Ráno si posunuju hodinky zpět na středoevropský čas (bus jede ve 14.30 SEČ) a jdu se naposledy projít po městě. Koupil jsem si Daily Turkish News. Dozvídám se, že Slováci mají už svou ústavu = vše už je jasné...
Den 30, pátek 4. 9.
Ráno. Více než hodinu už jedeme istanbulskou aglomerací. Mají tu dobrý dálniční systém. Na dálnici stojí spousta lidí a čekají na busy nebo dolmuše – zastávka se vždy vytvoří tam, kde čekají lidé.
V 8 jsem na autobusovém nádraží Topkapi, za hodinu pak v hostelu Topkapi (stejném, jako když jsem byl v İstanbulu naposledy). Zakončuju tak svůj měsíční okruh po Blízkém východě. Zbytek doby do odjezdu autobusu (cca 1 1/2 dne) budu věnovat spaní a rekonstrukci před téměř 30hodinovou cestou do Bratislavy.
Do jedné spím, pak se jdu projít městem. K večeři jsem si koupil něco jako šunkofleky – těstoviny, zapečené s masem, nějakou natí a jejich tvarohovitým sýrem.
Pokouším se vyměnit zbylých 50 syrských liber, ale bez úspěchu, asi si je nechám jako suvenýr.
V hostelu je spousta Američanů, Australanů a Novozélanďanů. V 9 jdu spát.
Den 31, sobota 5. 9.
Ráno si posunuju hodinky zpět na středoevropský čas (bus jede ve 14.30 SEČ) a jdu se naposledy projít po městě. Koupil jsem si Daily Turkish News. Dozvídám se, že Slováci mají už svou ústavu = vše už je jasné.
Potkávám Brita a Američanku, kteří jeli do İstanbulu stejným autobusem jako já z Bratislavy. Cestovali 1 měsíc po Turecku, a zpět jedou zase stejným autobusem jako já. Taky už jen čekají.
Autobus přijíždí načas. Už v něm jsou lidi, takže je jasné, že místo nástupu bylo zase změněno (jako se mi to stalo před rokem v Malmö).