebo vrstevnicím, jak je známe z map.

Skály zde byly opracovány do pravidelných obdélníkových fasád s trojúhelníkovými ornamenty, s občasnými sloupy i schody. Odražené paprsky ranního slunce na fasádách i uvnitř domů rozehrávají neuvěřitelné barevné divadlo. Lidské výkaly v nich však na druhou stranu vydávají neuvěřitelně vlezlý smrad.

Na stezce nás zastavuje honák Ibrahím se dvěma velbloudy. Nevtíravě nám nabízí svezení, ale na rozdíl od městských nadháněčů na trzích je v pohodě, když mu říkáme, že na vlastních nohou máme větší svobodu pohybu. Usmívá se na nás a pokračuje po stezce dál do Petry.

My však ještě zůstáváme, protože právě stojíme u amfiteátru. Vlastně pod ním, protože řady kamenných sedadel, vytesaných rovnou ve skále, se nad námi zdvíhají do výšky několika pater. Zákulisí divadla je docela slušné bludiště, z nějž se dostáváme na scénu a pak po schodech,podél kamenných sedadel až úplně nahoru. Rozhled je to působivý, škoda jen, že slunce svým prudkým svitem už dávno přebíjí jakékoliv výrazné barvy okolních skal.

Naproti divadlo je přímo ve skále stánek s občerstvením a záchody, víno, které jsme si večer koupil, přichází vhod. Spotřeba tekutin je tu nadprůměrně velká i teď, v relativně chladnějším září (chladnější na místní, ne na středoevropské poměry).

Spolu s dalšími velbloudy stoupáme po pěšince nad koryto říčky Vádí Músá. Kaňon vedoucí od Pokladnice za amfiteátrem končí a otevírá se do širokého údolí, vlastního centra Petry. Údolí se na sever táhne do dálky několika kilometrů. Koryto Vádí Músá však zahýbá na západ, stejně jako stezka. Na východní straně údolí jsou ve strmých skalách vytesány obrovské Královské hrobky, ke kterým se dostaneme asi až dnes odpoledne (až budou osvětleny sluncem). Uzavřeme tak jakési kolečko střední části Petry.

Teď míříme podél Vádí Músá na západ k vlastnímu centru nabatejské metropole. Stezka nás přivádí na jakési sedlo, odkud je rozhled do širokého okolí. Na Královské hrobky na východě, na Kolonádu se sloupy před námi a přímo pod námi i na Velký chrám před Kolonádou. Asi deset dělníků tady opravuje kamennou hradbu, která dřív byla částí jižní stěny chrámu, zapuštěné do svahu kopce se stezkou.

Kasr al-Bint al-Faraun, Hrad faraonovy dcery, je dnes jedinou volně stojící budovou v Petře

Velký chrám je sice velký, ale hodně poničený jedním z četných místních zemětřesení. Přesto je ze tří stran obehnán vysokou zdí, na níž jsou zevnitř ještě vidět zbytky barevné fasády. Jestli jsou původní nebo ne nedokážeme poznat, ale vypadají věrohodně. Před chrámem jsou pokáceny dva obrovské kamenné sloupy. Byly vytvořeny z asi metr tlustých kamenných kol, které se při pádu svezly tak, že teď vypadají jako nakrájená tlustá kolečka salámu na prkýnku. Sedáme se do malého amfiteátru doprostřed a odpočíváme. To je pod pekelným sluncem jižní jordánské pouště potřeba.

Kolonáda dříve tvořila hlavní východo-západo tepnu města. Dodnes je vydlážděna velkými plochými kameny a z jedné strany je ohraničená vysokou Temenskou (nádvorní) branou. Nádvorní proto, že skrz ní Kolonáda ústí na nádvoří chrámu Qasru al-Bint.

Kolem Kolonády je spousta dalších ruin (trh, nyphaeum – veřejná fontány –, nabatejské lázně), my ale přecházíme vyprahlé koryto Vádí Músá a škrábeme se přes kameny do protějšího kopce. Zajímá nás stavba s bledě zelenou plechovou střechou, kterou už jsme viděli ze sedla nad Vádí Músá. Sama plechová střecha je nezajímavá. Slouží jen jako ochrana před povětrnostními vlivy, Nabatejci samozřejmě žádný plech neměli. A je co chránit.

Byzantský kostel, někdy také zvaný Petrský (snad se tak správně skloňuje jméno Petra), jenž se pod zelenou střechou skrývá, je totiž místem s nádhernými původními mozaikami. Původně byl postaven Nabatejci a pak přestavěn Římany.

Teď je po rekonstrukci, kterou provedli Američani, a v pravdě s precizností sobě vlastní. Dlouhá kostelní loď má po stranách a v čele dlouhé řady mozaik. Vlevo od vchodu tři řady ptáků, lidí a rostlin, vpravo zvířátka a bozi. Mozaiky jsou už notně vybledlé, díky střeše už však blednou daleko pomaleji.

V lodi nás vítá Jordánec, o kterém si nejdřív myslíme, že je hlídačem. Až podle barevných náramků rozložených na kamenech poznáváme, že je to prodejce suvenýrů. Anebo je to opravdu hlídač, který si přivydělává prodáváním náramků.

Kolem rozkopaného chrámu Okřídlených lvů se opět spouštíme do koryta Vádí Músá a na druhé straně se vynořujeme u Qasru al-Bint, tentokrát už přímo na jeho nádvoří. Kasr al-Bint al-Faraun (Qasr al-Bint al-Pharaun), neboli Hrad faraónovy dcery, byl postaven opět Nabatejci, a sice kolem roku 30 n. l. Jeho 23 metrů vysoký chrám je dnes jedinou volně stojící budovou v Petře. Znamená to, že je jedinou budovou, která není vytesána do skály. Svou výškou působí mohutně, ale tenké zdi dávají tušit, že je ve skutečnosti křehčí než se zdá. Dnes už stojí jen obvodové zdi bez střechy. Nejspíš byl zasvěcen nabatejskému bohovi Dušarovi.

Qasr al-Bint jakoby uzavírá západní konec údolí. Za ním jsou ještě postaveny dvě nízké, rozlehlé a vzdušné restaurace, s drze odvážnými cenami, nad nimi se však už tyčí mohutný vrch al-Habis (Vězení). I přes vysoké ceny však nemají restaurace o zákazníky nouze. Za restauracemi přecházíme kamenný můstek přes Vádí Músá, míjíme Nabatejské muzeum a vydáváme se na fyzicky nejnáročnější část dnešního dne – asi hodinový výstup ke Klášteru, po Pokladnici druhému nejznámějšímu symbolu Petry.

Teprve tam si za odměnu dáme oběd. S výhledem, který mi při minulé návštěvě učaroval.

Písečná stezka se po vstupu do skal mění na kamennou. Míjíme řadu dalších prostor vytesaných do skal. Nejspíše šlo o domy. Dnes jsou některé z nich zazděné a petlice přes dřevěné dveře dávají tušit, že jde o novodobá skladiště. K nejznámější z nich – Lví hrobka – se dostáváme asi po 20 minutách šplhání do kopce. Musíme mírně odbočit ze stezky do úzkého kaňonu. Odměnou nám však je pohled na omšelé, ale stále dobře viditelné reliéfy dvou lvů, kteří stále „hlídají“ vchod do hrobky.

Teď v půl druhé už je naštěstí část stezky ve stínu, což namáhavou cestu jen zpříjemňuje. Barevné skalní formace jsou však i tak čarokrásné. I když přes pot kapající mi z čela na ně někdy ani nevidím. Čas od času míjíme Beduínky sedící u korálů, náramků a kamenů na prodej.

Jak stoupáme výš a výš, postupně se nám odkrývá pohled na údolí Petry, které nám na prvních stovkách metrů zakryly skály kaňonu. V nejvyšším místě, kousek od Kláštera, se dokonce dostáváme i nad úroveň Siku, čímž se na východním obzoru objevují domy a ulice vesnička Vádí Músá. To už ale zahýbáme za poslední skalní ohyb a vstupujeme do široké úžlabiny. Na její pravé straně se v kolmé skalní stěně zjevuje obrovský Klášter.

Monumentalita Kláštera – viz Táňa stojící ve vchodě

Rozměry Kláštera (al-Deir) – výška 45 metrů a šířka 50 metrů – samy o sobě nic moc neřeknou. Je třeba to vidět. Je třeba vidět člověka, jak stojí v jeho vstupní bráně. Pak teprve zjistíte, že z člověka je najednou človíček, který na fotografii Kláštera leckdy ani není vidět. Ještě neuvěřitelnější je srovnání velikosti člověka a špice střední věže kláštera. Na klášter ale vylezeme později, teď šplháme na protější skálu, pohodlně se usazujeme a se skvělým výhledem si dáváme piknikový oběd. Po dnešní námaze je to věčná lábuš.

Výstup na Klášter je zazděn, prý kvůli jedné turistce, která se tu před léty zabila. Při pozorném obhlédnutí skály je však snadné odhalit skalní výstupky, pomocí nichž oblézáme zazděnou část a dostáváme se nad ni na stezku, která byla ponechána v původní podobě. Pak je to na vrchol slabých deset minut šplhání, u vrcholu trochu prudšího, ale usnadňovaného kořeny vzrostlých stromů.

První, co člověka uhodí do očí je velikost špice kláštera. To, co zespoda vypadá v porovnání s klášterem jako malá kulička je najednou obrovská kamenná koule na vrcholu mohutného kuželu. Ta velikost je tak neuvěřitelná, že se nedá popsat. Musí se prostě vidět. Pohled z vrcholu dolů není pro slabé žaludky, i když to je jen 45 metrů. A to vše bylo vytesáno do skály, bez malty, cihel, jeřábů a počítačů!

Když slézáme dolů, míjí nás jeden sympatický mladý Jordánec, náš známý od Pokladnice. Nakonec „ulovil“ jednu Američanku a dělá ji průvodce. Dost nekonformního. Když už jsme asi v polovině sestupu a máme na Klášter krásný boční výhled, on právě šplhá na kouli na špici kláštera, usazuje se tam a začíná hrát na dřevěnou píšťalu. Pohodář. Takhle jsem si Beduíny vždy představoval. On patří mezi ty svobodnější. Zespoda na něj křičí stánkaři, vyloženě se jim nelíbí jak riskuje. Nakonec tedy slézá, seskakuje z koule a sbíhá po špici tak, že se zastavuje asi metr od okraje té 45metrové propasti. Ten má asi život pěkně na háku.

Fasáda kláštera je typově podobná fasádě Pokladnice. Nahoře tři věže, dole chybí jen antické sloupy a tudíž i jakási předsíň, jako je u Pokladnice. Z venku se vchází rovnou do jediné obrovské prostory, jež však není uzavřena jako u Pokladnice. Rozdíl je v tom, že Pokladnice je vytesána do kolmé stěny, jež ji daleko převyšuje, takže je do skály vlastně vtesána. Klášter je však jakoby zakončením skály, nad ním se už pne jen malá vyvýšenina. A je celý žluto-oranžový.

Od kláštera by se dalo pokračovat horami ještě daleko. My se vydáváme jen na vyhlídku, která je asi 20 minut chůze od Kláštera. Den je sice zamlžený, přesto však jsme tak vysoko, že přes nižší západní hřebeny vidíme až do údolí Vádí Araba, které tvoří hranici mezi Jordánskem a Izraelem. Tady na vrcholu jeden Beduín prodává suvenýry a vaří čaj. Aby nemusel každý den několik hodit scházet dolů a zase nahoru, má tu ve skále i jednoduché obydlí – v polootevřené jeskyni spí na několika kůžích. Právě k němu na oslíkovi vystoupal kamarád, který mu přinesl zásoby.

Stejnou cestou se vracíme ke Klášteru a pak barevnými skalními kaňony dolů k Vádí Músá. Cestou Táňa kupuje u Beduínky pěkný náramek a kámen. Ani ne tak proto, že by je potřebovala, spíš proto, že tu je málo turistů a Beduínky nemají žádný obchod.

Chtěli jsme se podívat do Nabatejského muzea, ale mělo otevřeno jen do tři hodin. Kolem Kasru al-Bint a po Kolonádě se po stezce vracíme zpět. Nezahýbáme však do kaňonu vedoucího k Pokladnici, ale šplháme na druhou stranu Vádí Músá ke Královským hrobkám. Teď odpoledne už jsou osvětleny přímým sluncem.

Celé jedno horské úpatí bylo proměněno v gigantické Královské hrobky

Královské hrobky jsou řetězcem pohřebních míst na západním svahu více než 1000 metrů vysokého vrchu Umm al'Amr. Největší jsou čtyři, ale jinak jich je tu daleko víc. Je kolem páté hodiny, takže většina turistů – alespoň těch bohatých, co utrácí za suvenýry a jsou tedy pro stánkaře důležití – odešlo, takže i Jordánci ze svých stánků téměř zmizeli. Před Palácovou hrobkou nám takhle mávají dvě holky kodrcající na oslu domů.

Palácová hrobka je výjimečná tím, že není celá vytesána ze skály. Byla vytesána ne konci skalního ostrohu, který na jednom místě nebyl dostatečně vysoký. Proto je část horního ochozu vystavěna z cihel. Pokud to člověk ví, je rozdíl vidět na první pohled, jinak to ale, kvůli nezanedbatelnému opotřebování, není moc poznat. Tato třípatrová hrobka má představovat římský palác a patří k nejmladším v Petře.

Korintská hrobka, v sousedství Palácové hrobky, svými třemi věžemi silně připomíná Klášter. Na rozdíl od něj je však daleko víc ohlodaná zubem času. Možná je to i tím, že skála je daleko barevnější, než žluto-oranžový Klášter. Například prostřední věž je protkaná různobarevnými pruhy, čárami a flíčky.

Jedničkou v barevnosti je však zcela určitě Hedvábná hrobka. Je sice nejmenší a stylově nejednodušší a její prostá fasáda je složena z pouhých náznaků sloupů a říms (navíc hodně erodovaných). Barevně však hraje podobně jako duha: šedivé vrstvy se dole střídají se žlutými, k nim se pak nad vchodem přidávají sytě červené, které přechází opět v šedivé, aby se po dalších pár metrech zase změnily na červené. Nádhera! Vůbec nevím, ze které strany fotit nejdřív.

Trochu jiná než tři předešlé je hrobka Urnová. Je relativně lépe zachovaná a stoupá se k ní po dlouhém kamenném schodišti. Schodiště končí na rozlehlé terase, jež byla celá vytesána do skála. Na pravé i levé straně jsou kamenná podloubí, vlastní hrobka uzavírá nádvoří ze strany skály.

V jednom z podloubí leží stánkař a téměř s nepohne, když s funěním zastavujeme na terase. Asi dokáže bezpečně poznat, že s námi žádný obchod neuzavře. Jeho výběr suvenýrů je však úctyhodný a plně odpovídá významu místa. K téhle hrobce rádo vystoupá spousta lidí, protože na rozdíl od těch ostatních je perfektně zachovalá. Zdravíme ho, načež on zdraví nás a trochu rezignovaně dodává, že teď je „bad life“ – špatný život. Nejsou turisti.

Uvnitř hrobky je obrovská místnost, údajně 18×20 metrů, jež je uvnitř nádherně osvětlena nízko nad obzorem visícím sluncem. Díky tomu můžeme vidět všechny ty čarokrásné tvary a barevné kombinace, které se osekáním skály uvnitř odhalily.Hrobku nejspíš dal postavit král Malichos II kolem roku 70 n. l.

Po schodech scházíme od hrobky. Jsme vyčerpaní, zaprášení, zpocení, uchození, ale fascinovaní. I když jsem už Petru viděl, stejně jsem si to užíval znovu. A možná i ví, protože tehdy jsem na ni měl jen jeden den, kdežto my se sem vrátíme ještě na celý zítřek. Před amfiteátrem zase potkáváme Ibrahíma i s jeho velbloudy, ptá se nás, jestli přijdeme i zítra a když u říkáme že ano, zve nás zítra na čaj.

Cesta Sikem nám ubíhá pomalu. Jednak proto, že jsme unavení a taky proto, že jdeme do kopce. U návštěvního centra jsme těsně po západu slunce a jelikož se tu rychle stmívá, než ujdeme ty tři kilometry do Vádí Músá, je už tma. Chtěli jsme ještě na Internet, ale už nemáme sílu a vlastně ani chuť. Prát se s technikou v den, kdy člověk prošel tak úžasným místem, by byl výsměch matičce zemi. Stačíme jen nakoupit jídlo na zítřek (pozor, ve Vádí Músá je sice plno tzv. supermarketů, ale musí se tu dost drsně smlouvat!) a mizíme v hotýlku.

Duhová Královská hrobka (na předchozím obrázku vpravo)

Jsme nakonec neskonale rádi, že jsme si včera zamluvili večeři. Ač je relativně drahá, je nám to jedno, protože se nám nechce o nic starat. Hlava je plná dojmů, tak ať si je svobodně utřídí.

Jelikož včera přijel plný náklaďák Angličanů na cestě do JAR, je dnes k večeři grilované maso. Všichni jsou na něj naklepaná, ale musím říct, že běžné mezze jsou daleko lepší. Maso tu opravdu pouze ogrilují, bez jakéhokoliv ochucení nebo okořenění. A co následuje večer? Samozřejmě video obligátního „Indiana Jones a poslední křížová výprava“.