Ankara

Atatürkovo mauzoleum je vystavěno na kopci a obklopeno parkem. Je k němu velice důstojný přístup. Dole pod kopcem je strážní budka ve které hlídkují vojáci. Každý kdo přijde pěšky v ní musí nechat svoje věci a pak jít nahoru po asfaltce...

Den 31, čtvrtek 24. 8.

V noci už je opravdu chladno. Zastavovali jsme na jídlo a už jsem se klepal i ve své modré mikině. Cesta proběhla celkem v pohodě, byla neskonale pohodlnější než cestování busem v Pákistánu. Ráno před osmou vjíždíme do Ankary. Trvá ještě hezky dlouho než se autobus prodere až k terminálu, který je sice postaven hned na okraji města, ale my zrovna jedeme v ranní špičce.

Stráž před Atatürkovým mauzoleem

Terminál, kam přijíždíme, je úplně nový. Jelikož tu mají celkem hodně místa, byl pojat opravdu velkoryse a pro autobusy jsou tady 2 patra – jedno pro příjezdy, druhé pro odjezdy. Budova terminálu má 4 patra, z nichž jedno celé je určené pro kóje různých firem prodávající jízdenky na autobusová spojení do celého Turecku i velké části Středního východu. Nad nimi jsou otevřené čekárny, takže je dobře vidět na autobusy přistavené k odjezdu. Celkově to působí dobře organizovaně a napadá mě, jak velká je tu asi počítačová síť, když i každý příjezd a odjezd autobusu je při příjezdu/odjezdu zapsán do počítače. Na druhou stranu jsou všechny lístky prodávány bez jakékoliv podpory počítačů a rezervace si každá firma hlídá na papírech. Neexistuje tady (stejně jako v celém Turecku) jízdní řád. Firmy sice jezdí denně do stejných míst ve stále stejné časy, nějaký centrální jízdní řád ale není potřeba, protože si můžete být jisti, že do 95 % tureckých měst něco pojede do hodiny od vašeho příchodu na nádraží a to ať tam přijdete kdykoliv. U jedné z firem kupujeme jízdenky na zítřek na devátou ráno do İstanbulu.

Terminál má být v budoucnu spojen s centrem i metrem, které teď bohužel ještě není v provozu. Hledáme nějaký autobus do centra. Je to beznadějné. Nasedáme proto do taxíku a necháme se vézt do čtvrti, kde mají být levné hotely. Naštěstí je v centru, takže nebudeme muset moc cestovat, když si budeme chtít prohlídnout místní zajímavosti, které jsou z velké části soustředěny právě v okruhu centra. Cesta centrem vede rušnými ulicemi, které vypadají jako nějaké bankovní centrum někde na Západě – vysoké mrakodrapy, obchody drahých firem, drahá auta.

V centru nemáme problém najít ubytování. Bydlíme kousek pod kopcem, kde je ankarská citadela (mimochodem, jedno z bývalých jmen Ankary je Angora – odtud možná i angorský králík). Chvíli odpočíváme. Hlavní místo, které chceme navštívit je Atatürkovo mauzoleum. Je to sice asi 5 km, ale chceme se projít po Ankaře, tak jdeme pěšky. Cestou si dáváme kebab. Ankara vypadá celkem slušně, je ale plná aut. Od roku 1923 je hlavním městem Turecka. Už před čtyřmi tisíci léty tady však byla malá osada.

Atatürkovo mauzolem/hrobka

Atatürkovo mauzoleum je vystavěno na kopci a obklopeno parkem. Je k němu velice důstojný přístup. Dole pod kopcem je strážní budka ve které hlídkují vojáci. Každý kdo přijde pěšky v ní musí nechat svoje věci a pak jít nahoru po asfaltce. Jdeme parkem po klikatící se asfaltce. Občas nás mine autobus s turisty – nahoře je totiž velké parkoviště.

Na velké náměstí, v jehož čele stojí mauzoleum se přichází vydlážděnou kamennou cestou lemovanou podstavci s ležícími lvy. Rozlehlé náměstí je ze všech stran obestavěno podlouhlými budovami s podloubími. Mauzoleum je nalevo. Je to moderní obrovská krychle, ke které se stoupá po širokých kamenných schodech. Vchod samozřejmě hlídají vojáci. V mauzoleu je jediná věc: mramorová hrobka s ostatky Atatürka. Celá tahle monstrózní stavba musela stát strašně moc peněz. Když procházíme budovy lemující náměstí s mauzoleem, je nám jasné, proč. Při prohlížení všech těch Atatürkových osobních věcí – od oblečení, šavlí, přes tabatěrky a nádobí až po holící soupravy je nám jasné, že ho zbožňují. Takový klasický kult osobnosti (pokud se to tak dá nazývat i po jeho smrti). Jsou tu samozřejmě vystaveny i věci související se státností: reprezentační auta, dary od představitelů jiných států, tabulka s novou abecedou, kterou Atatürk zavedl, dokonce i lafeta, na které byl pohřben. Je ale pravda, že hlavně díky jemu je Turecko dnes ekonomicky před většinou států Středního východu.

Když se vracíme dolů, stavujeme se ještě na konci kamene cesty se lvy v malých čtvercových budovách po obou stranách cesty, kde je přehlídka historie stavby mauzolea. Jsou tady vystaveny různé návrhy podoby mauzolea i průběh jeho výstavby. Dole pod kopcem si vyzvedáváme svoje věci a přes město se chceme dostat na druhý kopec, kde je ankarská citadela.

takto vypadá Ankara – chudinská čtvrť na kopci naproti kopci s Atatürkovým mauzoleem

Náš hotel je kousek od citadely, takže se pak nebudeme muset vracet příliš daleko. Nahoru na kopec k citadela se jde nejprve parkem. Potom prolézáme dírou ve zdi a ocitáme se uprostřed obydlené části citadely – chudinské čtvrti. Vlastní citadela je stará 1300 let a pochází z dob Byzance. Odsud jdeme k vyhlídce. Nepodařilo se nám dostat dovnitř citadely. Buďto jdeme ze špatné strany, anebo není přístupná veřejnosti. Vyhlídka odsud je ale celkem hezká. V dáli vidíme mrakodrapy centra, kousek od nich kopec s Atatürkovým mauzoleem. O hodně blíž, na pravo od nás je na protějším kopci další chudinská čtvrť. Ten kopec je přímo poset polorozpadlými chatrčemi s červenými střechami. I tohle je Ankara, která dost kontrastuje s tou mrakodrapovou a relativně čistou Ankarou v centru.

Z citadely jdeme pomalu zpět dolů k hotelu. V malé restauraci u hotelu si dáváme čaj a malou večeři. Jdeme brzo spát, zítra chceme po sedmé vyjet na autobusový terminál.

Den 32, pátek 25. 8.

Ráno nasedáme do taxíku a jedeme na terminál. Jak se k němu přibližujeme, míjíme několik set metrů (!) dlouho kolonu taxíků. Jsou to taxíky, které čekají až na ně přijde řada a budou moci odvést pasažéra z terminálu do města. Na terminále čekáme asi hodinu, než přijíždí náš autobus. Vše je tu čisté, autobusy pohodlné a s klimatizací. Dost kontrast oproti dopravě, kterou jsme jeli ani ne před deseti dny.

Hned za Ankarou najíždíme na dálnici. Ta bohužel nevede až do İstanbulu, i když na všech úsecích už se staví, takže snad bude dokončená v dohledné době. Nejméně je pokročeno v hornaté oblastí asi tak na polovině cesty mezi Ankarou a İstanbulem, kde se ještě pořád jezdí po křivolakých, úzkých silničkách, kde se jen tak tak minou dvě auta. Pod námi v údolí je ale už vidět rozestavěná dálnice. Před Izmitem zastavujeme na občerstvení. Není to klasický motorest, ale spíše jen krámek se suvenýry, kde navíc prodávají i ovoce, zmrzlinu a víno. Pak pokračujeme dál směr İstanbul.

• ◄ Východní Turecko
• İstanbul ►