Do Valbonë

Okolní kopce porostlé nízkými keři vypadají kouzelně. A syrově. Blankytně modrá obloha se odráží ve vodní hladině. V hladině, kterou bych tedy z důvodu její relativní izolovanosti očekával čistší. Místo toho plujeme „koloniemi“ PET lahví a obalů od čokolád – hlavně ve druhé polovině plavby. Odlehlost této oblasti, kam prakticky nevedou silnice, si vybírá svoji daň právě v jezeře. Loď je hlavní dopravní prostředek a kde jsou Albánci, tam jsou i odpadky...

Den 4, pondělí 16. 7. 2007

Busy do Tirany jezdí přímo z náměstí Pěti hrdinů. Pokud se však chceme dostat někam jinam, musíme nejprve najít místo odkud jezdí doprava – autobusové nádraží ve Shkodëru není. Je to opruz, ale je to tak. Včera odpoledne jsme v hledání busu do Komani neuspěli, dnes ráno ale máme štěstí na první pokus. Vstáváme kvůli tomu v 5.15, bus by prý mohl jet už v 6.

Ulice jsou plné lidí, do práce hodně jedou na kolech. U přechodů postávají ženy a v PETkách prodávají mléko. Vydáváme se od hotelu po ulici Marin Varleti směrem na jihovýchod. A na druhé křižovatce hned vlevo za rohem opravdu stojí minibus. Vyjíždíme v 6.30 a vyrážíme na východ.

Silnice opravdu nejsou nic moc. Stavíme v městečku Qyrsaç, kde nastupují další cestující a někteří si kupují jídlo na trhu. Babka sedící vedle Táni ji nabízí banán a šlupku od svého vyhazuje dveřmi na ulici. To je zde nejběžnější způsob úklidu. Podle toho také ulice, ale i řeky a pole, vypadají.

Zrcadlo Komani

Stoupáme po serpentinách do kopců. Přehupujeme se přes sedlo a najednou se před námi objevuje jezero Komani. Komani byly spolu s jezerem Fierzë vytvořeny v 70. letech 20. století přehrazením řeky Drini. Kvůli stouplé hladině jezera bylo dokonce přemístěno město Kukës. Vznikla tak desítky kilometrů dlouhá přehradní nádrž a na ní hydroelektrárny vyrábějící většinu albánské elektřiny. Paradoxně se blízkost jezer ke Shkodëru vůbec nijak neprojevuje – výpadky elektřiny jsou na denním pořádku.

Zdejší krajina je pro mě trochu zvláštní. Chybí mi tady stromy. Je tu spousta nízkých keřů maquis, ale téměř žádné stromy. A tak to bylo i na pobřeží v Chorvatsku a Černé Hoře. Díky tomu máme lepší výhled do krajiny. Na sever se vlní kopce a mezi nimi i v dáli prosvítá hladina jezera. Jezero se do kopců zakusuje a vytváří jakési fjordy. O cestě lodí po jezeru Komani se říká, že patří k nejscéničtějším na světě.

Cesta do Komani trvá asi dvě hodiny poskakování v serpentinách jednou vysoko nad jezerem, jindy téměř na úrovni hladiny. Výhled je nádherný. V Komani přejíždíme jezero po mostě, na kterém stojí ve směru naší jízdy kolona aut. Její smysl chápeme až když se na druhé straně jezera vyšplháme do kopce k přehradě a krátkým tunelem se dostáváme k přístavišti lodí. U něj je parkoviště jen pro asi 10 aut, proto celou kolonu nechávají do příjezdu trajektu (vozícího i auta) čekat dole.

Právě přijel malý osobní trajekt, na příjezd velkého se teprve čeká. Potkáváme skupinku šesti Čechů, kteří přijeli do Albánie ze severu a teď míří stopem do Kukës.

Veřejná doprava je v Albánii pro nezávislé cestování trochu nepraktická. Z menších měst odjíždí minibusy většinou jen ráno nebo dopoledne, což v případě nutnosti jet jindy znamená buď počkat do druhého dne nebo stopovat. Je to pozůstatek z dob let 1997-8. Tehdy po zhroucení pyramidových fondů, do nichž nemalá část Albánců uložila všechny své úspory, došla lidem trpělivost. Vtrhli do ulic, rabovali, ničili a vypalovali státní i soukromé majetky. Z vojenských skladišť se mezi Albánce dostalo několik miliónu střelných zbraní a na silnicích začalo být především v noci nebezpečno. To vše navíc umocněno krizí v Kosovu v dalším roce, kdy se u hranic s Kosovem na severu Albánie ukrývali kosovští partyzáni napadající srbské cíle v Kosovu. Přepadání i civilistů bylo na denním pořádku, a tato nedůvěru v nebezpečné noční cestování v Albáncích stále přetrvává. Spolu s neschopností zvyknout si na 20 let starou měnovou reformu jde o další příklad jakési zvláštní albánské setrvačnosti, možná až strnulosti. Pokud tu taková setrvačnost je, tak každou větší změnu tráví až desítky let. Pak je celkem nabíledni proč je ekonomický stav Albánie takový jaký je. Na druhou stranu letitá naprostá izolace Albánie od zbytku světa za Hodžova režimu prostě musela na lidech zanechat stopu. A toto je nejspíš její důsledek.

Loď vypadá jako autobus – uprostřed paluby je dlouhá kajuta se sedadly a okny, přesně jako v autobuse. Kolem kajuty je úzká paluba tak pro jednoho člověka, obehnaná zábradlím. Řidič má normální volant. Podle německých nápisů odhaduju, že jde asi o 50 let starou výletní loď z Německa nebo Švýcarska.

Okolní kopce porostlé nízkými keři vypadají kouzelně. A syrově. Blankytně modrá obloha se odráží ve vodní hladině. V hladině, kterou bych tedy z důvodu její relativní izolovanosti očekával čistší. Místo toho plujeme „koloniemi“ PET lahví a obalů od čokolád – hlavně ve druhé polovině plavby. Odlehlost této oblasti, kam prakticky nevedou silnice, si vybírá svoji daň právě v jezeře. Loď je hlavní dopravní prostředek a kde jsou Albánci, tam jsou i odpadky. Hory odpadků, zde moře… vlastně „jen“ jezero. Na lodi je možné si koupit malé snacky a určitě uhodnete kde končí jejich obaly.

Loď se občas přiblíží ke břehu a zastaví. Někde jsou v dohledu vidět domy, jinde nikde nikdo. Respektive nikde nikdo do doby než přirazíme ke břehu – pak se z křoví vynoří cestující, případně z lodí někdo vystoupí a zmizí v křoví. Ta odlehlost je fascinující.

Jezero se většinou rozlévá mezi křovinatými kopci. Na několika místech však proplouváme poměrně úzkými soutěskami ve vysokých skalních masívech. Občas to dokonce vypadá tak, že loď jede přímo proti skále a pokračování jezera se zjeví až v posledním okamžiku.

Po 2,5 hodinách doplouváme na konec jezera, do Fierzë. Není tady nic kromě malé kavárny s posezením venku. Na břehu čeká kolona taxíků a mikrobusů, které cestující odvezou dál. Dokonce až do Gjakovice v Kosovu. Tam míří i mikrobus, do kterého nasedáme.

My však míříme jen do Bajram Curri, což je správní město oblasti Tropoja, jež hraničí s Černou Horou a Kosovem. Do Tropoje je daleko lepší spojení z Kosova než z Albánie. Z Bajram Curri vede do Gjakovice nová silnice, kdežto z Tirany je potřeba jet lodí nebo se kodrcat po rozbitých horských cestách. V době, kdy se Albánie zcela uzavřela vůči světu tak byla tato oblast od okolí prakticky izolovaná. Nyní je situace lepší a Albánci zde na severu se cítí hodně spojeni s Albánci v Kosovu. A to nejen díky lepšímu silničnímu spojení.

Do mikrobusu přisedá Fadil Berisha, ukecaný Albánec s americkým přízvukem. Postupně se dozvídáme, že od 5 let žije v Americe, kde se stal asi nejznámějším fotografem albánského původu. Doma v Albánii je jen na skok, protože připravuje knihu o Albáncích. Sem na sever přijel udělat pár fotek z údolí Valbonë, které je známé svými drsnými horaly. Dál bude pokračovat do Prištiny v Kosovu, kde zase organizuje Miss Kosovo. Fotil mimo jiné i Miss Universe, Miss USA atd. Stránky má http://www.fadilberisha.com.

Vyrážíme po příjezdu velkého trajektu a od jezera se drápeme po silničce do kopců podél divoké Valbony. Fadil komentuje krásu krajiny. Je to docela živel, moc dlouho se neudrží, když ho něco zaujme a hned se k tomu vyjádří.

Bajram Curri (Bajram Curr)

Na Bajram Curri je vidět, že bylo postaveno z ničeho a nedávno. Má takovou zvláštní polohu. Sice je na úpatí hor, ale jakoby na svahu. Uprostřed je paneláková část, kolem malé baráčky a pusté náměstí. Na dvou hlavních ulicích se pod stromy táhne trh a pár kaváren a restaurací. Tady vystupujeme a jelikož jak Fadil tak my míříme dál na sever do údolí Valbonë, jdeme společně zjistit jak se tam dá dostat. Na odjezd veřejné dopravy, která jezdí nejvíce ráno a dopoledne, je už totiž poměrně pokročilá doba – kolem 13 h.

Fadil má díky albánštině za chvíli jasno. Mezi zjišťováním kdy a odkud jede minibus (není tady žádná pevná zastávka) stihne udělat i pár fotek zdejších stařešinů. Vidět ho „fungovat“ je zážitek. Prostě živel. Inspirativní.

Minibus odjíždí asi za hodinu od jedné jídelny v sousedství paneláků. Fadil, poplatný své živelnosti, musí být v pohybu, tak neustále spěchá. Nechce čekat na minibus a pojede taxíkem.

Usedáme v jídelně na oběd. Tedy já, Táni ještě nemá hlad. Mají tu jen jediné jídlo – těstoviny, maso v omáčce a chleba, každé tradičně na vlastním talíři. Porce je to pořádná – pravá horalská. Ochutnávám i pivo – Peja z Kosova (jak jinak, že). Je výborné.

Je vedro, i když už jsme v horách. Potí se i krávy, které se pasou mezi paneláky. Zdejší rok je podle všech nadprůměrně teplý. Už před naším příjezdem do Albánie tu zažili jednu veder 40stupňových veder a podle počasí ve Shkodëru se zdá, že nebyla poslední.

V 8místném minibusu se nás mačká 15. Kupodivu ale netrpíme nějakým zvláštním nepohodlím. Asi je to i tím, že snad všichni v autě se znají, takže atmosféra je pohodová. Hned za Bajram Curri sjíždíme na drncavou horskou cestu, po které se kodrcáme hodinu a půl. Hory jsou čím dál tím hezčí. Trochu stoupáme, proto už se objevily i stromy – to je asi celý ten rozdíl.

Původně jsme chtěli jet až do vesnice Valbonë, ale nakonec vysedáme asi 5 km před ní, kde je malá dřevěná restaurace Rilindja, kde se dá i přespat. Fadil už tu sedí a baví všechny kolem. V New Yorku nechal nahrát album albánské folklórní hudby, které teď pouští a prozpěvuje si.

Rilindju vlastní Alfréd, mladý Albánec, jenž žije s rodiči ve stavení asi 2 km odsud. Stavení předělal na ubytovnu pro turisty. Najdou se tam místa pro Fadila a pro nás. Nakonec tedy nebudeme muset shánět bydlení ve vesnici, jak jsme zamýšleli. Alfréd nás k sobě domů bere hlučným džípem.

• ◄ Shkodër (Shkodra, Skadar)
• Valbonë ►