Kapisa

Katarína se Satorem vchází do školy, my s Pajkarem čekáme venku. Kolem prochází celkem dost lidí. Někteří pěšky, jiní na kolech, ozdobených barevnými umělými květinami, nebo na motorce. V okolí jsou roztroušeny usedlosti a obdělaná pole, která nejspíš tvoří Mahmud-e Raki. Před školou sedíme ve stínu dopravních kontejnerů – ano takových, co se převáží po moři na dopravních lodích a co jsme u nás zvyklí vídat na kamiónech. Zůstaly jich tu tisíce z války, kdy v nich Rusové přiváželi zbraně a proviant...

Den 7, čtvrtek 3. 6. 2004

Na dnešek jsem domluven s Katarínou, že s ní pojedu do provincie Kapisa severně od Kábulu. Její Človek v ohrozeni se v Afghánistánu teprve registruje a ona mezitím hledá místa, kde by mohli pomáhat s opravami škol.

Na misi ráno přijíždí pan Sator, nějaký vysoký úředník z ministerstva školství, který má v provincii Kapsa kontakty. No, kontaky – pochází odtamtud, což může být výhoda i nevýhoda, jak se později ukazuje. Po něm přijíždí Pajkar, který pro Katu pracuje jako překladatel, řidič a vůbec schopný zařizovač všeho možného. Pochází z Pandžšírského údolí z vesnice Rocha (Rokha) a ve válce bojoval s Masúdem proti Tálibánu. I když je mírně horkokrevný, tak je to sympaťák se zlatým srdcem, a to dokonce takový sympaťák, že jeho přítelkyní je novinářka Petra Procházková.

Všichni čtyři se skládáme do Mušaka, jak Pajkar láskyplně nazývá svoji terénní toyotu surf. Katarína se Satorem dozadu – žena by neměla sedět na předním sedadle, pokud neřídí – my s Pajkarem dopředu. Satorovi může být tak padesát. Stejně jako Pajkar a já má pirnahan tumban, přes něj navíc kabátek a na hlavě karakulskou beranici. Chová se nadřazeně, jak k Pajkarovi tak ke mně. Projevuje se to tak, že nás většinou přehlíží a do Pajkara navíc rejpe. Hodně Afghánců ve vyšších státních funkcí svoji pozici psychicky a morálně nezvládají a k „plebejcům“ se chovají jako k lidem druhé kategorie – v tomhle si čeští a afghánští státní úředníci a politici jako z oka vypadli.

Tam, za řekou Pandžšír, je Kapisa

Přejíždíme sedlo, jež značí konec Kábulu a vjíždíme na planinu Šamolí. Šamolí byla za občanské války středem drsných bojů, fronta několikrát přešla sem a zase tam. Dnes je planina téměř mrtvá. Tam kde dřív byly vesničky, sady vinné révy, stromy a polička se zeleninou jsou dnes rozbombardované ruiny, minová pole a jen občas míjíme farmáře, který se vrátil na svou půdu. Podél silnice se to hemží červenobílými kameny označujícími miny. Bílá strana označuje odminovaná místo, červená zaminované. Odminovaná místa jsou označená i bílou fajfkou – odškrtnutím – na domech a zdech.

Pajkar to pálí, protože silnice je celkem slušná a díry kupodivu míjíme jen občas. Podobná silnice je v Afghánistánu tak řídký jev, že jakmile řidič najede na nějaký dobrý úsek, hned se rozjede jak nejrychleji může, aby si užil jízdy – Afghánci jsou chlapi až do morku kosti a mají rádi pocit, že jsou nesilnější, nejlepší, nejrychlejší, prostě nej.

Z dobré silnice – která vede dál na sever až do Mazár-e Šaríf – zahýbáme na Bagram, kde Rusové za doby okupace postavili velkou leteckou základnu. Základna dnes ironicky slouží jako hlavní stan „Coalition Foces“ v čele s USA. Objevují se zničené transportéry povalující se bezprizorně podél silnice, stejně jako tanky a auta. Na některých „pracují“ lidé – odřezávají kusu kovu, které buď použijí doma nebo prodají.

Po další odbočce, tentokrát na samém okraji Bagramu, se ze silnice stává definitivně prašná cesta. Bagramu jsme se tak vyhnuli a zamířili jsme do středu provincie Kapsa. Čas od času míjíme muže nebo děti s lopatami a Pajkar jim z okénka vyhazuje drobné bankovky za to, že se snaží vyspravit silnici. To je tady moc pěkný zvyk – na údržbu pozemních komunikací nejsou peníze, a tak si lidé můžou něco přivydělat tím, když udržují svůj kousek cesty průjezdný.

Sjíždíme do údolí řeky Pandžšír. Naskýtá se nám nádherný pohled na zelenou planinu pod námi, již Pandžír přetíná vejpůl. V řece se bohužel umývají místní auta. Přejíždíme most přes řeku a po stejně prašné cestě začínáme stoupat po druhém svahu údolí opět do hor. Tahle oblast Kapisy nejmenuje Kohistán a je mimořádně krásná, jak si pochvaluje i Sator.

Provizorní škola – otrhaný stan UNICEF – byla nahrazena školou novou, kterou si vzápětí zabral provinční školský šéf a děti vykopnul

První naše zastávka je na zdánlivě pusté planině. Právě se tu staví nový bazar – jakoby uprostřed ničeho –, který vypadá jako tři rovnoběžné ulice rozestavěných garáží. Zahýbáme k pěkné kamenné budově, u níž stojí velký potrhaný stan s logem UNICEF – nové a staré škole. Jsme v Mahmud-e Raki (Mahmud-e Raqi), hlavním městě Kapisy. Městě, které vypadá jako... pustá planina.

Katarína se Satorem vchází do školy, my s Pajkarem čekáme venku. Kolem prochází celkem dost lidí. Někteří pěšky, jiní na kolech, ozdobených barevnými umělými květinami, nebo na motorce. V okolí jsou roztroušeny usedlosti a obdělaná pole, která nejspíš tvoří Mahmud-e Raki. Před školou sedíme ve stínu dopravních kontejnerů – ano takových, co se převáží po moři na dopravních lodích a co jsme u nás zvyklí vídat na kamiónech. Zůstaly jich tu tisíce z války, kdy v nich Rusové přiváželi zbraně a proviant.

Znovu se objevují asi po hodině, doprovázeni ředitelem škol v celé Kapise. Hezky si to ten ředitel zařídil. Kamenná budova byla postavena Němci jako škola, avšak po třech měsících ji zabrali pro kanceláře a děcka vykopli ven. Provinční školský ředitel – dobře živený padesátník s vousy – nás bude doprovázet po několika školách, které si Katarína vybrala jako kandidáty na opravy. Udržuje si ode mně stejný odstup jako Sator.

V Kapise není snad jediný metr asfaltu. Ač je celkem blízko Kábulu, je už v horách, kde se vše hůře udržuje. A tady vlastně nikdy žádná infrastruktura nebyla – kromě stezek pro osly –, takže ani není co udržovat. Po cestách necestách mezi poli, keři a hliněnými domovy – teréňák je naprostou nezbytností –, se dostáváme k prvnímu vytipovanému objektu – dívčí škole na okraji Mahmud-e Raki.

Jelikož jde o dívčí školu nesmím fotit, ale dovnitř můžu. Škola byla postavena roku 1975 nejspíš s ruskou pomocí a od té doby funguje. Je kamenná, což v Afghánistánu, kde je většina staveb z nepálených cihel, znamená téměř luxusní, ale neudržovaná. Ředitelka nás, za velkého zájmu děvčat, která právě nemají hodinu, provází po budově a okolí.

„Podívejte se, jak je tu všechno rozbité“ ukazuje nám plnou místnost lavic a židlí s ulámanými dřevěnými deskami. „Nemáme peníze ani na takovéhle maličkosti, natož na rozšíření školy“ tlumočí další stížnost Sator.

„Takže vy byste chtěli školu rozšířit?“ ptá se Katarína.

„Ano, rádi bychom.“

„Kolik teď máte žaček a v kolika učebnách“ Katarína na to.

„Máme osm učeben, kde se střídá 1300 děvčat z celého okolí. Škola už nestačí, takže musíme učit i na dvoře pod plachtami.“

„Jak byste chtěli školu rozšířit?“ ptáme se mezitím co vycházíme ven.

„Na 24 učeben. A taky bychom chtěli postavit ochrannou zeď. Podívejte se na to. Kolem školy je jen kousek zdi a ten je už navíc pobořený. Děvčata se nemůžou učit, když nebudou mít klid.“

„To je beznadějné. Podívej se na to. Nejsou ani schopní sehnat pár chlapů a opravit ty lavice – vždyť je to práce na dvě odpoledne a nebude nic to stát. Stačí přibít a ohoblovat. Takhle je to všude. Nějaká humanitárka jim postavila budovu, proto i s opravami čekají na dary. Tenhle způsob nechceme v Člověku v ohrození podporovat. Chtěli bychom, aby iniciativa byla vždy na straně komunity, která by rozhodovala co a jak postavit a my bychom jim pomáhali s financemi. Co dostanou, toho si neváží“ otáčí se ke mně skepticky Katarína, když jdeme podél rozbořené školní zdi.

„Kolik by ta zeď stála.“

Učitelka se zamýšlí, nejspíš ale nikdy nedělala žádný výpočet. Za to Sator ví kam v paměti sáhnout. Respektive jakou částku by si měl vymyslet.

„Tak 20 až 25 tisíc dolarů“ odpovídá po chvilce zamyšlení.

„To je ale příliš drahé“ oponuje mu Katarína.

„No tak možná by to šlo za míň. Kdyby se zapojili místní lidé a s použitím místního materiálu... tak 12 až 15 tisíc.“ snižuje Sator okamžitě odhad.

Hlavou kroutí i Pajkar, ale nemůže zasahovat. Stejně jako my s Katarínou ví, že je to ze strany učitelky i Satora jen hra. Sator je tu známy, takže má nějakou váhu a zároveň chce být pro něco pamatován. Proto taky chtěl jet do své domovské oblasti, kde má vazby a odkud by mu samozřejmě káplo něco z peněz, které by byly na rekonstrukce uvolněné. On vůbec neví, kolik taková zeď stojí, ale myslí si, že běloši jsou hlupáci, kteří zaplatí tolik, že kromě zdi zůstane něco i pro něj. Smutné na tom je, že spousta bělochů opravdu jsou takový pitomci. Postaví školu, udělají si čárku a jdou dál, aniž by se starali jaké byli náklady a co se s jejich „darem“ děje dál.

„A taky by bylo dobré zvýšit plat paní ředitelky. Bere jen 40 dolarů za měsíc“ přihazuje další nápady pro dary.

„My ale nemůžeme zasahovat do mzdové politiky vlády. Jsme tu proto, abychom pomohli při opravách škol.“ odpovídá Katarína.

„Je pravda, že těch 40 dolarů je opravdu směšných. I obyčejní dělníci, kteří se podílejí na rekonstrukcích škol, mají za den třeba 3 dolary. Budeme muset najít vlastního inženýra, který by spočítal náklady a našel místní zdroje surovin. V žádném případě nesmíme spoléhat na někoho místního, to by se peníze nakonec rozutekly úplně jinam.“ osvětlují mi později v autě Katarína s Pajkarem. Odvážíme pana provinčního řídícího do jeho „rezidence“ a jedeme se podívat do Sarak Perak na další školu. Bereme si mladého průvodce, který ví, kde přesně škola je.

Umělé barevné květiny, hrdá ozdoba kola tohoto horala, jsou dnes v Afghánistánu hitem

Potěš pánbůh ten terén! Tudy bych nechtěl každý den ani chodit do školy, natož každý den bojovat, jak v minulosti museli ruští a dnes američtí vojáci. Uzoulinké uličky mezi jednotlivými staveními, která svými hliněnými zdmi působí spíš jako pevnosti, byly nepřekonatelnými pastmi. Pajkar však i přesto Mušaka žene co to dá, protože ho naškrobený Sator čím dál tím víc s..e. Sator se skoro nestačí držet držadla a jak sebou auto hází – navíc v nebezpečně úzkém koridoru mezi hliněnými zdmi – je vidět, že má opravdu strach. Pajkar z toho má radost a bere to jako jistou částečnou satisfakci.

Hliněné zdi občas vystřídá vodní kanál a pak zase zeď.

„Je tady pořád tolik vody?“ ptám se Satora.

„Ano. Celý rok. Voda teče z hor. A i když na planinách je sucho, tady je vody dostatek.“

Zastavujeme pod stromy na cestičce se zdí po jedné a kanálem po druhé straně. Jsme jako ztraceni uprostřed bludiště Sarak Perak. Zpět bych všemi těmi křivolakými uličkami neměl šanci trefit. A to po mě nikdo nestřílí jako po těch klucích ruských.

Jelikož je Sator odsud, snaží se protlačit stavbu nové školy, aby mu byli lidé vděční a zvýšil tak ještě svoji prestiž. A snaží se, i když mu Katarína pořád opakuje, že má peníze je na opravy škol.

Přichází delegace v čele s místním mullou (mullah). Bez mully – duchovního – nefunguje v Afghánistánu nic. A pokud ve městech něco málo ano, na venkově naprosto ne. Proto tady jednáme hlavně s mullou a ředitel školy je jen takový mullův přidavač.

Ač letitý děda, čiší z něj víc života, než z leckterého českého teenagera

Škola je pár kroků od auta. Vstupujeme do jedné z hliněných pevnosti, za níž se nám otevírá celkem příjemná, i když trochu vyprahlá, zahrada. Podél zdi je několik učeben a taky plátěné přístřešky pro vyučování venku. Diskutuje se ve stínu vstupní brány. Chtějí úplně novou dívčí školu – Satorova vize vystrkuje růžky. Nezbývá nám nic jiného, než hrát tu hru a vyslechnout je.

„A proč chcete zrovna dívčí školu?“ ptá se Katarína. Kdo chce postavit dívčí školu má totiž daleko větší šanci, že na ni dostane peníze. Jakmile je škola hotová, už není nikdo schopen vynutit, aby byla používána jako dívčí. Může klidně skončit třeba jako... sídlo provinčního ředitele.

„Víte, v posledních letech byly ženy odstřiženy od vzdělání“ začíná mulla svoje vysvětlení. Mluví klidně a pevně, ale nepřehlédnutelně slizce. Potutelně se usmívá a důraznými gesty umocňuje svou řeč – jako by kázal v mešitě. Vycházíme ze školy.

„A kde byste chtěli školu postavit?“ – v širokém okolí jsme totiž neviděli místo, kde by nebyly hliněné „pevnosti“, úzké uličky nebo voda.

„Tady“ ukazuje Sator místo, kde jsou dvě jezírka s kachnami, do nichž teče voda ze zavlažovacího kanálu.

Ano, tak to je opravdu jediný místo, který je volný, říkám si v duchu, ale to přeci musí myslet jako vtip.

„On si snad dělá srandu!“ obracím se ke Katce, která taky nechápe.

„Ano, tohle je opravdu ten pozemek“ ujišťuje nás Sator.

„Ale vždyť jen odvodnění by stálo aspoň 10 tisíc dolarů“ namítá Katarína.

„Ale to se přeci dá udělat“ nenechá se Sator zviklat.

Tak konec, tohle nikam nevede. Ještě že rozdělování peněz nezáleží na něm. Už víme co chce Sator, už víme, že mu místní jdou na ruku a už taky víme, že tahle škola nejspíš nebude tou pravou. Je čas na oběd. Loučíme se s mullou, učiteli a asi třiceti děckama, která se k naší delegaci mezitím ze zvědavosti připojila.

Vyjíždíme z neuvěřitelných uliček Sarak Peraku a zastavujeme v Dene Nau (Dene Naw). Na bazaru stoupáme po schůdkách do čajchány a sedáme si do části s kobercem. S Katarínou a Pajkarem si dáváme kábuli, chleba a čaj, Sator si dává kebab – jednou z výhod být státním úředníkem je, že má často zadarmo obědy. Spolustolovníci se jako vždy vřele usmívají, jen jeden starý děda, o kterém Sator říká, že je duševně nemocný, si stěžuje, že nevládní organizace nic nedělají, nikdy nic nepostavili, prostě jsou na nic. Oběd za všechny čtyři nás stojí asi pět dolarů.

Po obědě nás čeká třetí škola. Stojí o samotě na svahu, je chlapecká a i ona má část „učeben“ pod širým nebem – v tom jsou všechny stejné.

Nejzajímavější se však Kataríně jeví poslední škola, do které nás naviguje Satoriho synovec, který k nám náhodou přistupuje cestou. Jak je taková náhoda možná se dovídáme v zápětí přímo od Satora.

„Tyhle pozemky mi patří“ rozmachuje se Satori, když jedeme alejí kolem polí. „Mám tu spoustu příbuzných – bratrů a synovců. Na polích dělají moji bratři. V okolí mě všichni znají. Znají mě a uctivě zdraví v asi 400 vesnicích.“

Škola v Navobodu je kamenná a má tvar písmene U – na nádvoří se vstupuje branou, podél níž a naproti ní jsou učebny. To je zde nejčastější půdorys školy.

„Škola byla postavena asi před 30 lety“ překládá Sator ředitele. „Je smíšená, dopoledne se učí kluci – těch je asi 1200 – a odpoledne děvčata – tak 200. Teď zrovna se učí děvčata.“

„Můžu fotit?“ ptám se.

„Jasně, když tu jsem já, nebude nikdo nic namítat“ odpovídá Sator.

A skutečně. Chová se přesně jako významné české paničky počátkem 20. století – dívky zve k tabuli, ptá se je na látku a pokud umí, chválí je. Jen ten obligátní bonbón za dobrý výkon nedostanou. Učitelé, včetně ředitele, vypadají moc sympaticky. Všichni mají pirahan tumban, pakuly. Jsem moc rád, že alespoň v tomhle nevybočuju.

Škola potřebuje především novou střechu, současná je stará jako škola – 30 let – a už nosné trámy už se prohýbají dovnitř – trámy a na nich hlína. Obcházíme třídy a díváme se v jakém jsou stavu. Tady by se oprava dala realizovat, říká mi na konec Katarína.

... a všichni dlabeme jogurt, meruňky s čili a hlavně výborné medové moruše

Cestou z Navobodu se zastavujeme u Satorova nejstaršího bratra. Sator u něj přespí – zítra je pátek, tedy víkend – a do Kábulu se vrátí až pozítří. Usedáme u rybníčku před domem, stíněným porostem stromů a moruší. Bratr nám nabízí moruše, meruňky s čili k posypání na malém talířku a mast – výtečný domácí jogurt. Moruše – bílé, fialové, černé a sušené – nejprve propírá ve velkém proutěném koši v rybníčku. Rybníček samozřejmě slouží jako prádelna, odplivána, záchod pro zvířata a bůhví co ještě, ale my s Katarínou nějak nemáme strach, že bychom měli nějaké problémy. Pro Satyrova bratra je to jednoduché – jsme Satyrovi přátelé, proto jsme i jeho přátelé a tím pádem vážení hosté. Vše připravuje s opravdovou láskou a ta překoná všechny bacily. Dáváme si do nosu. Mast je sice kyselejší, než na jaký jogurt jsme zvyklí, ale vynikající. Z moruší jsou nejlepší ty sušené – chutnají úplně jako zkrystalizované kousky medu. Další paštunská pohostinnost v přímém přenosu.

Cestou zpět nevidět, že Pajkar je naštvaný. Vytáčel ho Sator. Míjíme Bagram, odkud se z letiště až ke Kábulu táhne obrovský oblak prachu. Příznačné pro večery, kdy se v Kábulu a okolí kvůli prachu velmi často zhoršuje viditelnost.

Na misi zjišťuju, že jsem někde ztratil jeden vyfocený film – bohužel zrovna ten, kde mám tři ze čtyř škol. Taky se dozvídáme další podrobnosti ohledně včerejší smrti pěti lidí z MSF – dva Afghánci, Holanďan, Nor a Belgičanka. Vraceli se na základnu MSF v Chajr Chana (Kheir Khana) v provincii Badghis. Vyjeli z nemocnice, ale už nedorazili. Když jsou na cestě mají se každých 15 minut hlásit, že jsou v pořádku. Ale když o sobě nedali vědět delší dobu, vydala se je hledat další dvě auta, která našla jejich džíp rozstříleny. Všichni samozřejmě mrtví. Útočníci po akci do auta hodili pro jistotu ještě granát.

• ◄ Kábul – seznámení
• Kábul – ozvěny války ►