Láhaur

Vstup do Starého města poznáme ihned – právě procházíme jednou ze třinácti vstupních bran, za níž se najednou objevují úzké uličky s domy, které se od doby vlády Mogulů asi příliš nezměnily. Za branou se prudce zvyšuje koncentrace odpadků. Vše se tu prodává na ulici – od jídla, přes oblečení až po náhradní díly na motorky...

Lahaur je vlhký, přecpaný a hlučný. Chvíli hledáme nějaký hotel. Je už 9 večer a proto není divu, že mi už asi ve třech řekli, že je plno.

Nakonec jsme ale přece jen sehnali jeden pokoj, kde se snad konečně budeme moci umýt. Po chvíli ale zjišťujeme, že nám ani to není dopřáno, protože Chlupi, který okamžitě vlétl do „sprchy” zase ihned vyběhl, s grimasou prozrazující, že něco není v pořádku. A nebylo. Dostal totiž od vodovodního kohoutku elektrickou ránu. Zkouším to sám a ono to fakt probíjí!! Jdu dolů do recepce. Ihned dostáváme nový pokoj, který je ovšem situován přímo do ulice, na které se nachází stanoviště autobusových společností. Budeme asi celou noc poslouchat dosti hlasité koncerty jejich „fantastických” klaksonů.

Budova postavená pro sjezd zemí Arabské ligy v 70. letech 20. století

Pod vodovodním kohoutkem, který je asi tak v úrovni prsou, se spokojené umýváme a pak ještě pereme nějaké věci. Je ale strašné vlhko (způsobené monzuny vanoucími z Indie), takže nám vše bude poněkud déle schnout. Minulé 4 dny jsme v podstatě strávili ve vlaku, takže si teď zasluhujeme trochu relaxace.

Den 15, úterý 8. 8.

Lahaur se nachází v provincii Pandžáb, což v překladu znamená něco jako Pětivodí (panj ab = 5 vod) – protéká jim totiž 5 řek. Je to nejúrodnější pákistánská provincie, ovšem zásluhou Britů, kteří vhodnou regulací řek udělali z původně neúrodné části Indie dnešní Pandžáb. Jako v celém Pákistánu i tady se jezdí vlevo a vše se zdá poněkud chaotické. Na ulicích je plno aut a lidí. Je to jedna velká dopravní zácpa. K dopravě je nejlepší používat tříkolovou rikšu, protože ta, na rozdíl od taxíků, skoro všude projede.

V Lahauru žije přes 4 milióny lidí. Už skoro 1000 let je hlavním městem Pandžábu. Jeden z možných původů jeho jména je slovo „loha” znamenající železo, zde v přeneseném slova smyslu pevně opevněné město. K růstu Lahauru došlo po rozdělení Britské Indie.

Ještě jsem tady v Pákistánu neviděl ani jednu hezkou holku – Chlupi říká, že chápe, proč tu ženy chodí zahalené – prý aby se na ně místní chlapi nemuseli dívat. Skoro se strefil.

Na každém rohu Starého města si můžete koupit to nejčerstvější ovoce

Vedeme diskuse o naší zpáteční cestě z Péšaváru do Quetty. Při pohledu na mapu se jako nejkratší nabízí cesta autobusem. Ve skutečnosti nás o této variante ani nenapadlo přemýšlet, protože oblast kudy autobus jede je nebezpečná kvůli častým přepadům banditů. Vlakem má podle místního jízdního (nebo spíše stojícího) řádu trvat asi 40 hodin (plus asi 1 den zpoždění). Jelikož máme v İstanbulu na určitý den zamluvenou jízdenku do Prahy (a nemůžeme si dovolit žádné neplánované zpoždění) a taky kvůli cestovním podmínkám, které jsme ve zdejších vlacích zažili, přemýšlíme o tom, že bychom z Péšaváru do Quetty letěli letadlem. Může to vypadat, že jsme vyměkli, ale jedině ten kdo to zažil, pochopí, proč jsme ochotni dát desetinásobek cestovného – za pětisetnásobné zvýšení kultury cestování. Letenka má stát 1580 rupií (asi 1300,- Kč), což je proti Íránu drasticky drahé, ale přece jenom jedno vlhké peklo mi stačilo.

Rikšou jedeme do sídla PIA (pákistánské aerolinky). Je to jízda smrti chaosem, přes hrboly a kaluže. Všichni tří sedíme vzadu. Ještě štěstí, že Chlupi je každý den tenčí, jinak bychom si museli vzít ty rikši dvě. Říká se, že zkratka PIA znamená spíše „Prayers in the Air” (něco jako „Ti, co se modlí ve vzduchu") než „Pakistan International Airlines”. Na 16. 8. si rezervujeme 3 letenky Péšavár – Quetta s tím, že je koupíme později.

Jsme přímo v centru města na ulici zvané The Mall, kde jsou zdejší nákupní centra, banky a vládní budovy. Chceme ji projít, abychom si udělali představu o centru nejlepšího města v Pákistánu. Je zataženo a začíná poprchávat. S tou místní vlhkostí to vytváří takové „příjemné” lepkavé klima, takže si hned připadáme jako mucholapky – taky se na nás všechno lepí. Dáváme si na osvěžení čaj (v Pákistánu zásadně s mlíkem), který se tu na ulici běžně vaří, a pokračujeme dál. Stavujeme se na poště poslat pohledy a pak míříme do Starého města. Cestou zkoušíme jeden místní nápoj, který se vyrábí vymačkáním cukrové třtiny a podává se s ledem. Ze zmrazených výrobků tu hodně mají zmrzliny Unileveru, který je tady prodává pod jménem Wall´s (u nás Algida).

Vstup do Starého města poznáme ihned – právě procházíme jednou ze třinácti vstupních bran, za níž se najednou objevují úzké uličky s domy, které se od doby vlády Mogulů asi příliš nezměnily. Za branou se prudce zvyšuje koncentrace odpadků. Vše se tu prodává na ulici – od jídla, přes oblečení až po náhradní díly na motorky. I přes ten bordel všude kolem, nebo možná právě proto, mě vždycky staré čtvrti na Středním východě fascinovaly. Možná je to tím, že tohle prostředí je pro místní obyvatele nejpřirozenější a že tady se cítí nejlépe. Je to na nich vidět – nemají vůbec žádné starosti, vypadá to, jakoby celý den pili čaj a kecali (možná že to tak je). Řemeslníci mají dílny přímo na ulici, takže můžeme vidět jak se co dělá. Prostě tohle jsou ta místa, která dělají Střední východ Středním východem.

Přímo na ulici ochutnáváme limonádu z cukrové třtiny

Ve zdejším Starém městě je několik míst, která chci vidět. Jedním z nich je rozlehlá Badšahiho mešita, která je obklopena vysokou červenou zdí a má 3 velké kopule. Na její rozlehlé nádvoří se údajně vejde 60 000 lidí. V místnostech nad vstupní branou jsou prý uloženy vlasy proroka Mohameda a pozůstatky jeho dcery Fatimy a jejího muže Aliho. V roce 1991 ortodoxní mullahové protestovali proti návštěvě této mešity princeznou Dianou, která měla údajně příliš krátkou sukni.

Ihned za mešitou, za hranicemi Starého města, je park Iqbal se 60metrovou vyhlídkovou věží (podobající se naší petřínské rozhledně), která je symbolem moderního Pákistánu (tak ji alespoň samotní Pákistánci prezentují). Byla postavena v roce 1940 u příležitosti podpisu „Pákistánské rezoluce” Celoindickou muslimskou ligou, která předznamenala založení Pákistánu. Kolem dokola je na ní v mramoru vytesán text rezoluce ve třech jazycích (v angličtině, hindu a urdu) a citace z Koránu.

Z Iqbalu se vracíme do Starého města prohlédnout si lahaurskou pevnost. Je rozlehlá, se spoustou budov, zahrad a lázní. Vše je bohužel rozpadlé, protože od rozdělení Britské Indie na Indii a Pákistán v roce 1947 se tu udělalo jen málo pro udržení natož vylepšení podoby pevnosti. Dnešní podoba ji byla dána roku 1566 císařem Akbarem po té, co byla několikrát zničena a obnovena.

Chvíli ještě bloudíme Starým městem. Zdá se to být jeden obrovský nekončící bazar, kde se prodává všechno.

Badšahiho mešita už nám svými zaoblenými tvary dává znát, že se blížíme k Indii (foto Martin Dlouhý)

Rikšou odjíždíme do jiné části Lahauru – chceme vidět zahrady Šalimar, které byly v této oblasti postaveny troje – ve Šrínagaru, Díllí a Lahauru. Jakmile do nich vstupujeme ocitáme se v úplně jiném světě. Z chaosu bazarů a křivolakých uliček jsme najednou v tichu, kde procházejí nebo posedávají hloučky lidí a zpívají ptáci (nepochybuji o tom, že ve městě zpívají taky, jen je není slyšet). Zahrady jsou navrženy jako terasovitý park, kde v centru každé terasy je jezírko s (dnes již nefungujícími) fontánami. Byly založeny šáhem Džehanem roku 1640. Nezbylo tu už sice mnoho z původní mramorové výzdoby, ale je tu ještě přes 400 fontán. Chvíli sedíme a necháváme se unášet myšlenkami o těch uplynulých dvou týdnech. Když je čas odejít, vůbec se nám z téhle oázy klidu nechce, protože víme co nás čeká za zahradní zdí – živočišný Pákistán.

Večeříme na ulici a vracíme se do hotelu. Všechny vyprané věci jsou ještě vlhké. Už abychom byli pryč, někde v horách, kde nás snad ta vlhkost už nebude pronásledovat.

Den 16, středa 9. 8.

Zjišťujeme, že zítra je jeden z nejdůležitějších muslimských svátků – svátek narození proroka Mohameda (toho co dal světu Korán), takže bude skoro vše zavřené a bude se oslavovat. Pozítří je pátek, muslimský den volna a všechno bude zase zavřené. Přemýšlíme tedy kdy si koupíme naše rezervované letenky. Musíme je koupit nejpozději 13. Zítra a pozítří (10. a 11.) bude všude zavřeno a od 12. do 14. jsme v Gilgitu, kde nevíme, jestli bude možné je koupit. Koupíme je dnes.

Rikšou jedeme na The Mall, kde nejprve směňujeme nějaké cestovní šeky za rupie a pak jdeme do PIA. Tady nás čeká dosti nemilé překvapení. Letenka Péšavár – Quetta nestojí 1580 rupií, ale 2× tolik. Jak se ta ženská včera dobrala k té první sumě nevíme, víme ale, že si nemůžeme dovolit dát tolik peněz. Po celkem krátké úvaze si nakonec kupujeme alespoň letenku Lahaur – Quetta (za 2090 rupií). I tak máme ještě dost peněz na zbytek cesty. Tím letem ušetříme dva dny, které bychom jinak neproduktivně strávili ve vlaku.

Z PIA jedeme zpět do hotelu a v 11 už sedíme v autobuse do Rawalpindi. Je to klimatizovaný minibus a cesta má trvat jen 6 hodin. Proti minulým dnům se to zdá jako nebeský komfort a časově pár minut.

MHD v Lahauru jsou taky tyto japonské dodávky

Cestou mezi Lahaurem a Rawalpindi je ráz krajiny jiný než jižně od Lahauru. Jsme totiž blízko oblasti, která se jmenuje Svobodný Džammu a Kašmír, což je část území, jež je již od rozdělení Britské Indie v roce 1947 největším (a stále nedořešeným) problémem mezi Indií a Pákistánem. Byly o ni vedeny už tři války a řešení stále není na obzoru. Kdybych neznal místní povahy, myslel bych si, že se o ni perou proto, že je tam tak krásně. My teď vlastně projíždíme jejím okrajem. Kousek za Lahaurem je krajina ještě rovná a zatopená, pak se ale začíná vlnit a stává se doslova rozervanou – samá zerodovaná údolí a kaňony porostlé lesy a křovinami. Působí to kouzelně. Doufejme, že je to předzvěst ještě hezčích hor.

Cestou je sice na co se dívat, ale někdy je lepší mít oči zavřené, protože řidič jede jako maniak, věčně v protisměru a všechna auta vytlačuje na krajnici. Už ani nepočítám ty okamžiky, kdy jsme jen zázrakem unikli srážce s jedním z místních sice nádherně dekorovaných ale přeci jen poněkud velkých náklaďáků. Na náladě nám nepřidávají ani ty vraky aut, které se občas povalují podél silnice.

Dalším zážitkem je pár s malým dítětem, který sedí přímo přede mnou. Ta ženská věčně zvrací z okýnka (jehož častým otevíráním nám ruší účinek klimatizace) a přesně podle fyzikálních zákonů se okno za ní, tj. to moje, stává postupně neprůhledným přes nános její snídaně. Její děcko jí zase pořád tahá za ucho.

• ◄ Quetta
• Rawalpindi a Islámábád ►