AUSTRÁLIE – Echuca – Co přináší řeka

Co mě do Echuky vlastně přivedlo? Jako každé městečko na řece Murray i Echuca zažila „zlatá léta paroblavby“. Podobně jako na Mississippi i tady v minulém století brázdily vody kolesové parníky. Dnešní kouzlo Echuky spočívá nejen v možnosti svést se v autentickém parníku, ale především navštívit původní říční přístav...

Asi v půl osmé přijíždíme do Echuky. Nezastavujeme v centru, nýbrž u nějaké benzínky. Autobus tu nekončí, ale pokračuje do Adelaide. Vystupuju a jakmile je bus pryč, ocitám se sám uprostřed neznáma. Mám být v Echuce, což asi jsem, ale nejspíš někde na periférii. Jen pumpař mi mávnutím ruky ukazuje směr k centru.

Cesta je to dlouhá, obzvlášť s 20kilovým batohem na zádech, ale stále přibývající domky mi vlévají do žil energii v naději na brzké zbavení se té tíhy. Echuca je samý viktoriánský baráček, což je snadno rozpoznatelné podle zastřešených verand se zdobenými sloupky. Ulice jsou široké jako dálnice. U nás by to bylo plýtvání místem, tady ho ale mají dost.

Dřevěný echucký přístav je celý původní

Co mě do Echuky vlastně přivedlo? Jako každé městečko na řece Murray i Echuca zažila „zlatá léta paroblavby“. Podobně jako na Mississippi i tady v minulém století brázdily vody kolesové parníky. Dnešní kouzlo Echuky spočívá nejen v možnosti svést se v autentickém parníku, ale především navštívit původní říční přístav. Na Austrálii je to zase něco úplně jiného a jsem zvědav, jak vypadá největší australská řeka.

Před hostelem musím chvíli čekat, než se objeví majitel. Vylízá asi po čtvrt hodině, prý jde k veterináři se svým německým ovčákem. Asi je to ten, na kterého upozorňuje cedule „Pozor, tady bydlí jeden rozmazlený pes“ zapíchnutá v květináči. Mám prý zatím jít zadem dovnitř a udělat si pohodlí.

Pouští mě paní, ze které se taky klube turistka. Vyndávám si věci v pokoji, zatímco ona, poté co jsme ji řekl odkud jsem, pěje samou chválu na Prahu. Sakra, buď jsou všichni takoví slušňáci, nebo se jim Praha opravdu líbí.

Tohle ubytko vypadá jako bych byl u někoho doma. Vlastně je to byt s několika obytnými místnostmi, příslušenstvím zvlášť pro muže a ženy, velkou kuchyní, jídelnou a obývákem s čalouněným nábytkem, televizí a videem. Za domem je zahrada se stolky a židlemi. Jako v pohádce.

V supermarketu si kupuju snídani a v informační kanceláři jízdenku na zítřek do Melbourne. Zítra se chci dostat až do Ballaratu. Jízda přes Melbourne je sice zajížďkou, ale o víkendu se do Ballaratu nedá jinak dostat. Jízdenku mi prodává docela pěkná holka, podle přízvuku Australanka jako poleno. To její australské [ekej] místo [oukej] mi pak zní v uších ještě celý den.

Svítí sluníčko, tak si v parku u řeky dělám snídaňový piknik. Občas kolem projede parník a pěkně nahlas zahouká. Murray je sice největší australská řeka, ale v Echuce, kde už má být v plné síle, není ani zdaleka tak široká jako Labe ve středních Čechách. Austrálie je ale suchý kontinent, takže každá voda je cenná.

Z přístavu a přilehlých ulice Echuky je dnes skanzen

Stezka podél řeky je příjemná a přivádí mě až přímo před přístav, postavený v ohybu řeky. Je mi dost povědomý a není divu, protože už jsem jej kdysi viděl. Byl tu totiž točen několikadílný australský film All the Rivers Run, u nás uváděn tuším pod názve Co přináší řeka.

Přístav je celý dřevěný (prý původní), má několik pater a vypadá jako kostra dlouhé několikapatrové budovy. Nahoře je skladiště a před ním kotví kolesové parníky, prý taky původní. Pevensey „hrál“ ve zmiňovaném filmu loď pojmenovanou Philadelphia, vedle něj kotví Alexander Arbuthnot a nejstarší Adelaide.

Vstupenka mě opravňuje ke vstupu do přístavu, dvou starých hotelů a jízdě po Murray na kolesovém parníku. Port of Echuca (Echucký přístav) je zachován jako malý skanzen. Před přístavem je ponechána prašná ulice, po které se schválně povalují stylové bedny a sudy, stojí opuštěný žebřiňák a zpívá harmonikář s papouškem.

Před jedním z hotelů přes ulici zase stojí kočár, ve kterém je možné se projet. Přes onu prašnou ulici naproti přístavu jsou všechny obchůdky a hotýlky taky ponechány v původní podobě, takže si opravdu připadám jako v 19. století. Po ulici a do obchodů se dá normálně jít, vstupenka je nutná jen pro přístav a některé místnosti ve starých hotelech.

Nejdřív se pouštím do útrob hotelu Star. Jeho zajímavostí je podzemní bar s tzv. únikovým tunelem. V Austrálii musí totiž mít každá restaurace, jež je v hotelech většinou v přízemí, zvláštní licenci povolující prodej alkoholu. Proto jsou na jejich vývěsních štítech a dveřích často používána slova „Licensed“, „B. Y. O.“ nebo oboje. „Licensed“ znamená, že restaurace podává alkohol legálně, „B. Y. O.“ znamená „Bring Your Own“ (přineste si svoje vlastní( a je používána většinou restaurací, které licenci k prodeji alkoholu nemají.

A právě k tomuhle se vztahuje onen bar a tunel. Hotelu Star byla totiž kdysi na čas odebrána licence, což však stejně nezabránilo, aby se zde alkohol podával. K tomu sloužil právě podzemní bar, z nějž v případě policejní razie stačili všichni hříšníci utéct tunelem. Jestli je historka opravdu pravdivá nebo ne asi nezjistím, v každém případě je to ale dobrý nápad!

Do přístavu se vchází informačním centrem. Vlastně to není jen přístav, ale celý areál budov, které s ním souvisely. Na dřevěné terase, tvořící střechu přístavu, stojí lokomotiva s vagóny, jež byly používány pro převoz zboží. Se zbožím se manipulovalo pomocí přístavního jeřábu a skladovalo se ve skladišti. Obojí je taky zachováno. Přímo na střeše mají malou raritu související s geografickou polohou přístavu: malá branka na střeše představuje hranici mezi státy New South Wales a Victoria. Půlka přístavu a celá řeka jsou na územ NSW, zbytek ve Victorii.

Pekárna

Na vzdáleném konci přístavu stojí, vrčí, chrastí a funí Red Gum Works, pila poháněná parními stroji. Vše je možné si zblízka prohlédnout. Parní stroj pracuje, kožené převody roztáčejí další kola, jen dřevo se neřeže. Jde pouze o ukázku fungování parních strojů, kterých tu je hned několik, včetně opravdu gigantického parního válce.

V Red Gum Works potkávám Australanku z hostelu a chválím před ní Australany jak dobře se starají o svoji historii. „To proto, že jí máme tak málo“ zní její spontánní odpověď. Vyloženě je potěšená tím, že ji člověk ze staré Evropy pochválil její ne tak starou zemi.

Vracím se na terasu a po dřevěných schodech scházím dolů do spodních pater přístavu, tvořených tlustými kůly podpírajícími terasu. V přístavu stále kotví Pevensey, Alexander Arbuthnot a Adelaide. Na Adelaide se nedá dostat, ale Pevensey je přístupná. Zvláštní pocit stát na lodi, kterou jsem tolikrát viděl v televizi. Je hodně jednoduchá: dvě paluby, několik prostých obytných kajut, kabina kapitána a parní stroj, jenž má pohánět dvě velká kolesa.

Na Alexander Arbuthnot se dá taky dostat, ale tu si prohlídnu až během plavby, protože právě na něm se teď svezu po Murray. Plavby trvají asi hodinu, několikrát za den.

Za ohlušujících zvuků lodní píšťaly vyplouváme a obracíme se na západ. Loď je skoro plná, plavby na parníku jsou vyhledávanou atrakcí, i když Echuca je jen jedním z mnoha přístavu na Murray odkud se dá vyrazit na paroplavbu. Echucký přístav je ale neopakovatelný.

Na řece je živo.U břehu kotví hausbóty, řeku brázdí motorové lodě a další kolesové parníky. Krajina kolem Echuky je sice zelená, ale i tak je tu vidět v Outbacku všudypřítomný červený prach. Rostou tu červené gumovníky, které se na březích řeky drží díky husté spleti kořenů.

Parník jede docela rychle a když si chci udělat fotku jeho hnací jednotky – parního stroje, topič mi ještě otevírá dvířka, aby na fotce byl vidět i zdroj celého pohybu – oheň spalující uhlí.

Největší australská řeka Murray pár kilometrů od Echuky

Po hodině skvělé plavby se vracíme do přístavu. Do skladiště na terase si jdu prohlédnout malé muzeum. Výstava pojednává hlavně o historii města a roli přístavu v jeho rozvoji. Kromě nepohyblivých exponátů tu běží i exponát pohyblivý – video s páskou objasňující důležité události v historii Echuky. Pod střešními trámy visí dlouhá dřevěná deska s nápisem Philadelphia, památka na natáčení All the Rivers Run.

Z přístavu se vracím přes celé město. Jako většina center australských měst i v Echuce jsou ulice navzájem kolmé a vytvářejí tak pravidelnou síť, ve které je občas snadné se ztratit. Značení ulic je ale v Austrálii dokonalé, takže se zase vždycky hned najdu.

Po večeři se s ostatními v hostelu dívám na televizi. Vychutnávám si to, protože si připadám jako ve skutečném australském bytečku.

Den 234, sobota 10. 4.

Bus do Melbourne je docela plnej. Cesta trvá asi tři hodiny, během nichž se dostáváme z relativně suché krajiny do krajiny zelené. Neustále mě fascinuje jak jsou tu vesničky čistý a malebný. Teď ráno při nízkém slunci vypadají jakoby zářily.

V Melbourne vystupuju na nádraží Spencer Street a hned si kupuju lístek do Ballaratu. Vlastně až do Halls Gap v národním parku Grampians (100 km dál na západ od Ballaratu), protože dopravu provozuje stejná společnost (V/Line) což znamená, že můžu cestu v Ballaratu jednoduše přerušit a pak na stejnou jízdenku pokračovat dál. Zpáteční jsem si nekoupil, protože mi ještě zbylo asi 300 km na Greyhound Pass a tak se pokusím je na zpáteční cestě použít.

Během čekání na vlak (do Ballaratu pojedu vlakem a z Ballaratu do Halls Gap autobusem) si dávám oběd. Venku se mezitím zatáhlo a když odjíždím začíná pršet.

Na cestě do Ballaratu není žádné větší město, takže projíždíme jen samýma prťavýma nádražíčkama. Na loukách se pasou ovce a vlnité kopce mi zase připomínají jižní Moravu. Ten jih Austrálie je docela evropský. Až na některé stromy, které u nás nemáme.

• ◄ AUSTRÁLIE – Canberra
• AUSTRÁLIE – Ballarat a jeho skanzen z doby zlaté horečky ►