Ajbak (Aybak)

Stupa je jedinečná svým provedením. Představte si, že přijdete ke kopci a řeknete si, že na jeho vrcholu uděláte stupu. Avšak místo abyste ji postavili, tak ji raději vydlabete. Tak nějak vypadá i Rustamův trůn – obrovská, do země zapuštěna kamenná polokoule o průměru 28 metrů a výšce 8 metrů, jejíž vrchol je na úrovni okolního terénu...

Den 12, úterý 8. 6. 2004

Zase na mě zbylo místo v kufru, tentokrát však na celé dvě hodiny jízdy. Je to ale lepší, než tady čekat na další corollu, která pojede bůhví kdy. Nazír vysvětluje řidiči, že mi má v Ajbaku najít dopravu k Tacht-e Rustam. Pohodlně se usazuju, namačkaný s dvěma dalšíma lidma, dveře jsou zvenku zabouchnuty a jedeme. Koneckonců není špatné mít nerušený výhled dozadu.

Zase na mě zbylo místo v kufru

Silnice do Salanganu je tou stejnou silnicí, podél níž jsme letěli z Kábulu do Mazáru. Za Mazárem míjíme letiště a po dalších několika kilometrech malou vojenskou základnu, ohraničenou asi 1,5metrovým valem nahrnuté hlíny. Uvnitř stojí seřazené tanky, podél příjezdové cesty je několik rozbitých obrňáků – možná obranné body pro případný útok ze silnice. Tady na severu se mezi sebou jednotlivé skupiny mydlí celkem často a takovéhle amatérské základny nejsou nezvyklým jevem.

Podél silnice kráčí velbloudí karavany, jakoby Hedvábná stezka ani nebyla minulostí. Čas je jediné čeho mají Afghánci neomezeně, tak není důvodu, aby nepoužívali byť pomalé, avšak staletími osvědčené způsoby dopravy zboží.

V městečku Chulm – známém také jako Taškurghan (Tashkurghan), neboli Kamenná pevnost – zahýbáme na jih a noříme se do hor. Sice jen na krátkou chvíli, o to však důkladněji. Projíždíme totiž Tang-e Taškurghan, 10 metrů širokou Taškurghanskou soutěsku, v níž se žlutočervená skála zvedá nad silnici do výšky 300 metrů. Překonáváme tak první pás hor a opět se ocitáme na planině v pohoří Koh-e Baba.

Následují vesnička, obdělaná pole, hory, vesnička, obdělaná pole, hory. A tak pořád dokola až do Ajbaku – kterému se také říká Samangan –, dvě hodiny od Mazáru. Všichni vysedají a řidič se sám nabízí, že mě k Tacht-e Rustam sveze. Za úplatu samozřejmě. To se mi hodí, alespoň se nemusím zdržovat hledáním dopravy.

Jak říkal Mirzo, Tacht-e Rustam (Takht-e Rustam) – Rustamův trůn – je pojmenován po legendárním Rustamovi, který se zde oženil s Tahminou. Tolik legenda. Na přelomu 50. a 60. let minulého století zde byly provedeny archeologické průzkumy, jež ukázaly, že Rustamův trůn pochází ze 4. až 5. století, kdy byl vzkvétajícím buddhistickým klášterem.

Rustamův trůn je ve skutečnosti buddhistická stupa vtesaná do skály

Zastavujeme na kopci, asi 2 km od centra Ajbaku. Naleziště je rozprostřeno na dvou kopcích a skládá se z několika jeskyní a velké stupy, jež je oním Rustamovým trůnem. Teď jsme na vrcholu kopce se stupou. Řidič si sklápí sedačku pro příjemnější čekání, já se vydávám na obchůzku.

Stupa je jedinečná svým provedením. Představte si, že přijdete ke kopci a řeknete si, že na jeho vrcholu uděláte stupu. Avšak místo abyste ji postavili, tak ji raději vydlabete. Tak nějak vypadá i Rustamův trůn – obrovská, do země zapuštěna kamenná polokoule o průměru 28 metrů a výšce 8 metrů, jejíž vrchol je na úrovni okolního terénu.

Jelikož jde o buddhistickou stupu, měla by se dát obejít. Rustamův trůn se dá obejít hned dvěma způsoby. Buď dole, osm metrů pod úrovní terénu – v takovém případě musíte z vrcholu kopce kousek sejít, projít krátkým tunelem a ocitnete se před stupu, která se nad vámi bude vypínat osm metrů vysoko. K obkroužení stupy vám poslouží asi dvoumetrová mezera mezi skálou a stupu kolem jejího obvodu.

Druhý způsob je obejít stupu po vrcholku kopce, do nějž je vydlabána. Jen z tohoto pohledu – nadhledu – poznáte, že stupa má tvar polokoule. A to ještě není všechno.

Každá stupa má v sobě komůrku pro posvátné relikvie. Jelikož však byla tato stupa vytesána do skály, je i umístění relikvií vyřešeno netypicky – na vrcholu je vytesaný čtverhranný přístřešek – hamika –, pro neznalého působící jako malý domeček ze skály. Aby bylo možné se k hamice dostat, je přes průrvu mezi skálou a stupou položen dřevěný můstek.

Kopec se stupou je nejvyšší v okolí. Shlížím dolů první kopec, se zeleným Ajbakem v pozadí. Je daleko menší a na jeho úpatí vidím několik černých otvorů. Sjíždíme dolů a z otvorů se klubou jeskyně. Je jich celkem pět, každá pro jiný účel.

První jeskyně z leva je kruhová a ve dvou jejich výklencích stávali buddhové. Strop je nádherně vytesán do úhledné sítě jemných lístečků, které mají znázorňovat květ lotosu v největším rozkvětu. Lístky jsou nejlépe patrné u otvorů ve stropě, kterými do jeskyně proniká světlo. Před vstupem do druhé jeskyně mně odchytává hlídač, který se zjevil z ničeho nic. Říkal mi o něm Mirzo, prý mi ukáže dopis, kde bude napsáno, že jeskyně jsou chráněná památka, za níž se vybírá vstupné. Dopis opravdu má a v angličtině.

Druhá jeskyně je vlastně dlouhá chodba, po jejichž stranách jsou vytesány kumbálky – cely pro mnichy. Třetí jeskyně je podobná první, jen výklenků pro buddhy je víc a zbylé jeskyně sloužily provozu – jako toalety a koupelny. Hlídač mě doprovází po zbytek prohlídky. Občas něco utrousí v darí, ale bohužel nerozumím ani slovo.

Kulatý „severský” chleba mi nechutnal zdaleka tak, jako kábulský oválný

Vracíme se do Samanganu, loučím se s řidičem a vydávám se najít čajchánu na oběd. Trochu fotím, až mě zastavuje chlapík na kole.

„Máte povolení fotit?“

„Ne.“

„Tady se ale bez povolení nesmí fotit.“

„To jsem vůbec nevěděl. V Kábulu a v Mazáru se fotit může.“

„Tam jo, ale tady ne. Já jsem od policie, tak to budete muset jít se mnou.“ říká dost nepříjemně.

Chlapík je v civilu, takže to nemusí být policajt, ale taky může. Tady se to nedá na první pohled poznat. Klidně může být i pobočníkem místního velitele a ze mě chce dostat prachy. Bůhví, kam by mě zatáhnul. Musím se snažit zahrát největšího blbečka, jakýho dokážu. Nad hlupákem se určitě obměkčí snadněji.

„Nikdy jsem neslyšel, že by bylo v Ajbaku třeba povolení, ale je to moje chyba. Pokud jsem udělal něco špatně, tak se omlouvám.“

„Tady se prostě nesmí fotit, jen s povolením od velitele.“

„Dobrá. Už nebudu fotit a příště si obstarám povolení.“

„Tak běžte“ říká nakonec a odjíždí pryč. Já taky. Když si mám vybrat,tak budu radši na místech, kde mě nikdo nebuzeruje.

V obchůdku s mýdly mi na můj dotaz říkají, že autobus na mazárský autobusák projíždí po téhle ulici. Stačí jen čekat. Tak čekám až autobus přijíždí a za čtvrt hodiny už jsem na okraji Abaku, u odbočky z hlavního tahu Mazár-Kábul. To, čemu říkají autobusák jsou dvě dřevěné konstrukce s plátěnou střechou, které pokryjí přesně dvě dodávky čekající na pasažéry. Řidiči si nejdřív myslí, že si chci na cestu do Mazáru najmout celou dodávku za 500 afghání. Když jím vysvětluju že ne, že chci být obyčejný cestující za 70 afghání, tak se kupodivu nerozčilují, že přišli o rito, ale poplácávají mě po zádech, chválí mi pirnahan tumban a chtějí se fotit.

Asi hodinu čekáme než se dodávka naplní a vyrážíme do Mazáru. V Mazáru jsem před pátou. Zastavuju se na Internetu, odkud odcházím až po západu slunce. Po návratu na misi mi Surob přináší večeři, přičemž mi k ní zapíná televizi, jako by to ty dvě – večeře a televize – bez sebe nemohly existovat. Ale když už je zapnutá, tak se dívám na anglické zprávy.

• ◄ Balch (Balkh)
• Mazár-e Šaríf ►