Přijíždíme do Palmyry – najednou se před námi objevují palmy a velká plocha poseta zbytky chrámů, ulic a kdo ví čeho všeho. „Different.“ řekne Steve, jako vždy, když vidí nebo zažije něco neobvyklého (např. bláznivou honičku v autobuse).
Přijíždíme do Palmyry – najednou se před námi objevují palmy a velká plocha poseta zbytky chrámů, ulic a kdo ví čeho všeho. „Different.“ řekne Steve, jako vždy, když vidí nebo zažije něco neobvyklého (např. bláznivou honičku v autobuse). Vůbec bych do něj neřekl, že je Američan. Je tichý a snaží se utrácet stejně rozvážně jako já, což je na něm jako na Američanovi dvakrát tak sympatické.
V Palmyře se ubytováváme v New Tourist Hotel, zatím nejdražším ubytování v Sýrii ($4). Je tady asi 10× víc turistů než ve zbytku Sýrie co jsme právě projeli. Pravděpodobně jedno z nejturističtějších míst v Sýrii. Člověk se tu dozví hodně věcí. Např. dva Briti prý v Ammánu dostali libanonská víza. Zkusím to taky. Hodně lidí jede do Turecka a pak do Íránu.
Budík nařizujeme na 5 hodin, protože chceme vidět východ slunce.
Den 16, pátek 21. 8.
Vstáváme v 5 h, celkem bez problémů. Asi v 5.30 vychází slunce. My stojíme uprostřed Palmyry, mezi troskami města starého tisíce let – je to něco, co jsem ještě nezažil. Nad námi se na skále vypíná velká pevnost, za zády jsou na úpatí pahorku hrobky podobné udírnám, jen poněkud větší.
Dnes je většina obchodů zavřena (pátek je pro muslimy svátek).
V 8 h jsme zpět na snídani. Je moc dobrá (jako obvykle na Blízkém východě). Pak píšu deník. V 10.30 nám má jet autobus na východ do Deir-ez-Zor a pak dál do Albu Kamal (asi 3 km od hranic s Irákem). Je tam palác Mari pocházející ze staré Mezopotámie. Chtěli bychom ho vidět. Máme ale poněkud problémy sehnat dopravu do Deir-ez-Zor. Všechny busy tím směrem jsou plné. Musíme proto za Palmyru do jedné restaurace (motorestu) na kraji pouště, odkud občas něco jede na východ. Teď se opravdu cítíme (a taky jsme) ztraceni uprostřed pouště. Je poledne, pořád jsme ještě na okraji Palmyry. Mám trochu hlad, tak si chci koupit chleba. Říkám si o něj arabsky a je to vyloženě potěšilo, protože ho dostávám zadarmo.
Před 13.00 stopuju konečně bus do Deir-ez-Zor (jinak se tu ani nedá nastoupit, pokud nejedeme z počáteční zastávky). Jedeme pouští, nikde nikdo. Po dvou hodinách přesedáme v Deir-ez-Zor na míkro (mikrobus) do Albu Kamal.
Krajina z Deir-ez-Zor do Albu Kamal je úplně jiná. Jelikož jedeme podél Eufratu, je tu plno vegetace a podél celé cesty (asi 2 1/2 hodiny) bydlí lidé. Pás vegetace je přerušen jen vyprahlou náhorní plošinou asi v polovině cesty. Je zvláštní, že těch 10 metrů výškového rozdílu je rozdílem mezi životem a smrtí, mezi živou vegetací a mrtvou pouští.
Lidé jsou tu oblečeni převážně v tradičním úboru: muži v jednobarevném šatu (ne nepodobnému noční košili) a kúfiji, ženy v pestrobarevných šatech a šátcích.
