Hranice je umístěna v sedle mezi dvěma vrcholy jednoho hřebenu. Turecká strana je jen pár budov a parkoviště pro kamióny, íránská je široká asi 3 km. Turecká kontrola je formalita srovnatelná s přechodem česko-slovenské hranice, íránská je delší, i když jsme překvapeni jak jde všechno hladce.
Po páté hodině vystupujeme v Doğubeyazitu pod Araratem, 1550 km a 25 hodin cesty od İstanbulu. Hned nás odchytává nějaký klučina a pomáhá nám najít ubytování. Cenu jsem usmlouval ze 6 dolarů na 4 dolary na osobu.
Doğubeyazit je celkem příjemné malé městečko. Atraktivní ho činí jeho poloha. Dominantou severního obzoru je právě Ararat, za nímž je hranice s Ázerbajdžánem a Náhorním Karabachem. Asi 100 km na sever je Jerevan, hlavní město Arménie a 200 km pak Leninakan, kde bylo v 80. létech ničivé zemětřesení.
Přes všechny zprávy z masmédií nemáme žádné problémy s Kurdy ani místními lidmi. Naopak jsme chvíli po příchodu do hotelu byli pozváni na kurdskou svatbu. Bohužel jsme za sebou měli 25 hodin cesty, takže jsme si prostě museli odpočinout (a hlavně ze sebe smýt těch 1500 km hor a stepí), i když by to jistě bylo strašně zajímavé. Napadlo mě, že je možná dobře, že nemůžeme jít, protože by to byla skvělá záminka jak nás nenápadně vylákat a pak unést (viz. únos japonského turisty před asi třemi týdny někde v této oblasti). Chlupi hned vymyslel jinou teorii proč je pro ně výhodné mít na takové společenské události cizince: že by si turecká armáda nedovolila je bombardovat, když by věděla, že jsou mezi nimi cizinci.
 |
| Poslední den před vstupem do Íránu se v příhraničním Doğubeyazitu „nacpáváme” v místní hospůdce a Chlupi při tom vtipkuje s majitelem |
Po umytí a obnovení normální člověčí podoby ihned vyrážíme ven. Nejprve udělat fotky Araratu, což nám chvíli trvá, protože tohle město je jedna velká vojenská základna. Pak se jdeme najíst, což je ze začátku skvělé, ale při placení se nás majitel pokusil vzít na hůl. Vše se ale nakonec vyřešilo bez větších emocí.
Večer usínáme v očekávání zítřejšího vstupu do šíitského Íránu.
Den 6, neděle 30. 7.
Vstáváme v 6, protože už v 7 chceme odjet na hranice, jelikož nevíme jak dlouho budou trvat formality a navíc máme před sebou v Íránu ještě dlouhou cestu. Bez problému se dostáváme minibusem na hranice. Jsme vysazeni přímo u betonové zdi, kde vstupem jsou malá železná dvířka – něco jako postranní vchod do zahrady.
Hranice je umístěna v sedle mezi dvěma vrcholy jednoho hřebenu. Turecká strana je jen pár budov a parkoviště pro kamióny, íránská je široká asi 3 km. Turecká kontrola je formalita srovnatelná s přechodem česko-slovenské hranice, íránská je delší, i když jsme překvapeni jak jde všechno hladce. Nejprve vyplňujeme imigrační kartu. Musíme chvíli čekat, protože těsně před námi přijel z Turecka íránský autobus a pak se postavíme do fronty k celníkům za řadu lidi z toho autobusu se spoustou krabic a jiného zboží z Turecka.
Asi po 20minutách, během nichž se fronta vůbec nehnula, si nás všiml jeden íránský celník a gestem se zeptal kde že máme zavazadla. Když jsme mu je ukázaly, tak nám pokynul ať jdeme za ním a odvedl nás přímo na začátek fronty. Bylo nám to trochu nepříjemné, vzhledem k těm co tu byli před námi, ale nikdo nic nenamítal, tak jsme taky nic nenamítali. Místo očekávané prohlídky zavazadel a velkého vyptávání nám celník jen dal formuláře na deklaraci peněz a posla nás dál do banky. Jelikož nás vůbec neprohledávali, tak by byli nenašli ani ty pornočasopisy (kterých jsme se zbavili v İstanbulu a o kterých Chlupi řekl, že nám v Teheránu mohli přinést „půl melounu” riálů) ani tu FPZ, kterou jsem na cestu dostal od Karin (FPZ = Flaška Poslední Záchrany = slivovice).
