K Butkaře 1 jsme dorazili celkem snadno (s menší pomocí jednoho dalšího nezávislého cestovatele). Je to místo se zbytky buddhistických stup (schránek na relikvie) ze 3. století př. n. l. až 10. století n. l. Dost mi to připomíná zříceniny majských observatoří na Yucatánu v Mexiku...
Mingora
Po čtyřech hodinách (v 6 odpoledne) přijíždíme do Mingory, která tvoří dvojměsto se Saidu Šarif. Ihned si hledáme hotýlek, kde posléze necháváme svoje věci.
Jdeme se najíst (dáváme si místní „pákistánburger” s tradiční omáčkou á-la-peklo) a zpět v hotýlku pak pereme zase nějaké věci. Je trochu větší vlhkost než v Gilgitu, ale pořád je to ještě snesitelné. Taky se po jedenácti dnech zase holím.
Udegram
Den 21, pondělí 14. 8.
Ráno si dáváme se vstáváním načas. Pak už ale ihned po snídani nasedáme do místního „sardinkobusu” a přesunujeme se asi 6 km za Mingoru do vesnice Udegram. V kopcích kolem ní je ukryto pár archeologických zajímavostí. Nejprve procházíme kolem bývalého buddhistického bazaru města Ora, které Alexandr Veliký dobyl ve 4. století př. n. l. Kolem něj se rozprostírá rozlehlý hřbitov, tentokrát současný. Samozřejmě, že tu nejsou kříže, ale jen břidlicové desky bez nápisu. Na tak malou vesnici jich tu je požehnaně.
 |
| Siesta před krámkem Udegramu (foto Martin Hromádko) |
Procházíme kolem oválné díry v zemi naplněné vodou, ve které se právě teď ochlazuje asi tucet býků. Koukají na nás, jako by se divili, že tam v takovém vedru neskočíme taky. Jak stoupáme (škrábeme se) do kopce, začíná trochu foukat vítr, takže nahoře už odpočíváme pěkně ofukovaní. Rozhlížíme se kudy vyrazíme dál. Směrem na jih je na kopce zřícenina hradu radži Gira, o které se zmiňuje Lonely Planet Pakistan. Vede k ní stezka podél skoro vyschlého potoka. Sbíháme kopec a na druhé straně potoka se opět začínáme plazit do kopce po oné stezce. Na úpatí oba Martinové ale vyměkli a že už se mnou dál nechtějí jít. Tak je posílám zpět do Mingory a sám začínám lézt po skále nahoru.
Už po pár metrech se asi ve čtvrtině kopce ocitám u zříceniny staré mešity z 11. století. Když pak lezu ještě víš k hradu, je na ní docela pěkný pohled.
Po 20minutách horolezení po krásně se lesknoucích slídových skalách jsem se doplahočil nahoru. Hrad není úplně na vrcholu ale na plošině pod ním. Když lezu na vrchol, vidím jak všechny jeho místnosti, tak i stezku, která se k němu od mešity táhne. Pohled na vesnici je jako z letadla, jen škoda, že je špatná viditelnost a z kopců kolem jsou jen šedivé šmouhy.
Zpátky do Udegramu jsem se dokodrcal po půl hodině chůze po stezce na druhé straně kopce a pak řečištěm potoka. Zpět do Mingory jsme pak dojel na korbě pick-upu.
Mingora
V hotelu sbírám zbylé dva členy výpravy (nebo spíš to, co z nich po tom dnešním výstupu zbylo) a pod pohrůžkou násilí jim vnucuju další dávku archeologických nálezů. Tentokrát v Saidu Šarif, jižní části Mingory, takže jdeme pěšky.
K Butkaře 1 jsme dorazili celkem snadno (s menší pomocí jednoho dalšího nezávislého cestovatele). Je to místo se zbytky buddhistických stup (schránek na relikvie) ze 3. století př. n. l. až 10. století n. l. Dost mi to připomíná zříceniny majských observatoří na Yucatánu v Mexiku – v centru je velká, polorozpadlá válcová stavba a kolem dokola asi 200 malých stup. Je tu opravdu příjemně – stíny stromů, dech času a my. V této oblasti Pákistánu buddhismus vznikl a rozšířil se dále do Asie.
Kousek odtud se ještě jdeme podívat na jedno podobné místo – Butkaru 3. Pak se vracíme zpět do hotýlku.
Den 22, úterý 15. 8.
Ráno po osmé odjíždíme do Péšaváru, hlavního města NWFP (North-Western Frontier Province = Severozápadní hraniční provincie). Hraniční provincie proto, že hraničí s Afghánistánem. V této provincii je kromě čilého pašování všeho do Afghánistánu, i sedm takzvaných kmenových oblastí Paštunů. Je to část Pákistánu téměř nezávislá na vládě a platí tu i paštunské zákony. Jedině spojovací silnice mezi Péšavárem a afghánskou hranicí je hlídána armádou. Několik set metrů od této silnice však už pákistánské zákony neplatí. To je vlastně taky důvod, proč se tak komplikovaně vracíme do Quetty – nejprve busem do Lahauru a pak letadlem do Quetty – místo přímé cesty busem z Péšaváru do Quetty. Autobusy z Péšaváru do Quetty projíždějí i touto paštunskou oblastí, což je spojeno s dosti velkým bezpečnostním rizikem. Jedinou jinou možností by byl vlak, což už nám ale jednou stačilo.
 |
| O nepřeberná nabídku ořechů člověk zakopává každou chvíli |
V jedné z těchto paštunských kmenových oblastí je i vesnice Darra Adam Khel, kde už je desítky let hlavním řemeslem výroba zbraní. Když říkám zbraní, mám na mysli revolvery, pušky, samopaly atd. Během deseti dnů pro ně není problém vyrobit podle dovezeného vzoru jakoukoliv zbraň – třeba ruský Kalašnikov AK 47 nebo americkou M 16. Výroba každého dalšího kusu pak trvá 2 – 3 dny. Pravděpodobně nevyrábí v obrovských sériích, ale i tak to může být pro Afghánistán zdroj zbraní, poté co Rusové přestali (oficiálně) dodávat zbraně bývalé afghánské komunistické vládě a Američani zase afghánským partyzánům.
V NWFP je koncentrace vojáků větší než v ostatních provinciích (snad až na Severní oblasti a Kašmír, které už jen ze svého statutu znamenají trvalý potenciální problém) – často jsme zastavováni a kontrolováni, někdy i celníky (i hluboko ve vnitrozemí), takže pašování všemi směry tady asi bude docela rozšířené.