Pouštní hrady

Křižáci nebyli jediní kdo v pouštích v okolí Svaté země stavěl hrady a paláce. Dávno před nimi tu tehdejší vládcové vybudovali paláce a odpočívárny, které dnes trochu nepřesně shrnujeme pod pojem pouštní hrady. Táhnou se pouští východního Jordánska od Ammánu k irácké hranici. Až na výjimky se k nim nedá dostat veřejnou dopravou, takže zase budeme částečně stopovat...

Den 27, čtvrtek 26. 9. 2002

Ráno Táňa v jednom z krámků v naší úzké uličce objevila magdus, skvělé nakládané lilky, které jsme poznali v Libanonu. Hned si je kupujeme a máme skvělou snídani. Škoda, že u nás se tak malé lilečky nedají sehnat.

Křižáci nebyli jediní kdo v pouštích v okolí Svaté země stavěli hrady a paláce. Už dávno před nimi tu tehdejší vládcové postavili paláce a odpočívárny, které dnes trochu nepřesně shrnujeme pod pojem pouštní hrady. Táhnou se pouští východního Jordánska od Ammánu až téměř k irácké hranici. Až na výjimky se k nim nedá dostat veřejnou dopravou, takže zase budeme částečně stopovat.

Na Raghadanu nasedáme do mikrobusu, který nás převáží asi půl hodiny do Zarky, rušného města severovýchodně od Ammánu. Zarka (Zarqa) už je dnes prakticky součástí Ammánu a cestou opravdu vůbec nevyjedeme ze záplavy budov. Jak je Zarka roztahaná, nemá jen jedno autobusové nádraží. Minibusem jsme se dostali na nový autobusák, do východní pouště však odjíždí busy ze starého autobusáku. Stačí se však jen zmínit a nápomocní Jordánci nás hned směrují do autobusu MHD, který nás během několika minut převáží přes město.

Jako s většinou autobusáků (pokud ve městech vůbec nějaký autobusák mají) i starý autobusák v Zarce je směsí lidí, aut, minibusů a všelijakého zboží. Spíš je to takové tržiště, kde stojí hodně aut. Je to i logické, protože autobusáky jsou místa, kde se srocuje hodně lidí, což je pro každého trhovce to nejdůležitější. Cestu změtí autobusů nám ukazují dva malí kluci, kteří za těch 50 ušlých metrů hned chtějí bakšiš. Už se jim chystám dát nějakou drobnou minci, když jeden Jordánec mi naznačuje, ať jim nic nedávám, že jsou akorát drzí.

Kusair (hrádek) Amra patří k nejlépe zachovalým ze všech pouštních hradů, a to přesto, že byl postaven už během vlády umajadského chalífy Valida I. (vládl 705-715)

Minibus, který dnes použijeme pro cestu do pouště a z pouště, jezdí mezi Zarkou a Azrakem (Azraq), osamocenou oázou ztracenou ve východní poušti. Odjíždíme jen co je bus plný a hned za Zarkou se ocitáme v naprosto vyprahlé poušti. Říká se jí Velká syrská poušť a táhne se z jižní Sýrie přes východní Jordánsko do Iráku.

Silnice 30 je hlavní spojnicí Jordánska a Saudské Arábie. V Azraku se od ní odděluje další důležitá dopravní tepna, která vede přes poušť do Iráku. Že jsme na silnici do Iráku však poznáváme už pár kilometrů za Zarkou. Míjíme ohromné parkoviště plné cisteren. Stojí tu jedna vedle druhé, všechny buď naložené iráckou ropou, nebo prázdné, ale připravené vrátit se do Iráku. Cisterny tvoří i podstatnou část provozu na silnici. Když asi po hodině jízdy vystupujeme na odbočce ke Kusairu Amra, prvnímu z pouštních hradů, míjí jich nás v obou směrem hned několik za sebou.

Minibus zmizel v prachu a my se ocitáme sami. Jsme na křižovatce silnic 30 a 40, jež obě vedou do Ammánu. Veřejná doprava jezdí jen po třicítce, kdežto ty nejzajímavější pouštní hrady jsou podél čtyřicítky. První, Kusair Amra, asi 25 km směrem Ammánu, druhý, Kasr Charana, o dalších 16 km dál.

Jako vždy nemusíme na stop čekat moc dlouho. Bere nás pick-up se dvěma vojáky. Jeden umí obstojně anglicky, takže se mu svěřujeme s našimi dnešními plány a dostáváme vizitku. Že stopujeme berou jako naprostou samozřejmost, v téhle části Jordánska je to vzhledem k řídké dopravě asi normální.

Kusair (hrádek) Amra (Qusayr Amra) je asi 150 metrů od silnice, vojáci sjíždí ze silnice a přiváží nás až k parkovišti před vstupem. Podle velkého parkoviště je Kusair Amra asi velkou atrakcí. Podle poštu aut (jen náš pick-up) to ale zas tak žhavé není. Přesto už celý areál Jordánci oplotili a u vstupní pokladny postavili malé muzeum s nákresy a fotografiemi z rekonstrukce a s popisy dalších pouštních hradů v okolí. Je docela vedro, tak se nám stín v té jedné malé muzejní místnosti docela hodí.

Vlastní Kusair leží v širokém vádí (vodní řečiště, často vyschlé) hned za muzeem. Patří k nejlépe zachovalým ze všech pouštních hradů, a to přesto, že byl postaven už během vlády umajadského chalífa Valida I. (vládl 705-715). Pravděpodobně šlo o součást velké karavanseráj, tedy jakéhosi pouštního motorestu, kde odpočívaly a nabíraly sílu karavany.

Hlavní zvláštností Amry jsou fresky pokrývající téměř jeho celý vnitřek. Strážce nás vidí už z dálky a ihned nám otevírá masivní dřevěné dveře vedoucí do velké vstupní haly. Zdi i strop jsou opravdu celé pokryté freskami, i když poměrně zašlými a oprýskanými. Přesto je však možné rozlišit koupající se ženy (nahé!) a jinde čtyři císaře (sami bychom na to nepřišli, ale informace v muzeu na to poukazuje – při návštěvě doporučuju projít muzejní místnost co nejpozorněji).

Ze vstupní haly se prochází do zadního traktu s menšími místnostmi. Pravděpodobně to byl hammam, čemuž by jednak nasvědčovalo pořadí místností a pak i kopule v posledních z nich. Jedna z kopulí je pokryta freskami znázorňujícími zvířetník na obloze.

Kopule jsou samozřejmě viditelné i z venku. Nejneobvyklejší jsou však tři klenuté střešní oblouky, každý s jedním oknem, samozřejmě celé z kamene. Především díky nim působí Amra útulně, úhledně a hlavně netuctově. Před ní je ještě hezky zrekonstruována velká studna, dnes už vyschlá.
Když stojíme na silnici a znovu stopujeme všímám si, že o pár set metrů zpět je na druhé straně silnice sluneční elektrárna!

Zastavuje nám kamiónu. Riad se s plně naloženým autem se vrací z Bahrajnu v Perském zálivu, na cestě je už třetí den. Žije v Ammánu, kde má rodinu se šesti dětmi. My s tou prozatímní nulou si tady připadáme stále divněji. V oblasti, kde rodina je tím nejdůležitějším bodem života jsme divní a každému, ale naprosto každému musíme vysvětlovat proč ještě nemáme děti. Slovo mustachbal (budoucnost, v budoucnosti) si tak asi budu pamatovat do konce života, protože jsem si ho vtloukl do hlavy, abych na tuhle téměř jistou otázku znal ihned odpověď. I Riad se samozřejmě diví, ale mustachbal ho uspokojuje.

O původní funkci Charany se historici přou. Mohlo jít o hrad, karavanseráj nebo výspu sloužící k rozhovorům mezi umajadskými vládci a místními Beduíny

Kasr (hrad) Charana (Qasr Kharana) stojí taky hned vedle silnice, takže nám stačí seskočit z Riadovy kabiny do prachu a přejít silnici. Hlídačovi platíme vstupné a ten nám ochotně otevírá bránu.

Charana vypadá úplně jinak a je i daleko větší než Amra. Půdorysně je to pravidelný čtverec s kulatými věžemi v rozích. Je pěkně zrekonstruovaný, takže jeho dvoupatrová kamenná budova působí impozantně už ze silnice, natož zblízka.

Charana pravděpodobně taky není hradem, i když výzorem má k hradu o něco blíž než Amra. Historici se o jeho funkci přou. Jedni tvrdí, že šlo o hrad, druzí mluví o karavanseráji a třetí o jakési výspě sloužící k rozhovorům mezi umajadskými vládci a místními Beduíny. Umajadové jej zrenovovali počátkem 8. století, už v době Římské říše tu však stála pravděpodobně soukromá rezidence.

Klenutou vstupní branou se dostáváme na čtvercové nádvoří, do nějž vede spousta oken z místností ve dvou patrech nad sebou. Z venku jsme žádná podobná okna neviděli, tam jsou jen jakési úzké škvíry. Je tu 60 místností, část z nich sloužila jako stáje, či skladiště (hlavně v přízemí), ostatní k bydlení (v patře).

Do patra se dostáváme po mírných, ale dlouhých schodech. Tady má většina místností klenuté stropy, i když střecha je rovná. Na ni se dá dostat po stejném schodišti, je však vidět, že byla během rekonstrukce vybetonována. Asi pro větší bezpečnost všetečných turistů. Jelikož okolní poušť je placatá, výhled je opravdu široký, i když pouštně jednotvárný.

Je něco po poledni a ještě se nám nechce vracet do Ammánu. Stoupáme si znovu k silnici a stopujeme zpátky na křižovatku silnic 30 a 40. Tam se pak pokusíme stopnout něco až do Azraku, kde stojí další pouštní hrad.

Na čtyřicítce provoz sice je, ale převážně směrem na Ammán, tedy přesně naopak než potřebujeme. Míjí nás hodně velkých amerických aut, o nichž už z dálky víme, že patří Saudům (ti tu mají bezkonkurenčně největší auta). Občas projede i nějaký bílo-oranžový irácký taxík naložený zavazadly. Pak tu pendlují náklaďáky s korbami plnými kamene. Jeden řidič nám dokonce naznačuje, že sice jede druhým směrem, ale že se bude vracet.

Na druhou stranu, tedy k Azraku už je provoz daleko omezenější. Saudové zásadně neberou a náklaďáky s kamenama za tu dobu projíždí jen jedním směrem. Nakonec nám staví rozklepaný pick-up toyota, odkud na nás vykukuje děda v červené kufuji. Ptám se jestli jede do Azraku, po přikývnutí nasedáme. Děda mluví jen arabsky, tak se naše konverzace omezuje na obvyklé otázky odkud jste, kde jste tu byli apod. Vystupujeme na křižovatce mezi severním a jižním Azrakem, jež jsou od sebe vzdálené asi 5 km. Děda rezolutně odmítá jakékoliv placení.

Křižovatka v Azraku je zároveň oním rozvětvením silnice 30 na cesty vedoucí do Saudské Arábie a do Iráku. Všechny cisterny z Iráku projíždí tudy, na parkovišti kousek od křižovatky vidíme dokonce jednu s nápisem Iraq Oil Company.

Mezi severním a jižním Azrakem jezdí autobusy, ale než se dočkáváme busu, už nám zastavuje mladík v dodávce. Ptám se ho kolik budeme platit a když říká nějakou horentní sumu, hned ho žádám aby zastavil, že tolik peněz nemáme. Asi si sám uvědomuje, že trochu přestřelil a nakonec nechce vůbec nic. Vysazuje nás přímo před branou do azrackého hradu. Ještě před prohlídkou se však vydáváme do místního koloniálu a kupujeme studenou limonádu. Žízeň je stejně velká jako vedro a obyčejná voda nám vždy nestačí. Občas si musíme koupit i něco studeného, což je většinou Sprite, nebo nějaké podobné lepidlo. Sedáme si do stínu na zápraží a pozorujeme proudy cisteren s ropou směřující ke křižovatce a dál do Ammánu.

V Azraku se silnice 30 dělí na větve vedoucí do Saudské Arábie a Iráku

Kasr al-Azrak (Qasr al-Azraq) už je opravdovým hradem, i když po zemětřesení roku 1927 dost poničeným. I bez zemětřesení měl ale dost živou historii. V roce 1917, během arabského povstání proti Turkům, které pomáhal řídit, tu například přebýval už zmiňovaný T. E. Lawrence

Kvůli zemětřesení není azracký hrad zdaleka v tak pěkném stavu jako Amra nebo Charana. Na rozdíl od jejich žluté pouštní barvy je postaven z černého bazaltu. Vchází se do něj dveřmi v mohutné kamenné věži. A ne ledasjakými dveřmi. Nejsou dřevěné, jak bývá zvykem, ale kamenné. Celé dveře z jednoho kamene, dokonce i s kamennými panty. V prvním patře vstupní věže přebýval Lawrence. Z této velké místnosti je dobrý výhled na celé čtvercové nádvoří.

Nádvoří se svažuje k jihu a dnes je plné zbloudilých kamenů z hradeb a hlavního traktu na severní straně. Dvoupatrový severní trakt sloužil k bydlení. Dnes je více podobný polorozpadlému kamennému bludišti, kdy nevíte, který kámen na vás právě spadne. Údajně tu byla jídelna, kuchyně, stáje a obytné místnosti, ale co je co se dnes nedá moc poznat. Uprostřed nádvoří stojí malá mešita postavená Ajubidovci ve 13. století.

Hrad je svou rozlohou i uspořádání spíš podobný nějakému statku, i když kamennému. Řecké nápisy dokazují, že už kolem roku 300 tu stála nějaká stavba, která byla v byzantské době přestavěna. Umajadský chalíf Valid II ji používal jako lovecký hrádek, kterou Ajubidovci roku 1237 opět přestavěli.

Před hradem čekáme na bus do Zarky asi půl hodiny. Je už kolem páté odpoledne a doprava je přeci jen řidší. V autobuse se seznamujeme s Chálidem, který umí plynně anglicky, protože pobýval několik let v USA. Teď žije v Zarce, kde má svojí firmu.

Na starém autobusáku v Zarce nám Chálid pomáhá najít servis taxi, které nás doveze až na Raghadan v Ammánu. Nemusíme tedy přestupovat na novém autobusáku a ač je to service taxi, je jen o zlomek dražší než minibus.

Konečně se dostáváme na Internet. Zapadáme do internetové kavárny v prvním patře jednoho nákupního centra naproti amfiteátru. Naše dny v Jordánsku jsou tak dlouhé, že jsme to do teď nestihli, a to přesto, že Internet je tu rozšířenější než v Sýrii. Táňa si na chvíli odskakuje pro nějakou sladkost a přináší naše oblíbené k’nafe (tahací sýrová sladkost). Cestou do hotýlku si ještě kupujeme jídlo na zítřejší oběd. Strávíme ho totiž na místě, kde se nedá sehnat žádné levné jídlo.

• ◄ Madaba
• al-Bár al-Majit (Mrtvé moře) ►