Voskopojë (Voskopoja)
- Podrobnosti
- Vytvořeno 29. 2. 2008 •
- Aktualizováno 5. 11. 2015
- Autor David Kučera
- Zobrazeno 4187×
Ač je Vokopojë jen vesnice, hlavní ulice jsou dlážděné velkými kameny, jako v městech Říše římské. Kromě kostelů a jmen ulic na mramorových panelech je to ale jediný pozůstatek jeho dřívější městské slávy. „Kde tady bylo to město?“ jak se výstižně zeptal Mirek, kterého jsme tu znovu potkali – s Marcelou dnes přijeli z Korçë svým peugeotem.
Den 10, neděle 22. 7. 2007
Korçë sice má jakýs takýs autobusák, ale furgony do okolních vesnic z něj nejezdí. Do Voskopojë se dá dostat z ulice Viktimat e 7 shkurtit. Je to hned za trhem, ale Ilo si neodpustí opět vklouznout do role průvodce a ulici nám nejen ukázat, ale i nás do správného furgonu přímo posadit.
Voskopojë je vesnice v kopcích asi 25 km od Korçë. Začátkem 18. století však byla s 35 000 obyvateli největším městem na Balkáně. Cest k ní je asfaltová, ale zhusta pokrytá záplatami – nebo i bez. Stoupáme do kopců vyprahlým údolím kolem několika vesniček. O každé si myslíme, že je to Voskopojë, ale vždy se ukáže, že musíme ještě dál. Tak se „trefujeme“ asi hodinu, co trvá cesta. Že jsme zastavili ve Voskopojë poznávám jednak podle toho, že všichni vystoupili a taky podle několika lidí s kufry, kteří čekají na odvoz – Voskopojë je oblíbené pro odpočinek bohatších Albánců.
Voskopojë (Voskopoja)
Vedro nás doprovází i zde v horách. Vesnice je bohužel téměř bez stromů a s kamennými ulicemi, takže se před sluncem a žárem není kam schovat. Věděli jsme, že se před odjezdem nestihneme nasnídat, tak jsme si jednoduchou albánskou snídani – chleba, sýr, rajčata – vzali sebou. Sedáme si ke zdi kostela svatého Thanase (Shën Athanas) a obklopeni naprostým tichem hor si vychutnáváme jaké to je být mimo civilizaci.
Svatý Thanas je jeden ze sedmy kostelů, které přežily do dneška. Voskopojë v 18 . století jich měla 24 – dva v každé městské čtvrti. Byla větší než Athény, první tištěné noviny a především uměleckou školu, kde se učila kresba fresek. Na konci 18. století bylo město několikrát vypáleno a postupem času jej úplně zastínila rychle se rozvíjející Korçë. Do dneška přežilo jako malá vesnice, avšak díky oněm sedmi kostelům s freskami je vyhledávanou turistickou atrakcí (dá-li se tedy ve spojitosti s Albánií vůbec mluvit o turismu).
Svatý Thanas je skrytý za vysokou zdí se vstupní branou, nad níž se tyčí zvonice. Ze strany odvrácené od vesnice se však dá do dvora dostat. Sice se musíme prodírat po pás vysokými kopřivami, ale to už patří ke zvědavosti cestovatelů.
Kostel není od vesnice vůbec vidět. Viditelný je jen zvonice, ale to by člověk nejdřív musel vědět, že jde o zvonici, aby za ní hledal něco dalšího. Tato technika „ukrytí kostela“ byla běžná v 17. století, kdy jej požadovali Otomani.
Kamenné zdi zakrývá dřevěná došková střecha, okna jsou jen zamřížovaná, takže vnitřek, včetně fresek, není nijak chráněn proti nepřízni počasí. Stejně tak nejsou chráněny venkovní fresky ve výklenku směrem na nádvoří.
Fresky by byly skvěle zachované, kdyby… nebyly oprýskané, očouzené a hlavně poškrábané. Přesto jsou ve stavu, kdy je možné docela dobře rozeznat co znázorňují – pannu Marii s malým Ježíšem, anděly a výjevy z Apokalypsy.
 |
| Kostel sv. Mikuláše |
Ač je Vokopojë jen vesnice, hlavní ulice jsou dlážděné velkými kameny, jako v městech Říše římské. Kromě kostelů a jmen ulic na mramorových panelech je to ale jediný pozůstatek jeho dřívější městské slávy. „Kde tady bylo to město?“ jak se výstižně zeptal Mirek, kterého jsme tu znovu potkali – s Marcelou dnes přijeli z Korçë svým peugeotem.
Dobrá otázka. Taky ho nějak v té vesnici o několika stech hlavách nemůžu objevit. Asi ale nemáme správnou představivost. Jak mohlo vypadat nám ukazuje mramorová tabule na kostele svatého Mikuláše na druhé straně vesnice od svatého Thanase.
Podloubí je tentokrát kompletní a o dost lépe chrání venkovní fresky. Kostel je otevřený a prázdny. Oltář je pomalován ikonami, lavice jsou hrubě otesaně a ikony jsou namalovány i na všech stěnách. Kostel – dříve jedna ze čtyřech bazilik – byl postaven roku 1726. Venkovní fresky byly namalovány bratry Konstandinem a Athanasem Zografi z Korçë, vnitřní Davidem Selenicou z Kolonje.
Po půl hodině naší prohlídky se začínají trousit první lidé a později přichází i pop. To už my ale stojíme venku a domlouváme s Marcelou odvoz do Korçë. Jdou se ještě projít po vesnici, zatímco mi si sedáme u malého koloniálu a kupujeme si džus – v dnešním vedru záchrana života.
Jakmile vyjíždíme z Voskopojë říkáme si, že bychom se mohli podívat do kláštera svatého Prodhomi pár kilometrů za vesnicí. Vede k němu lesní cesta, kterou se dá s vypětím sil dojet až k bráně kláštera. Ten je však tak dobře ukryt lesem, že ho cestou spatříme jen asi dvakrát letmo mezi stromy. Úplný pohled se na něj naskýtá až teprve z přístupové cesty za hlavní branou. V areálu kláštera je zakázáno fotit, což je vzhledem k jednoduše vybavenému, ale pěknému klášternímu kostelu škoda. V klášteře je právě teď dětský tábor.
Cestou do Korçë se zastavujeme na jejím předměstí, kde se dnes konal velký koňský trh. Bohužel už je konec, takže kromě posledních pár koní vidíme už jen obrovské hory odpadků, které tady trhovci zanechali.
Korçë (Korça)
Marcela s Mirkem nás vyhazují v centru, ale slibujeme si, že se dnes večer sejdeme ve velké zahradní restauraci místního pivovaru – oslavit na jednom z nelevnějších míst pro ochutnání piva v Albánii (což je pro Čechy vždy lákavé místo).
Ještě před tím ale zveme Ila z chanu na oběd. Ilja je ale příliš skromný a nakonec končí pouze u piva a kafe (před Korçou ale dává přednost belgické Stella Artois), kdežto mi si ke kafi dáváme ještě pilaf s hovězím. Vážíme si ale toho, že s námi šel na místo, které jsme vybrali, protože prý je rozhádaný s jeho majitelem. Ilo se celým jménem jmenuje Ilo (Ilja) Mihal (Michael) Kita – jméno Michael je inspirativní, že by jméno pro našeho prcak, pokud to bude kluk?
Pomalu se stmívá, ale zahradní restaurace u pivovaru už je narvaná lidma až k prasknutí. Marcela s Mirkem už taky mají za sebou pár piv. Čepují tady do tupláků, což je v albánském vedru dvojnásob nebezpečné. Provoz je tu tak velký, že vůbec nechápu jaký mají systém v objednávání pití a jídla. Nakonec se nám ale daří mimo pořadí si objednat hranolku a qofte (čteno [čofte], což je obyčejná kofta, čili mleté hovězí).
