Zahedan se nám minule zdál jako strašná díra na konci světa, ale teď po příjezdu z Pákistánu je pro nás téměř kouzelně čistým městem. Je tu sice vidět vliv Pákistánců: hodně lidí v pákistánských „pyžamech”, občas bordel na ulicích, ale jinak je to OK.
ÍRÁN
Mahmud (pražský Pákistánec) měl pravdu – po Írán je vše podobné jako v Evropě (samozřejmě relativně) a teprve na íránsko-pákistánské hranici nastává ten opravdoví zlom a přichází Asie. Během uplynulých 2 týdnů jsme se o tom přesvedčili.
Zahedán
Ještě nás čeká asi hodina v minibuse z hranic do Zahedanu, ale to, že na sedadle řidiče sedí dva lidi (řidič a jeden Pákistánec) nás už teď nerozhází. Když přijíždíme do Zahedanu je už tma. Hotel nacházíme celkem rychle a hned si dáváme pořádnou porci čelo kebabu s rýží, chlebem a jogurtem.
Po sprše je naše očista tak napůl vykonaná. Napoprvé ten písek a prach nepustí, zítra už možná ano.
 |
| Vojáci na kontrolním stanovišti před Zahedánem |
Hotel je plný Pákistánců. Všude běhají děti, z otevřených pokojů jsou slyšet plynové vařiče a cítit jídlo. Takhle nějak bych si představoval utečenecký tábor. Usínáme s blaženým pocitem vítězství nad Pákistánem. A že jsme přežili.
Den 26, sobota 19. 8.
Zahedan se nám minule zdál jako strašná díra na konci světa, ale teď po příjezdu z Pákistánu je pro nás téměř kouzelně čistým městem. Je tu sice vidět vliv Pákistánců: hodně lidí v pákistánských „pyžamech”, občas bordel na ulicích, ale jinak je to OK. Musíme si vyměnit nějaké dolary a hned se vydáme do Šírazu.
Výměna peněz je, jako vždy, několikastupňový rituál, který se den ode dne evidentně zdokonaluje – už pendlujeme mezi třemi přepážkami a jedním chlapem s razítkem. Po půlhodince je všechno dokonáno a my se vracíme koupit jízdenku do Šírazu.
Bus má odjet v poledne. Má poněkud zpoždění (přeci jen nejsme ještě tak daleko od Pákistánu, abychom se zbavili jeho vlivu), ale už v půl jedné se začíná něco dít. Nejprve si berou naše zavazadla, fixou (!) na ně píší místo kam jedeme a nakládají je. Pak se nakládáme my a asi v jednu vyrážíme.
První půl hodinu řidič pořád diskutuje o něčem s jedním dědou vpředu. Výsledkem je to, že se autobus po té půl hodině obrací a po půl druhé jsme zpět v Zahedanu. Děda s rodinou totiž špatně nastoupil, tak chtěli přestoupit do toho správného busu. Nad tímhle mi zůstává rozum stát. Umí persky a přesto nastoupí blbě.
Ihned vyjíždíme, tentokrát snad už naposled. Až do vzdálenosti 100 km od hranic projíždíme třemi velice důkladnými celními kontrolami. Vždy to znamená vystoupit z autobusu (všichni), vzít svoje zavazadla a postavit se do fronty na jejímž konci je prohledávají. Nás celníci hned posílají na druhou stranu a nic nám neprohlížejí (jen pasy). Ostatním ale třeba rozdělávají zabalené dorty. Na poslední kontrole celníci chtějí, abychom je vyfotili a pak jim poslali fotku. Samozřejmě, že v buse se něco pašovalo – nějaké látky. Vše bylo zabaveno.
V autobuse ještě cestuje hodně lidí v pákistánském oblečení. Ten vliv Pákistánu asi zaviňuje to, že tady ne všechno funguje tak, jak by mělo.
Jak jedeme, dovnitř fouká doslova žhavý vzduch – takový pouštní fén. Silnice jsou ale skvělé, takže to skoro vůbec nedrncá. Teprve ten, kdo byl v Pákistánu je může opravdu ocenit. Ve srovnání se stejnou oblastí v Pákistánu (z Quetty do Taftanu) je tady infrastruktura o několik řádů lepší. I jména místa a vzdálenosti jsou dobře značeny.
Ještě v Zahedanu jsem si v čekárně na nádraží všiml otce se třemi dětmi – 2 kluci a 1 holčička (asi 5-6 let). Ona na sobě měla dlouhý kabát a přes hlavu šátek. V autobuse si ale oboje sundala a vypadala hned jinak – šťastnější a volnější. Vždy, když se blížíme k nějakému většímu městu, vojenské kontrole, nebo při zastávce na občerstvení, si je ale zase obléká. Teprve teď jsem si uvědomil, jaké je to pro ženy vlastně omezení (ono to v Íránu člověku nepřijde, protože si na to zvykne) a jak to vypadá nepřirozeně.
V celém Íránu a i Pákistánu jsou u chlapů v módě zarostlé tváře – snad 70% jich má plnovous nebo alespoň knír. Prezident Rafsanjání je prý dokonce kritizován za to, že žádný plnovous nemá.
Několikrát stavíme u „motorestů” na občerstvení. U jednoho z nich mě lapil jeden děda (jak se později ukázalo vlastník toho motorestu) a pořád se mě ptal, jak se může stát šťastným, jak se to dá zaručit apod. Doteď jsem pořádně nepochopil, o co mu šlo. Pořád mumlal něco o tom, že štěstí přinášejí peníze.
Jelikož jedeme pouští, je v noci trochu chladno (konečně), takže se dá i trochu spát.
Den 27, neděle 20. 8.
Ráno projíždíme hornatou oblastí, kde jsou stolové hory podobné Ďáblově hoře v Arizoně. V Íránu jsou vůbec úžasné scenérie. Člověk se ani nestačí dívat a všechny ty pohledy absorbovat, někdy toho je opravdu moc.
Kultura řidičů je v Íránu asi 10× lepší než v Pákistánu. Tam všichni jezdí jak šílenci, aby byli v cílovém místě co nejdříve, a bezpečnost silničního provozu je snížena skoro na nulu. Jediný důvod proč v Pákistánu není moc dopravních nehod je snad to, že jsou na ty nervydrásající situace už všichni tak zvyklí, že nikdy nezpanikaří. Vždyť v nejhorším případě maximálně zatlačí protijedoucí auto na krajnici, tak proč se vzrušovat, že? V Íránu tenhle primitivní způsob myšlení není tak obvyklý.
Asi 30 km před Šírazem jedem kolem jezera, ze kterého se evidentně těží sůl.
Cestou projíždíme mnoha menšími i většími městy a všechna mají kromě čistoty ještě něco společné. Jelikož Írán je země, kde nějaký ten kilometr čtvereční nehraje roli, jsou všechna obydlená místa navrhována dosti velkoryse, tj. kolem každého města vede objížďková trasa, přes něj pak široká hlavní ulice, často se zelení mezi pruhy. Mají štěstí, že mají tak velkou zemi.
Dozvěděl jsem se, proč je doprava v Íránu tak levná. Jelikož Írán má celkem velká naleziště ropy, je tu benzín i nafta levná (benzín stojí asi 100 riálů za 1 litr, tj. asi 80 haléřů). Nafta se těží hlavně kolem řeky Šat-al-Arab podél hranice s Irákem, což byl také prvotní důvod osmileté irácko-íránské války 1980-88. Tehdy Irák tuto oblast ještě spolu s kusem vnitrozemí Íránu obsadil, ale Írán si to samozřejmě nenechal líbit.
