Ammán a Jerash

Odpoledne si prohlížím střed města. Moc toho tu není, protože to až do roku 1948 byla jen bezvýznamná vesnice. Mají ale hezké divadlo a neuvěřitelně rozpadlou citadelu. Je z ní ale hezký pohled na kopcovitý Ammán.

JORDÁNSKO

Asi za hodinu jsem už seděl v service busu do Irbidu, odkud jedu do Ammánu. Rozdíl oproti Sýrii je tu zřetelný: Jordánsko je čistší, autobusy skoro nové. Jelikož je podvečer (asi šest) a projíždíme venkovem, působí vše klidně a mírumilovně. Král Hussein bude asi o trochu lepší vládce než syrský prezident Assad. I když vzpomínám si na jeho liknavý postoj v době krize v Perském zálivu, když si nechal nad hlavou lítat irácké scudy mířené na Izrael a kdo ví, jak to bylo s pašováním zboží přes Akabu do Iráku.

Přijíždíme do Irbidu na autobusové nádraží, které je hodně vzdálené od centra. Chytré řešení, které však znamená vzít si taxíka, kdybych chtěl do centra.

Silnice tu jsou perfektně značené arabsky a anglicky. Mluví tu anglicky více lidí než v Sýrii. V autobuse nejel nikdo v tradičním oděvu (na venkově mi to připadá dost divné).

Nasedám do autobusu do Ammánu. Busy tu fungují podobně jako např. shuttle service mezi New Yorkem a Washingtonem, DC, kde když se zaplní jedno letadlo, ihned odletí a je přistaveno další. Tzn. žádný jízdní řád, ale jízdy čistě podle poptávky – na kratší vzdálenosti je to na Blízkém východě rozšířená metoda.

Měnou je v Jordánsku dinár (asi 40 Kčs), který má 1000 filsů a 10 filsů je zároveň piastr.

Ammán

Po osmé hodině večer jsem v Ammánu (=14 hodin cestování, většinou v syrských míkros). Jsem zničený a mám hlad. Nechci do hotelu, tak si musím najít jiné místo na spaní (což nebude v tomhle velkoměstě žádná sranda). Nacházím se u Abdali station, ze které jezdí busy na sever. Naštěstí je tu kopec s malou plošinkou kam není vidět. To je to pravé místo.

Den 20, úterý 25. 8.

Probouzím se asi v 7.30. Musím najít hotel Cliff, který mi v Palmyře každý doporučoval. Má být asi 2 km na jihovýchod od Abdali station. Orientuju se podle slunce. Mám štěstí, asi za půl hodiny jsem u něj. Zvenku vypadá omšele. Dole jsou obchody, v prvním patře kavárna a hotel je ve zbytku budovy. Mám postel na střeše na verandě. Je to tu fajn.

Nejprve musím oběhat víza, abych pak měl na zbytek pobytu klid. Ammán je hezké město postavené na několika kopcích. Od středu města se na západ táhne 8 kruhovitých náměstí (circles), které slouží jako dobré orientační body. Libanonské velvyslanectví je na druhém kruhu, syrské na třetím (zde se také soustřeďují movitější obyvatelé, jsou tu i ministerstva turismu a zahraničních věcí). Naše velvyslanectví je trochu dál za třetím kruhem na jednom z kopců.

Jdu nejprve na libanonské velvyslanectví zeptat se co všechno potřebuju na vízum – prý pas, fotku a nótu (dopis z našeho velvyslanectví). Asi za půl hodiny na to už mluvím na našem velvyslanectví s velvyslancem, ing. Jindrušem. Podle něj je pro majitele normálních pasů nemožné dostat libanonské vízum. Přesto mi dává nótu (i pro Sýrii) abych to zkusil. Taky je tu moc příjemný úředník (Jordánec), který se mi snaží co nejvíce pomoci (dokonce když velvyslanec ještě nebyl na velvyslanectví, pokoušel se přemluvit velvyslancovu ženu, aby tu nótu podepsala ona, abych nemusel čekat!).

Dnes je už ale pozdě abych žádal o vízum jak na Libanonu tak Sýrii, vracím se do hotelu (cesta trvá asi 1/2 hodiny pěšky). Mezi 1. a 2. kruhem je Irácké velvyslanectví. Musím říct, že se mi líbí nejvíce ze všech velvyslanectví. Vstupní brána je jakoby kopie Ištařiny brány v Babylonu a má krásnou zelenou barvu. Voják, který ho hlídá mi však nedovoluje abych si udělal fotku.

Vůbec je tady nějak moc vojáků, asi jako v Izraeli. Tam na to mají důvody, ale tady ne (leda pokud se obávají Palestinců – Jordánsko je totiž jejich největší útočiště).

Odpoledne si prohlížím střed města. Moc toho tu není, protože to až do roku 1948 byla jen bezvýznamná vesnice. Mají ale hezké divadlo a neuvěřitelně rozpadlou citadelu. Je z ní ale hezký pohled na kopcovitý Ammán.

Koupit se v Ammánu dá snad vše, zvláště na Zlatém trhu v centru města, kde je také černý trh. Hodně věcí jsou ale padělky. Nikomu tu například nevadí, že porušuje práva firmy Adidas a prodávají boty se třemi pruhy o 106.

Koupil jsem si noviny Jordan Times. O střední Evropě tam nic není, spíš o Středním východě. Tahle země je poněkud pro-irácky zaměřená, alespoň podle článků v novinách. Král Hussein je právě v Minnesotě, našli u něj rakovinové nádory. V novinách se o Jeruzalémě mluví jen jako o „okupovaném Jeruzalémě“. Mají i svůj letopočet, který začal kolem roku 620 n.l., kdy Mohammed utekl z Mekky. Tento rok je rok 1413 džiddy.

Večer přijíždí Steve. Tušil jsem, že se tu potkáme, protože jsme v Palmyře o tomhle hotelu moc slyšeli.

Den 21, středa 26. 8.

Ráno jdu zanést všechny věci na libanonské velvyslanectví. Vracím se tam pak po 1030, ale vízum nedostávám (Jindruš měl pravdu). Hned tedy odnáším pas na syrské velvyslanectví, abych měl alespoň tohle vízum do zítra. Je tam strašná tlačenice, zdá se, že skoro každý v Ammánu chce do Sýrie. Potkávám tam Richarda, jednoho zajímavého Američana (studoval v Kanadě bibli, bude misionář, asi prý na Papui-Nové Guinei, většinu života prožil v Japonsku a teď byl 5 měsíců v Indii).

Jerash

Z velvyslanectví jdeme s Richardem na autobus do Jerashe, města, které má ruiny starověkého města jako Efes. Když dorážíme na místo, shledávám, že Jerash je hodně podobný Efesu.

Ammán

Večer jsem zase zpět v Ammánu.

Den 22, čtvrtek 27. 8.

Dnes se asi nikam nedostanu, budu muset trčet v Ammánu, protože si mám v 13.30 jít pro syrské vízum a pak už je příliš pozdě někam jet. Možná je to i dobře, alespoň si trochu odpočinu. Cítím se šíleně utahaný a od Albu Kamal mám stále ještě problémy se žaludkem.

Dopoledne zjišťuji jak jedou autobusy na Petru, skalní město na jihu Jordánska, kvůli kterému jsem do Jordánska vlastně přijel. Ammánská Wahdat station, odkud tam busy jezdí, je trochu z ruky, beru si proto service taxi (stojí jen o trochu více než městský autobus, ale je rychlejší: jezdí na daných trasách a z konečné vyjíždí vždy když se naplní, mají bílou barvu). Normální taxi tu samozřejmě mají také (žluté se zeleným čtvercem na dveřích), ale na ty nemám peníze.

Pas s vízem mám asi ve 14 hodin. Na syrském velvyslanectví mají zvláštní systém: místo aby pas dali tomu kdo přijde, vykřikují jména a lidé si pro ně chodí z fronty. U cizinců naštěstí vykřikují stát, jinak bych své poarabštěné jméno opět nemel šanci poznat. Na vízum tu čekají také Američani, Němci, Francouzi, Turci, Novozélanďani...

Odpočívám v hotelu. Asi ve 4 odpoledne jsem si teprve vzpomněl, že nemám na další dny vyměněno dost peněz. Všechny banky mají už zavřeno a zítra je pátek (= muslimská neděle). Jdu na černý trh. Je to zajímavá zkušenost smlouvat s jordánskými veksláky.

Den 23, pátek 28. 8.

Vstáváme se Stevem v 6.30, v 8 hodin nám jede autobus z Wahdat station na Petru. Platíme za ubytování, batohy necháváme v hotelu. Já si beru spacák a jídlo. Před osmou jsme na Wahdat station, ale zdá se, že v 8 žádný autobus na Petru nepojede. Nakonec nasedáme do busu na Ma'an, kde budeme muset přesednout a jet asi hodinu na západ do Wadi Musa, kde už je Petra. Vše jde ale nakonec dobře. Jsme spokojeni, dobře najedeni (k snídani jsem měl chléb pita-placky a slaný arabský sýr).

Asi 20 km za Ammánem už začíná poušť, která se táhne až do Saudské Arábie a pak na jih přes celý arabský poloostrov až po Rub Al-Khali (Prázdný roh) před Ománem, na východ pak až k Iráku. Asi v polovině cesty máme poruchu. Někdo se polohlasně modlí celých 40 minut co stojíme. Nakonec (s pomocí Alláha) odjíždíme.

Zdá se mi, že v Sýrii a Jordánsku není takové vedro jako v Turecku. Nejspíš jsem si už zvykl (je tu také méně míst s klimatizací), protože ten přelom nastal po 14dnech cesty.

Za 2 hodiny odbočujeme na silnici se směrovkou „Saudi Arabia“ a přijíždíme do Ma'anu. Tady ale, jak se zdá, nejsou žádné busy na Petru, ale jen šíleně drahé taxíky. Nakonec si jeden najímáme, protože jsme 4 (přidali se k nám 2 Briti) a tak se cena rozdělí na únosné částky.

• ◄ Do Jordánska
• Petra ►