Petra
- Podrobnosti
- Vytvořeno 10. 2. 1998 •
- Aktualizováno 13. 10. 2012
- Autor David Kučera
- Zobrazeno 2971×
Stoupáme k opatství. Je to štreka ale vyplatí se. Opatství je obdoba Pokladnice, jen se navíc můžeme vyšplhat na jeho vrchol. Je z něj úžasný pohled na celé Wádí Araba (hory a údolí oddělující Jordánsko a Izrael pod Mrtvým mořem).
Přímo před vstupem do Petry je Visitors Centre, které se však teprve dokončuje, takže nefunguje (kromě toalet, které právě potřebujeme k doplnění zásob vody).
Vstupujeme do Petry, která pro mě vždycky byla jen tajemný pojem. Teď ji uvidím na vlastní oči. Nejprve kráčíme asi 2 km tichými skalami úzkou průrvou – skály se tyčí 40 m nad nás. Pak se před námi najednou objeví Pokladnice – úžasný monument asi 30 metrů vysoký, vydlabaný do skály – vše má načervenalou barvu. Cestou míjíme turisty, kteří si najali koně nebo mezky, aby se cestou moc neunavili – návštěva Petry je totiž opravdu sportovní výkon – nejméně 15 km ve skalách, slunce praží a je nedostatek vody (pokud nechci platit horentní sumy). Napravo od Pokladnice je průchod do širokého údolí, kde bylo centrum bývalé Petry – divadlo, hrobky, chrámy. Jako suvenýry se tu nejčastěji prodávají hezké pruhované kameny (našel jsem ale stejné, takže škoda peněz) nebo různě velké lahvičky s různobarevným pískem nasypaným uvnitř do různých ornamentů (jak to dělají?!). Vše je tu vytesáno do skály (Petra = arabsky „skála“ ).
Stoupáme k opatství. Je to štreka ale vyplatí se. Opatství je obdoba Pokladnice, jen se navíc můžeme vyšplhat na jeho vrchol. Je z něj úžasný pohled na celé Wádí Araba (hory a údolí oddělující Jordánsko a Izrael pod Mrtvým mořem).
Zažívám tu nejtišší ticho – vůbec žádná civilizace, jen prodejci limonád s pár kozami, kteří stejně každý večer odcházejí do Wádí Musa.
U Pokladnice byl filmován „Indiana Jones a poslední křížová výprava“. Musím se na ten film znovu podívat.
Když se vracíme je už západ slunce, skály mají barvu jakoby hořely. Cesta zpět nám trvá asi 1 1/2 hodiny.
U Visitors Center se rozdělujeme. Steve jde do hotelu a zítra jede do Akaby. Já přespím tady venku, protože mi odtud zítra v 6 ráno jede autobus do Ammánu.
Soumrak je tu neuvěřitelně rychlý. Jen se najím, rozdělám spacák a už je tma. Přestože nedaleko na kopci je se svými světly Wádí Musa, je vidět hodně hvězd a dokonce i Mléčná dráha.
Den 24, sobota 29. 8.
Vstávám v 5.15, abych nepropásl autobus do Ammánu. Přijíždí něco po šesté. Úsvit je stejně jako soumrak, rychlý. Naposledy se ohlížím na Wádí Araba. Cestou kolem hotelu ve Wádi Musa vidím z okénka Steva jak čeká na bus do Akaby. Přistupují ti Belgičani, které jsem potkal v Palmyře a na jordánsko-syrských hranicích (ten Blízký východ je ale malý).
Ammán
Po deváté hodině jsem v Ammánu. Jdu do hotelu pro věci a mířím na Abdali station. Chci se ještě dnes dostat do Damašku. Odjíždím stejnou cestou jako jsem přijel – busem do Irbidu a dalším do pohraniční vesnice Ramtha. Odsud musím asi 4 km pěšky na hraniční přechod. Formality nejsou tak tvrdé jako při vstupu do Jordánska, jen musím zaplatit Departure Tax v ceně vyšší než je cena víza. Ty 4 km mezi jordánskou a syrskou stranou hranice mě bere dvojice otec a syn v autě. Když je upozorňuju, že nemám peníze na zaplacení, odpovídají: „We are Jordanian boys. No money.“ Na syrské straně hranice jde vše hladce. Musím zase přejít asi 4 km k autobusovému nádraží na okraji Dara'a.
