Pergamonská Acropole je na kopci nad Bergamem. Místní lidé mě usměrňují na kratší cestu, ale i tak se nahoře v té výhni z toho výstupu vzpamatovávám asi 1 1/2 hodiny...
Den 4, neděle 9. 8.
Asi 50 km před İzmirem: krajina nasvědčuje tomu, že Turci mají dost místa – vypadá to přesně jako na středozápadě USA – rozlehlé pláně, kolem buď pole (víno a rajčata) nebo polostep (asi 4metrové stromy), podél silnice telegrafní sloupy a na obzoru hory. Instinktivně ohodnocuju krajinu jak bude vhodná ke spaní. Celkem to ujde.
Bergamo
V İzmiru přesedám na bus do Bergama, kde je v ruinách zachováno město Pergamon (chrámy, divadlo, tělocvična, ...). Zavazadla si nechávám v Bergamu na autobusovém nádraží a sebou si beru jen jídlo a spacák. Vyrážím na Acropolis nad městem. Cestou mě nějaký Turek zve do svého krámku s koberci na čaj. Když se dozví, že jsem z Československa, říká, že minulý týden prodal někomu od nás koberce. Turecký čaj je silný, hodně sladký, ale dobrý.
Pergamonská Acropole je na kopci nad Bergamem. Místní lidé mě usměrňují na kratší cestu, ale i tak se nahoře v té výhni z toho výstupu vzpamatovávám asi 1 1/2 hodiny. Na jednom z přilehlých kopců je vybetonován obrovský půlměsíc s hvězdou (turecký znak) tak, aby byl dobře vidět z letadla. Acropole je úžasná, nejúchvatnější ale je co se za tím skrývá práce. Sedím v hledišti starého amfiteátru. Dole je právě nějaký Ital, je mu skvěle rozumět i když je hodně daleko – jenom výškový rozdíl je asi 20 metrů.
Bergamo je o dost čistší než İstanbul, vlastně je úplně čisté. Zapovídal jsem se s nějakou holandskou rodinkou (ty Holanďanky jsou opravdu hezký holky). Turkyně mají oproti našim děvčatům hrubší rysy a velké nosy. Může se mi to ale taky zdát proto, že jsem v tomhle směru zmlsaný od nás. Navíc chodí často zahalené od hlavy k patě, takže se ani nedají objektivně posoudit.
První incident – večer se chci na toaletě opláchnout, ale majitelka začne něco vykřikovat (podotýkám, že jsem zaplatil). Jako na potvoru nikde žádná anglicky mluvící duše. Asi ji vyděsily moje blond vlasy, možná si myslela, že je to nakažlivé a že je to první stupeň k vyplešatění. Nakonec se přeci jen trochu opláchnu. Musím si víc dávat pozor na to co dělám.
Pořád musím shánět vodu. Není to tak lehké, protože tady ji samozřejmě každý jen prodává. Zatím to ale jde.
Den 5, pondělí 10. 8.
Ráno jsem zjistil, že jsem spal na místě nějaké vojenské střelnice. V noci bylo vedro, že se nedalo vůbec spát. Ještě že foukal vítr.
İzmir
V autobuse zpět do İzmiru jsem seděl vedle učitele angličtiny. Pozval mě k sobě na snídani (chleba, máslo, džem, olivy, výborný čaj a výborný sýr, něco jako náš tvaroh). Dozvěděl jsem se, že ty odpadky v İstanbulu (a i v İzmiru) jsou důsledek několikadenní stávky popelářů za vyšší mzdy. Průměrný dělník tu má 2 000 000 lir (kurs je 5000 lir za marku), on má 3 500 000, z toho 700 000 platí za byt. Čaj se tu řekne čaj a píše cay. Dnes je 37°C ve stínu, v noci bude 24°, ale jelikož slunce je blíž nadhlavníku než u nás, stínu si tu moc neužiju, maximálně pod nějakou palmou, takže se pražím na slunci (pořád v tílku a Turci jsou pořád v košilích a kalhotech). İzmir je celkem hezké město postavené kolem velkého zálivu. Moře je ale tak špinavé, že se v něm nedá koupat. Všechna SPZ aut začínají na 35, což znamená İzmir. Turecko je rozděleno na 72 takových oblastí. Turečtina je prý lehčí než angličtina. Je tu hodně penzionů a hotelů. Na trhu jsou obchodníci tak chtiví něco prodat, že se mnou jdou třeba 20 metrů a vysvětlují všechny výhody svých výrobků. Z novin se dovídám, že Československo skončilo na olympiádě 15., Turecko 25.
Nad městem na jednom z kopců, které İzmir obklopují, jsou zbytky staré pevnosti („Sametová pevnost“) s celkem rozsáhlými hradbami. Nahoře na hradbách si malí kluci přivydělávají tím, že nabízejí turistům asistenci při focení na pozadí hradeb. Při cestě nahoru k pevnosti i zpět dolů na mě každé druhé dítě pokřikuje „Hallo!“ a má velkou radost, když odpovím. I ty nejmenší děti se tu snaží nějak podnikat – třeba ti na hradbách, nebo prodavači (čehokoliv), dohazovači na trhu, průvodci atd. V jednom krámě s koženým zbožím jsem si zajímavě promluvil s majitelem o obchodě. Majitel jiného krámku, student ekonomie, když se dozvěděl, že taky studuju ekonomii, se mě ptal jak může studovat v zahraničí. Řekl jsem mu o AIESECu, programu Erasmus pro země ES a o velvyslanectvích jako dobrých zdrojích adres různých škol.
Večer jsem se byl znovu podívat na tržišti. Odpoledne jsem si vůbec nevšiml jak mnoho je tam různých uliček, protože byly skoro úplně zarovnány zbožím. Teď ale bylo vidět jak jsou ty krámky vlastně malé a jaké jich je velké množství.
Bydlím v jednom hotelu. Je to docela díra, ale mám útulnou místnůstku, přesně takovou, co by dělal problémy člověku trpícímu klaustrofobií. Pro mě je ale akorát. Záchod je tu jen díra v zemi.
Večer se umývám při hlasu modlitby, který vychází z mešity stojící asi 30 m od hotelu.
Mám štěstí – ve vedlejší ulici je policejní stanice, před níž hlídkuje policajt s nabitým kulometem a náhradním zásobníkem.
Den 6, úterý 11. 8.
V pokoji se kvůli vedru nedalo skoro vůbec spát. Minulou noc venku se spalo líp, i když mě všichni varovali že bude zima.
Z İzmiru jsem vlakem odjel dál na východ do vesnice Selçuk, která je blízko zřícenin města Efesu. Vlak jezdí pomaleji než autobusy, je přeplněný, ale výrazně levnější. V Selcuku jsem se ubytoval v penzionu, cenu jsem usmlouval z 50 000 na 35 000 lir.
Unilever prodává v Turecku svoje zmrzlinářské výrobky pod označením Algida. Tak se jmenují jen u nás a v Turecku. Všude jinde se jmenují jinak (Ola, Langnese atd.).