Poslední den v Pákistánu zařizuju praktické věci. Nechávám si vyčistit šalvar kamíz, který sice každých pár dní peru, ale pořádné vyprání v teplé vodě a k tomu vyžehlení mu jen prospěje. Navíc v něm chci přiletět domů, tak aby vypadal obstojně...
Den 27, středa 23. 6. 2004
Na téhle cestě mám štěstí na vlaky jedoucí podle jízdního řádu. Když se ráno budím jsem sice celý od prachu a zpocený a vlak se sebou zmítá v divokých záškubech na výhybkách, ale nekonečné řady hliněných domů ukazují, že jsme v cíli. A konečně už není takové vedro.
 |
| Dejte si Pepsi a budete in... i v PakINstánu |
První co po ubytování snídani hledám je Internet. Bydlím na Saddar Bazaru, moderní části města, která je plná dražších obchodů, hotelů a sídel firem, takže internetových kaváren je tu několik. Zbytek dne se poflakuju po městě a užívám si příjemného klimatu, mangových, šejků, lassi, jogurtu a k večeři i kuřecí biryani. Je příjemný jen tak se procházet a koukat na lidi.
Den 28, čtvrtek 24. 6. 2004
Poslední den v Pákistánu zařizuju praktické věci. Nechávám si vyčistit šalvar kamíz, který sice každých pár dní peru, ale pořádné vyprání v teplé vodě a k tomu vyžehlení mu jen prospěje. Navíc v něm chci přiletět domů, tak aby vypadal obstojně. Když šalvar večer v čistírně – mám ji naproti hotýlku, takže co by kamenem dohodil – vyzvedávám, chvilku musím čekat, než ho přivezou s dalším prádlem z prádelny. Díky tomu dostávám slevu, protože majitel usoudil, že jsem na něj čekal příliš dlouho. Nedaří se mi umluvit ho, že jsem si s nima dobře pokecal, tak jaká sleva, ale asi chce udělat dobrý skutek a nenechává se přemluvit.
 |
| Kvašené pickles je výborná a navíc zdravá pochoutka, kterou průmyslová západní strava díkybohu stále ještě nedokázala vytlačit |
Dárky kupuju z části na Saddaru, zbytek na Radža Bazaru. Radža Bazar je poměrně chudší čtvrť, ale za to daleko víc živá. Krámky jsou míň výstavní a ulice jsou daleko víc zabrané stolky prodejců než v Saddaru. Asi nemusím říkat co mě fascinuje víc.
Na poslední večeři si dávám do nosu až skoro praskám – biryani, jogurt, lassi a čaná dál (cizrna), to všechno za dolar a kousek. Obsluha kolem mě radostně poskakuje, protože jsem tu už asi potřetí, z čehož mají radost – běloši do podobných jídelen nechodí.
Den 29, pátek 25. 6. 2004
Letadlo odlétá brzo ráno, kdy ještě nejezdí městská. No, ona jezdí, ale jelikož nemá pevné intervaly a funguje na principu „jedu až když jsem plný“, musel bych čekat hodně dlouho, než by se minibus mým směrem naplnil. Nasedám proto do taxíka a prázdnými ulicemi jsme za čtvrt hodinky na letišti.
 |
| Noční provoz na křižovatce pod terasou mého hotýlku |
Nečeká mě naštěstí žádné nepříjemné překvapení a poté, co jsem vystál frontu na odbavení zavazadel, se usazuju v tranzitu a čekám na letadlo. Během mezipřistání posílám Táně esemesky, aby věděla kde už jsem. Tentokrát mám v Dubaji čekání jen dvě hodiny, takže se akorát tak stihnu projít po tranzitu. Dubajské letiště je dělané ve velkém stylu – palmy, spousta světel, moderní tvary a dokonce je tu i zvláštní část na spaní s cedulí, kde jsou pohodlná polohovací křesla. Spí se však prakticky po celém tranzitu, nejvíc na zemi. Národnostní složení je obdivuhodné – kromě Arabů jsou tu prakticky všechny národnosti jižní a jihovýchodní Asie, hlavně Indonésané, Malajci a Indové.
Spojení z Frankfurtu do Prahy stíhám v pohodě, na palubě si hned dávám české pivo. Chybělo, a tak bodlo. Těsně po jedenácté v noci se koly dotýkáme dráhy pražského letiště. Tánin pohled na zarostlého maníka v šalvaru a pakulu je nejdřív trochu zmatený, ale nakonec mě přeci jen poznává.
Tak končí moje dobrodružství v Afghánistánu. Teď, když jsem zpět, vidím, že jsem mohl vzít s sebou klidně i Táňu. Ostatně, není všem dnům konec. Moji afghánští známí mě tam pořád zvou, takže příště už do Afghánistánu vyrazíme oba.