Migration Museum vypráví historii přistěhovalectví na území jižní Austrálie. Ve vlnách přistěhovalců, které místní pobřeží zažilo v minulém a tomto stoletích, bylo zastoupeno více než 100 národností. Přistěhovalci byli po příjezdu soustředěni ve špatně zařízených táborech a koloniích a mnoho jich, zvláště dětí, nepřežilo. S takovou spoustou národností se samozřejmě objevil i rasismus, který se ukázal být velkým problémem. Po určité době byla dokonce stanovena kritéria, která musel člověk splňovat, aby byl v Austrálii přijat. Například bylo žádoucí, aby měl blond vlasy, modré oči a byl svobodný...
Den 222, pondělí 29. 3.
Do Adelaide přijíždíme po šesté ráno. Ještě je šero, takže první co mě udeří do očí je velké digitální počítadlo ukazující počet hodin, minut a sekund zbývajících do začátku roku 2000.
Venku je zima! Adelaide je zatím moje nejjižnější místo v Austrálii, proto už je tu cítit podzim, který začal před týdnem.
 |
| Katedrála sv. Petra |
Hned naproti Greyhound terminálu je velký hostel, kde se ubytovávám. V mé místnosti jsou čtyři postele a pěkná zima. Na patře je kuchyně a velká jídelna. V ceně je dokonce i snídaně, což se mi samozřejmě líbí. V hostelu je i internetová kavárna, tak ji možná využiju.
V noci jsem se v autobuse moc nevyspal, ale teď v sedm ráno jsem docela čilej. Dávám si snídani, sprchuju se, peru pár věcí a asi v půl devátý vyrážím ven. Adelaide je moje první opravdu velký australský město, tak jsem na něj zvědavej.
Je sice chladno, ale sluníčko svítí. Teď ráno lidi spěchají do práce, takže ulice jsou plné manažerů v oblecích a manažerek v kostýmech. Atraktivní moderní budovy stojí přímo vedle budov starých, nebo spíš historických. Obojí je ale jako nové. Australani si svou minulost hýčkají jako nějakého oblíbeného psíka. Některé budovy mi svými podloubími a balkóny v 1. patře připomínající New Orleans. A ještě něco je tady americkýho: přechody pro chodce , na nichž místo barevných panáčků svítí červené „Don’t Walk“ a zelené „Walk“.
Že už je podzim můžu poznat nejen podle lidí zabalených do bund a svetrů, ale hlavně podle přírody. Ta se oklamat nedá, a tak i tady nastává změna barev listů, která končí jejich opadáváním. Zelené stromy stojí vedle hnědých, červených nebo žlutých a čekají už jen na příchod zimy.
Já ale na nic nečekám a hledám místo s Internetem, levnější než v hostelu. V centru nějaké jsou, tak trávím asi hodinu pročítáním pošty. Potěšující je nejen počet došlých dopisů (už jsou jich dohromady stovky), ale i to, že za pár dní navštíví mojí webovou stránku 10 000. čtenář. Co tam ty lidi pořád čtou, když se mění jen jednou za 14 dní?
Dneska už jsem se flákal dost, tak bych se měl zase chvilku vzdělávat. Vybírám si Migration Museum. Umístěné v pěkném několikapatrovém cihlovém domě vypráví historii přistěhovalectví na území jižní Austrálie. Ve vlnách přistěhovalců, které místní pobřeží zažilo v minulém a tomto stoletích bylo zastoupeno více než 100 národností. Přistěhovalci byli po příjezdu soustředěni ve špatně zařízených táborech a koloniích a mnoho jich, zvláště dětí, nepřežilo.
 |
| V ulicích Adelaide |
S takovou spoustou národností se samozřejmě objevil i rasismus, který se ukázal být velkým problémem. Po určité době byla dokonce stanovena kritéria, která musel člověk splňovat, aby byl v Austrálii přijat. Například bylo žádoucí, aby měl blond vlasy, modré oči a byl svobodný. Brr!!! Po procházce výstavou mi připadá jako zázrak, že VŮBEC někdo přežil.
V muzeu mi nějak vyhládlo a jelikož nejsem daleko od hostelu, vracím se tam a dávám si oběd. Už několik dní přemýšlím o letence z Jižní Ameriky zpátky do Evropy. Ještě bych totiž možná měl šanci koupit ji levně. Mám čas do pozítří. Ale asi bych to měl vysvětlit od začátku.
Před odjezdem z Čech jsem od Vlaďky Řeháčkové, zaměstnankyně Delta Air Lines, dostal dva kupóny na nákup jakýchkoliv letenek ze sítě Delty za režijní cenu. Jeden kupón jsme použili na letenku Táně z Bombaje, druhý mi zůstal s tím, že ho použiju v Jižní Americe na koupi letenky do Evropy.
Mezitím se mi ale od Táni donesla zpráva, že Delta uzavírá v Praze svoji pobočku a ruší i všechny závazky, včetně těchto kupónů. Divný, ale co dělat? Teď už teda kupón nemůžu použít, takže si v Jižní Americe budu muset koupit normální plnou letenku. Kupón jsem však nevyhodil, ale nejspíš z nějaké nostalgie si ho nechal.
Uplynulo pár týdnů a já se v polovině března dostal do Austrálie. V Darwinu jsme sednul k Internetu a přečetl si dopis od Vlaďky. Kromě skvělého vyprávění o rošťáctví malého Míši mi tam pro jistotu ještě jednou zopakovala, že Delta ruší pobočku, jí propouští, ale že kupón můžu použít do konce března, kdy ji končí pracovní poměr. No, to pro mě byla novinka, která dost měnila situaci. Teď už je ale pozdě, říkal jsem si, protože pokud Delta vůbec bude mít v Austrálii zastoupení, tak určitě v Sydney. A jedině na zastoupení Delty můžu tenhle kupón proměnit v letenku. Do Sydney se ale dostanu až v půlce dubna, na konci cesty napříč Austrálií. Tak jsem na to zapomněl a odjel z Darwinu do vnitrozemí.
Dneska (29. března) jsem přijel do Adelaide a tu mě něco napadlo. Co kdybych... Na informacích si zjišťuju číslo pobočky Delty v Sydney a volám jim. Po asi půlhodinovém rozhovoru (naštěstí jsem volal na bezplatné číslo) mám cenu letenky a i rezervaci na lety Lima – Atlanta – Curych – Praha na 1. července. Dohodli jsme se, že jim pošlu kupón a platbu a až za čtrnáct dní přijedu do Sydney, letenku si vyzvednu.
Po telefonátu se vrhám na počítání. Kupón a platbu bych sice mohl poslat, ale určitě by tam nedorazily do pozítří, kdy končí platnost kupónu. Takže mi zbývají dvě možnosti. Buď se na to vykašlat, nebo se velice rychle dostat do Sydney. Kterou z nich si vyberu záleží na jednouché úvaze. Pokud bych teď odjel do Sydney, převrátil by se mi celý zbylý itinerář po Austrálii a musel bych se vracet na místa, kam jsem měl jet z Adelaide a z těch míst se zase budu vracet do Sydney. Asi 1000 km bych tak jel 2×, což by mi samozřejmě zvýšilo náklady.
Ta jednoduchá úvaha je: pokud náklady na onu dvojnásobnou jízdu ze Sydney a pak zpět do Sydney budou nižší než částka, kterou bych ušetřil nákupem levné letenky místo letenky normální, není co řešit. Pokud ale budou vyšší, pak budu pokračovat v původním plánu a na kupón už navždy zapomenu. Chvilku počítám a vychází mi, že i pokud bych se vracel těch 1000 km a pak zase jel zpět do Sydney, stále ještě bych utratil daleko míň, než kolik ušetřím na letence. Takže je to jasný. Jedu do Sydney.
 |
| Altán |
Musím ale jednat rychle, protože cesta do Sydney trvá 23 hodin a teď už jsou tři hodiny odpoledne. Pokud odjedu zítra ráno, budu pozítří 31. března v Sydney a ještě stihnu letenku koupit. Pokud už ale v buse nebude místo, mám smůlu. Mažu na terminál Greyhound a na osmou ráno si rezervuju místo v buse. Naštěstí ještě jsou místa, takže to snad zvládnu.
Uf, jsem vyčerpaný. Nerad dělám takovýhle rychlý rozhodnutí, jež jsou příliš důležitá na to, abych si mohl dovolit udělat chybu. Proto doufám, že jsem všechno spočítal dobře.
V Adelaide jsem chtěl zůstat ještě celý zítřek, ale tohle je důležitější. Proto se hned teď znovu vydávám do centra, abych ještě prošel alespoň ta nejzajímavější místa.
Adelaide je město zeleně. Celé centrum mají obklopené „zeleným“ prstencem parků a zahrad. Kolem Parlamentu se vydávám do jednoho z nich, rozprostřeného na kopci Montefiore. Barevné květiny tu rostou vedle vysokých palem a nízké trávy. Můžu se po ní procházet jak chci a nikomu to nevadí. To se mi líbí. Na severní straně parku stojí katedrála sv. Petra, kvůli velikonoční mši dnes zavřená, a na jeho vrcholu pak socha plukovníka Williama Lighta, zakladatele Adelaide. Na tomto místě prý stál, když mluvil o své vizi nového města na březích řeky Torrens. Proto se tomuhle místu říká Light’s Vision (Lightova vize) a shodou okolností je odsud dokonalý výhled na město s mrakodrapy v pozadí.
Z parku se loudám zpátky dolů. Je šest odpoledne a slunce těsně před západem. Už je ale chladno na svetr a studený vítr si pohrává s listím popadaným na zem. Ten podzim tady fakt vypadá jako u nás.
Den 223, úterý 30. 3.
Dnes si asi moc srandy neužiju. Celý den strávím v autobuse do Sydney, který tam má přijet zítra v devět ráno. Teď je osm ráno a já právě odjíždím. Bus je ale jako vždy pohodlný, takže mě nečeká žádná mučivá jízda. Vlastně se i tak trochu těším, protože nebudu muset nic dělat, kromě psaní deníku, což se mi nestalo už dost dlouho.
Je chladno a zataženo. Možná je dobře, že z Adelaide odjíždím už dnes, protože bych si třeba užíval jen deště, kterého mám za uplynulé tři měsíce plné zuby.
Předměstí Adelaide jsou plná autosalónů se jmény jako „Simply the Best“, Affordable Autos“, „Remove All Rubish Co.“. Těsně za Adelaide zastavujeme před resataurací „Fasta Pasta“ v klidném, ale teď na podzim studeném, městečku Gawler plném kamenných domečků. Gawler je vstupní branou do vinařské oblasti Barossa Valley.
Připadám si trochu jako na Moravě. Kopečky připravené na jarní setbu. Lesíky, vesničky. Jen ty větrné mlýny a ovce a krávy pasoucí se na mýtinách my do toho nezapadají a vracejí mě zpět do Austrálie.
Na oběd zastavujeme v městečku Yunta. Nikde nic, jen tohle opuštěný městečko. Sedám si na lavičku pod přístřešek a říkám si, jestli bych tady mohl žít. I když je to v relativně bohaté Austrálii, je to až příliš klidné místo. Asi bych se tu ukousal nudou.
Za tři a půl hodiny od Adelaide se zase ocitám v červené vyprahlé poušti, zkrátka zpět v australském outbacku. Čím víc se vzdalujeme od pobřeží, tím víc se vyjasňuje a otepluje, a když jsme asi ve tři odpoledne v městečku Broken Hill (kde jsem si původně chtěl udělat zastávku), obloha už je jako vymetená.
Krajina je daleko sušší, vlastně už jsme zase v poušti. Od pouště v NT se ale liší tím, že je tu víc chladno. Po sedmé večerní zapadá slunce a opět nastává noc. Přestože jsme celý den strávil v autobuse, neflákal jsme se a napsal celé tři dny deníku! Šlo to docela dobře, protože jsem nebyl unavenej, jako většinu večerů a silnice i pérování autobusu mi to bez problémů umožnily.
Díky jasné obloze se můžu v noci podívat na hvězdy. Jsou krásné a musím si jich užít, dokud jsem takhle na jihu, protože většinu z nich u nás neuvidím. Vidím Jižní kříž, směřující svým delším ramenem k jihu. Slunce zapadlo na západním obzoru, ale narozdíl od Evropy se od východu k západu dostalo po severním horizontu (proto v dostatečné vzdálenosti na jih od rovníku se podle něj dá určit sever na severní polokouli jih). Chudáci mořeplavci, kteří si mysleli že země je placatá a přepluli rovník. To je muselo úplně zmást.
