İstanbul

Autobus odjíždí na čas, ale trvá 3 (!) hodiny, než se vymotáme z istanbulské aglomerace. Cesta má trvat 16 hodin a je dlouhá asi 1300 km. Během těch tří hodin se stačil naplnit nejen autobus (z İstanbulu odjížděl poloprázdný), ale i spodní zavazadlový prostor, kam na jedné zastávce řidič a jeho pomocníci stačili naskládat celou rozloženou ložnici jednoho pasažéra.

TURECKO

Den 3, čtvrtek 27. 7.

Ve 4 ráno jsme na bulharsko-turecké hranici. Kupujeme vízum a asi po půl hodině vstupujeme do Turecka. Kousek za hranicemi stavíme v motorestu, který Chlupi (stále pod dojmem Rumunska) ohodnotil, že „je to jako v Německu”.

İstanbul

S malým zpožděním jsme v İstanbulu. Když chceme směnit dolary, musí si pokladní v bance vypůjčovat peníze ze stánku od vedle a drobné nám ještě dává ze svého. Kupujeme na zítřek odpoledne lístek na bus do Erzurumu na východ Turecka a metrem odjíždíme do centra najít ubytování.

V centru jsme zastaveni „odchytávačem” z jednoho penziónu. Když mi ukazuje, že je uveden v Lonely Planet průvodci, neváhám a ubytováváme se tam. Je to asi půl kilometru od centra.

Za ty 3 roky co jsem tu nebyl rychle devalvovala lira ze 7000 za dolar na 45 000 za dolar a ceny v dolarech se taky zvýšily. Zdá se ale, že mají celkem dost peněz, protože je tu obrovské množství rozestavěných budov. I autobusové nádraží, na které jsme přijeli, je úplně nové a moderně řešené.

Smýváme ze sebe dvoudenní špínu a jdeme se trochu projít po, pro mě už známých, místech. Kluci je ale samozřejmě chtějí vidět. Hlavně si chtěli jít sednout k Atatürkovi, odkud je výhled na Bospor, místo, kde jsem minule začínal svůj deník.

Už v İstanbulu začíná jedna z metel Asie – sladkosti. Jsou úděsně sladké, ale skvělé a k dostání všude

Pak se přesouváme do stínu jednoho zábavního parku. Tady nás odchytil asi 14letý kluk, se kterým jsem si docela dobře pokecal. Uměl anglicky a zajímal se o to, jaké to bylo, když se Čechy a Slovensko dělily, jak se dívám na válku v Bosně, jaké je u nás školství, fotbal atd.

Navečer odpočíváme v penziónu. Jsou tu s námi Američani, Kanaďan, Briti, někdo z Jižní Afriky a z Maďarska. Dva Briti co jsou s námi na pokoji jedou přes Írán a Pákistán do Číny. Půjčují si od nás Lonely Planet Iran průvodce.

Večer se ještě jdeme trochu projít, podívat se na noční Bospor a bloudit uličkami starého bazaru. Přitom bloudění v tmavých uličkách jsou oba Martinové trochu nervózní, ale já to naopak beru jako trénink orientace.

Den 4, pátek 28. 7.

Vstáváme brzo, do deseti musíme opustit pokoj. Batohy si necháváme v penziónu a vyrážíme na obhlídku İstanbulu, než ve 4 odpoledne odjedeme do Erzurumu.

Nejdřív něco k snídani. Dáváme si nějaké sendviče. Jelikož jsem je objednal v turečtině, nedostali jsme přesně to co jsme chtěli.

Pak se hned vydáváme na bazar. Je tu spousta různých věcí od zlata přes porcelán, kožešiny, oblečení, jídlo. Procházíme taky těmi uličkami co jsme bloudili včera v noci. Teď jsou ale živé a je zvláštní jak hezké obchody se nacházejí tam, kde včera byly jen staré železné rolety. Celkem je tady 65 uliček se 4000 obchody.

Chci, aby si kluci vyzkoušeli, jaké je to v mešitě, aby pak v ortodoxním Íránu nebyly problémy. Míříme tedy do Suleymaniyovi (Modré) mešity, z jejíhož parku je zároveň i hezký pohled na İstanbul. Před mešitou je jako obvykle klid, muslimové se procházejí, nebo klečí směrem k Mekce a modlí se se svými korálky. Ženy mají vyhrazen zvláštní prostor. Na jejím nádvoří je krásný chládek. Poznamenávám, že sem zapadáme jako New Muslims on the Block.

Cestou zpět do penziónu potkáváme i ženy oděné v černých čádorech. Chlupi je hned překřtil na „depešačky-fundamentalistky” (tj. něco jako skalní depešačky).

Ještě před návratem se jdeme naposledy podívat k moři, uvidíme ho zase až tady za měsíc. Chlupimu je strašné vedro a přinutil Martina, aby ho vyfotil jak se rozvaluje pod palmou. Asi ve 2 se loučíme s personálem penziónu a odcházíme na metro na autobusové nádraží.

V kanceláři společnosti se kterou pojedeme nás posílají do čekárny nad hlavní halou. Je hezky zařízená, je tu televize a dost místa pro všechny. Podávají zadarmo čaj, který je jako vždy hodně silný a moc dobrý.

Autobus odjíždí na čas, ale trvá 3 (!) hodiny, než se vymotáme z istanbulské aglomerace. Cesta má trvat 16 hodin a je dlouhá asi 1300 km. Během těch tří hodin se stačil naplnit nejen autobus (z İstanbulu odjížděl poloprázdný), ale i spodní zavazadlový prostor, kam na jedné zastávce řidič a jeho pomocníci stačili naskládat celou rozloženou ložnici jednoho pasažéra.

Vedle Chlupiho si přisedl nějaký mladý Turek. Neumí anglicky, takže se dorozumívají pomocí Chlupiho vláčných pohybů a mého anglicko-tureckého slovníku. Když začala stevardka roznášet občerstvení (nejprve malý zákusek, pak čaj a osvěžující ubrousky), ukázal Chlupi, jak jsme tady v Evropě vyspělí. Jeho soused totiž vzal pytlík od čaje, roztrhl ho, čaj nasypal do kelímku a nechal zalít vodou. Chlupi netroškařil a hodil do čaje cukr i s pytlíkem. Pak ho se stevardkou lovili z té vařící vody a Chlupi se trochu červenal.

Martin si taky brzo našel zábavu. Za námi seděli dvě Turkyně se dvěmi dětmi. Ty začaly s Martinem laškovat, protože asi tušily, že pak od něj dostanou sušenky. Tohle rozdávání sušenek se s ním pak táhlo až do Erzurumu.

Cestou na východ projíždíme dosti různorodou krajinou, od přímořské vegetace přes nádherné hory a kaňony na severu Turecka (bohužel většinou v noci) až po vyprahlé stepy a skály čím dál tím blíže k Erzurumu.

Den 5, sobota 29. 7.

Čím více se blížíme k Erzurumu, tím více žasnu nad tím, že uprostřed těch tak rozlehlých vyprahlých plání je možné pěstovat obilí, jako to vidím tady. Na druhé straně zase projíždíme kaňony s řekou, které vypadají jako z Aljašky.

S Chlupim už skoro není normální řeč. Jak se včera dlouho bavil s tím Turkem tak na našel dotazy začal odpovídat tureckým způsobem: buďto „hm” nebo „a” nebo udělal do jejich rozevláté univerzální gesto. Vida jak rychle se od svého souseda naučil základům turečtiny.

Do Erzurumu přijíždíme v 10 hodin po 19hodinách, ulepení, nevyspalí, ale zase blíže Pákistánu. Ihned kupujeme lístek do Doğubeyazitu (asi 35 km od Íránu) a po dvou hodinách už nasedáme do autobusu směr íránská hranice. Tentokrát už s námi v autobuse jedou první nefalšovaní turečtí sedláci – drsňáci. Jak cestou do Erzurumu tak i do Doğubeyazitu na silnici nejvíce míjíme autobusy, osobní auta ale skoro žádná.

Silnice do Doğubeyazitu vede snad ještě vyprahlejší a skalnatější krajinou, ve které jsou rozesety hliněné vesničky a vojenské hlídkovací budovy. Vojáci nás stavěli dvakrát (nejspíš kontrola kvůli Kurdům). Kousek před Dogubeyazitem nám nad hlavami zahřměl turecký vojenský vrtulník a zmizel za obzor směrem k íránské hranici.

Na stejném obzoru se po chvíli objevila úchvatná podívaná – vyhaslá sopka – hora Ararat (5165 m n. m.) se sněhovou čepičkou o kterou se trhaly mraky. Ararat je znám z bible jako hora, na které Noe postavil svou archu a která jako jediné místo na zemi nebyla zaplavena proudy vody, které po 40 dní a nocí bůh sesílal na zem. Silnice samotná je ve výšce asi 2000 m n. m.. Slunce hodně pálí, ale vzhledem k poloze této oblasti je teplota celkem příjemná. V zimě tu jsou těžké sněhové kalamity.

• ◄ Odjezd
• Doğubeyazit ►