Cesta přes poušť II. (zpět)
- Podrobnosti
- Vytvořeno 8. 7. 1998 •
- Aktualizováno 18. 11. 2015
- Autor David Kučera
- Zobrazeno 2942×
Poušť je tady úplně plochá, občas narušená nějakým keřem nebo domkem. V jedné z vesniček vidíme mezky a velbloudy. Když se tak na ně dívám, tak si říkám, že tyhle tradiční prostředky budou v téhle zemi ještě nějakou dobu spolehlivější než ty moderní – náš autobus totiž neustále stávkuje a něco se mu nelíbí...
Autobus má klimatizaci, ale ta se záhy začne projevovat jako zdroj velkých problémů. Nějak jim nefunguje a tak každých 10 minut někde stavíme a oni do toho buší ostošest. Snaží se ji opravit, protože příplatek za klimatizaci je 1/5 ceny jízdenky.
 |
| Přes poušť musíte jet někdy i „svépomoci” – to když autobus nemůže například přejet přes dunu |
Po třech hodinách jsme asi o 50 km dále a klimatizace stále nefunguje. Nakonec to vzdávají. O vracení příplatku nechtějí ale ani slyšet. A tak v „dobré” náladě bez klimatizace a bez 50 rupií, které jsme za ni zaplatili, vyrážíme se zpožděním 3 hodiny přes poušť.
Občas zastavujeme. Obloha je bez mraků a jelikož ještě nevyšel měsíc, jsou nádherně vidět hvězdy. Silnice je ale hrozná, takže se asi moc nevyspíme.
Den 25, pátek 18. 8.
Spal jsem asi 4 hodiny. Probouzím se před šestou. Jedeme rychleji než ten vlak před čtrnácti dny, ale i tak máme před sebou ještě třetinu cesty.
Silnice je pořád hrozná a navíc je úzká, jen pro jedno auto, takže když se míjejí dvě, musí obě jet krokem. Zdá se, že tady v poušti pracují na nové silnici, protože vedle staré silnice je už jakási uválcovaná plocha. Už je na čase. Tenhle úsek z Quetty do Taftanu je součástí transkontinentální silnice Asií A02 (A01 je teď prakticky uzavřená, protože vede přes Afghánistán). To nám ale vůbec nebrání v tom, abychom kvůli nedokončení nové silnice nesjeli a kus nejeli pouští. Zastavuje nás až příkop, který vede napříč novou silnicí i tou částí pouště, kterou jsme právě uháněli. Před námi příkop, napravo nová silnice, za ní val a pak stará silnice. Nejprve musíme autobus společnými silami dotlačit na novou silnici. Ten se pak po ní kus vrací několik kilometrů zpět na starou silnici, zatímco my na něj čekáme v poušti za valem u staré silnice.
 |
| Výzdoba nákladního auta je malé umělecké dílo (foto Martin Dlouhý) |
Poušť je tady úplně plochá, občas narušená nějakým keřem nebo domkem. V jedné z vesniček vidíme mezky a velbloudy. Když se tak na ně dívám, tak si říkám, že tyhle tradiční prostředky budou v téhle zemi ještě nějakou dobu spolehlivější než ty moderní – náš autobus totiž neustále stávkuje a něco se mu nelíbí. Jsme ještě asi 120 km od hranice a podle typu cukání a chrčení někde pod námi bych to typoval na problém s převodovkou. Je ráno a už jsme měli být na hranici. Místo toho každou chvíli stojíme a něco se spravuje.
Asi 70 km od hranice už je to nesnesitelné a tak přesedáme na korbu náklaďáku (zašpinění mých kalhot dosahuje vrcholu, přesto je to ale ještě jen zlomek z „dekorace” oblečení mnoha Pákistánců. Ten kdo vymyslel název země – Pák-i-stán = Země čistých – musel mít hodně velkou fantazii nebo silnou malárii) a pomalu se šineme k hranicím. Pomalu ale jistě, protože náš autobus nás střídavě předjíždí a střídavě stojí s poruchou.
Ve dvě odpoledne jsme konečně, konečně, konečně v Taftanu, což je pákistánské hraniční město. Íránská strana sice otevírá až ve 16.30 pákistánského (= 16.00 íránského) času, to už je ale pohoda. Hlavně že už se nemusíme dávat do rukou žádného Pákistánce, takže už jsme skoro „za vodou”. Musím říct, že hledíme k Íránu jako ke spáse a k civilizované zemi. Ani nám nevadí, že vedle smrdí záchod. Hlavní je, že Írán je už od nás jen 30 metrů.
 |
| Jelikož náš autobus (ten co jsme tlačili) nás zklamal, byli jsme nuceni zbytek cesty na pákistánsko- íránské hranice dojet na korbě náklaďáku (foto Martin Dlouhý) |
V půl páté se otevírá hranice a my si musíme nejdřív vystát „frontu” (uvozovky proto, že měla dost daleko do FIFO, spíš byla s náhodným pákistánským výběrem s předbíháním) na výstupní razítko a pak se už na íránské straně s klidem v duši vydáváme íránskému celníkovi, který prohledává naše batohy až na dno. Nakonec se probíjíme hordou Pákistánců k íránskému vstupnímu razítku a jsme zpět v Íránu. Z roku 1995 AD jsme zpět v 1374 AH, ale vývojově by ten letopočet měl být spíš naopak.
