Do Mazáru
- Podrobnosti
- Vytvořeno 13. 12. 2004 •
- Aktualizováno 13. 10. 2012
- Autor David Kučera
- Zobrazeno 3047×
Všichni pociťujeme tíseň. Velké humanitárky omezují svůj režim a lidem nařídili, aby neopouštěli sídla, pokud to není nutná. Jsou i takové extrémy, které vyhlásily úplný zákaz vycházení. Člověk v tísni se rozhodl nevycházet po 19. hodině. Pro mě to samozřejmě neplatí, jelikož jsem na nich nezávislý, ale přijde mi to jako rozumný kompromis...
Den 10, neděle 6. 6. 2004
Všichni pociťujeme tíseň. Velké humanitárky omezují svůj režim a lidem nařídili, aby neopouštěli sídla, pokud to není nutná. Jsou i takové extrémy, které vyhlásily úplný zákaz vycházení. Člověk v tísni se rozhodl nevycházet po 19. hodině. Pro mě to samozřejmě neplatí, jelikož jsem na nich nezávislý, ale přijde mi to jako rozumný kompromis. Takhle husto v Afghánistánu od pádu Tálibánu ještě nebylo. A v tomhle chci opustit pevnost zvanou Kábul a odletět do Mazáru.
Dopoledne se mrcasím na misi, píšu deník a pak vyrážím. Letadlo sice letí až v půl druhé, ale nejdřív si musím koupit letenku a taky zajít na oběd.
Do centra jedu s Janou a Tomášem, kteří mají na dnešek opět půjčené auto. Nějakou se nemůžou dohodnout s Abbasem – tlumočníkem –, takže celkem zbytečně objíždíme půlku Kábulu, než se dostáváme na křižovatku k vekslákům. Peníze mění Jana i já, jen každý jiným stylem – Jana přes okénko auta, já vystupuju a jednám s nima na ulici. Pak nasedám do taxíka a vystupuju u Kam Airu. Úřednice mluví anglicky, vše jde hladce a rychle, takže letenku mám za čtvrt hodiny.
Na půlhodiny si sedám na Internet, pak splácávám rychlý oběd – mám hlad jako vlk, protože jsem ráno neměl náladu jíst a dal jsem si jen suchý chleba – a vydávám se na letiště. Cestou projíždím kolem známé čajovny, v níž jsem s Hajatem strávil první večer i kolem pole, za nímž je Hajatův dům.
Letiště je hlídané a vojáci při vjezdu každé auto kontrolují. Chumly lidí, jež přišli přivítat své drahé, kteří právě přiletěli Arianou ze Šardži, nebo kteří se přišli rozloučit s těmi, co do Šardži právě odlétají, téměř znemožňují pohyb po hale.
Všechny moje věci prochází dvakrát rentgenem – před odbavením a před vstupem do tranzitu. Tranzit plný mužů v pirahan tumbanu a turbanech působí trochu bizarně, ale na druhou stranu vyčnívají spíš ti, kteří jsou v kalhotách a košili. Kromě vojáků a snad dvou Afghánců jsou to dva Američani – jeden 50letý, druhému může být tak 25. Ten starší je hovornější, ale když se ho ptám co v Afghánistánu dělá, nechce o podrobnostech své práce mluvit. Místo toho mi ukazuje nový digitální foťák a je úplně nadšen z fotky mouchy, kterou udělal včera v hotelu. Když se na digiťák dosyta vynadíváme, vytahuje časopis o zbraních a já si jdu číst o Mazáru.
Let byl posunut na druhou hodinu. Odletěl let OSN do Mazáru i let Ariany do Šardži, jen my tu pořád čučíme, i když už jsou tři pryč. Venku se zvedá vítr, o Mazáru už jsem všechno přečetl, tak píšu deník. V pět nám personál konečně oznamuje, že náš let byl zrušen, údajně kvůli větru. Hm, jiná letadla mohla odletět a naše ne? Pokud je to jen kamufláž a skutečnou příčinou je porucha, kterou nechtějí přiznat, tak je to určitě lepší, než kdyby nás s do vzduchu poslali i s poruchou. Odlet je stanoven na šestou zítra ráno.
Pro mě to má jednu výhodu – stavuju se v Šar-i Nau a v knihkupectví na Chicken Street kupuju průvodce An Historical Guide to Afghanistan Nancy Hatch Dupree, na který už mi před odletem nezbyl čas. Je sice z roku 1977, ale hodně podrobný a vzhledem k tomu, že se tu od roku 1979 válčilo, tak paradoxně i nejaktuálnější co je k dispozici.
„Mysleli jsme, že se vrátíš“ vítá mě Lenka.
„Jak to?“
„V Mazáru u letiště se prý bojuje, tak všechny lety zrušili. Ale tam se bojuje každou chvíli,takže ti není nic nezvyklýho.“
„Hm, tak druhý pokus bude zítra ráno v šest. Tak brzo ráno snad bojovat nebudou.“
Posledním letem dnes ještě stihnul přiletět Vladimír, který pracuje na misi Člověka v tísni v Mazáru. Prý v Mazáru všechny instruoval, aby mi připravili pokoj a jídlo, takže už jen kvůli přivítání tam musím odletět.
