Jsou-li ženy tiché a nenápadné, muži jsou živí a hluční. Někteří jsou tak žhaví na focení, že mě sami zastavují a posunky ukazují co mají na srdci. Když jich pár uspokojuju, včetně autobusu s úplně pokrytou střechou pasažéry, zahýbáme s Aminem do postraní ulice a vydáváme se k Bala Hissar, velké pevnosti dávného Balchu...
Arabové, kteří sem přinesli islám, nazývali Balch „Matkou měst“. Ve své dlouhé historii, sahající až do roku 1000 př. n. l., kdy zde kázal Zoroaster, byl důležitým poutním místem jak pro muslimy, tak pro buddhisty a v době jeho tažení také sídlem Alexandra Velikého. Jeho rozkvět skončil kolem roku 1220, kdy jej desetitisícová Džingischánova armáda poničila tak, že se již nikdy nezotavil. Přesto však zůstal místem, které přitahovalo – a stále přitahuje – jak poutníky, tak dobrodruhy.
Centrum Balchu vůbec nepůsobí jako město – zelený Hlavní park je plný vzrostlých stromů, které bez problémů stíní kruhovou ulici kolem parku. U plotu parku mají prodejci rozložené stánky s masem, ovocem, pitím, kořením, látkami, koberci a vedle nich postávají drožky s barevnými bambulkami na koňských postrojích. Krásný afghánský chaos mě snadno vtahuje, nevím kam se dívat dřív.
I přes pirahan tumban samozřejmě vyčnívám jako palec z ponožky, takže mě každý zdraví a pokyvuje radostně hlavou. Asi šestnáctiletý Amin se chce procvičit svoji základní angličtinu, tak se stává mým – samozvaným – průvodcem po městě.
Na jedné straně parku stojí nejpůsobivější budova, která samotná do Balchu přitahuje spoustu lidí – svatyně Chvadža Parsa (Khwadja Parsa) z 15. století. Mně se při jejím spatření ihned vybavuje jedno z nejúžasnějších muslimských architektonických míst, které jsem kdy viděl – íránský Isfahán.
Stejně jako Imámova mešita v Isfahánu i Chvadža Parsa je pokryta nádhernou modro-zeleno-bílou kachlíkovou výzdobou. Dva mohutné spirálovité sloupy stráží vstupní portál, na kterém, ve výšce 25 metrů, sedí kopule pokrytý malými tyrkysovými kachličkami. Fasáda svatyně je z velké části opadaná, avšak stále je možné přečíst spoustu citací z Koránu, které jsou vyglazované na zbývajících částech. Svatyně byla postavena na počest uznávaného teologa – Chvadža Parsa se na sklonku života usadil v Balchu a roku 1460 zde i zemřel.
Přímo před svatyní, hlouběji v parku, je místo, které přitahuje především afghánské ženy. Přichází sem pro inspiraci k řešení svých milostných problém. Hrobka Rabi’i Balchi (Rabi’a Balkhi), mladé básnířky, která zde byla zavřena poté, co ji rozzlobený bratr podřezal žíly, byla objevena roku 1964, jedenáct století po její smrti. Osud jejího nedovoleného, rodinou zcela náhodou odhaleného milostného vztahu se sluhou, se podobá nenaplněným láskám současných afghánských žen. V parku jich posedávají spousty, stejně jako v Mazáru oděných především v bílých burkách.
Jsou-li ženy tiché a nenápadné, muži jsou živí a hluční. Někteří jsou tak žhaví na focení, že mě sami zastavují a posunky ukazují co mají na srdci. Když jich pár uspokojuju, včetně autobusu s úplně pokrytou střechou pasažéry, zahýbáme s Aminem do postraní ulice a vydáváme se k Bala Hissar, velké pevnosti dávného Balchu.
 |
| Vstupní portál svatyně ční do výšky 25 metrů |
Z příjemně stíněného parku se dostáváme do prašných uliček, ve kterých vysoké hliněné zdi opět zcela oddělují domy jednotlivých rodin od zbytku světa. Samotná pevnost není příliš patrná. Mohutné, dodnes působivé, hradby chránily prostor u průměru několika set metrů, kde je nyní jen pustina, s občasnou zapomenutou minou či nevybuchlou bombou ukrytou v písku nebo mezi keříky.
Na jídlo se v Afghánistánu vždycky hodně těším. Jednak mi chutná, ale hlavně mě fascinuje atmosféra v čajchánách. Amin pro nás vybírá jednu,o které říká, že je dobrá, protože ji vede jeho strýc. Je přímo na kruhové ulici kolem parku. Spíš než o čajchánu jde o otevřený průchod, ve kterém jsou po stranách nainstalovány lavice, na zdech rozvěšeny koberce a nad nimi zrcadla. Klid, pohoda a vůně jídla tu ale vládnou stejně. Zouváme se, usazujeme se na podiu, dostáváme vodu a objednáváme kábuli, k němu čerstvou zeleninu, vařené fazole, čaj a chleba. Zdejší – „severský“ kulatý – chleba není tak lahodný jako ty dlouhé kábulské plachty. Chutí se podobá našim houskám, jen je tužší a posypaný černým sezamem.
Osazenstvo v čajovně se střídá ve vlnách. Jeden z hostů vstupuje s kalašnikovem na zádech. Obřadně se usazuje se, samopal opírá o koberec za sebou. Zbraně jsou zde odnepaměti běžnou denní rekvizitou, takže se nikdo nepodivuje. Ihned k němu přibíhá obsluhující klučina a přináší džbán vody a plastový kelímek. Muž si objednává kábuli a jakmile jej má před sebou, nerušeně se pouští do oběda.
Pouhých pár kilometrů od Balchu má stát nejstarší muslimská stavba v Afghánistánu – zbytky mešity pocházející z 9. století n. l. Jak jsem jinde zvyklý chodit pěšky, tak středoasijské léto mě tady přibíjí k zemi. Vedro je dost velké i jen pro pouhé bytí, natož dlouhé chození. Amin proto vyjednává taxíka, který do polí k mešitě odveze. Není to ale úplně jednoduché, protože sám neví kde mešita Devíti dómů – Madžíd-e No Gumbad (Masjid-e No Gumbad) – leží a neví to ani taxikáři. Název Madžíd-e No Gumbad tedy vzdávám a zkouším její druhé jméno Madžíd Hadždži Pjada (Masjid Hajji Piyada). Teprve když ho poněkolikáté zopakuju, taxikář konečně kývne hlavou že jo, že už ví a usazuje nás do auta.
Po polní cestě vyjíždíme z Balchu krajinou sice vyprahlou, ale přesto jednoznačně obdělávanou – těžký tu mají život. Po deseti minutách taxikář zastavuje na cestě. V poli před námi stojí skupinka stromů a u ní je jakási podivná plechová střecha podepřená železnými traverzami. Teprve když přicházím blíž dochází mi, že už jsem na místě a že mešita je pod plechovou střechou, která ji chrání před povětrnostními vlivy.
Na světě existuje jen pár dochovaných zbytků mešit z tak raného období islámu a několik z nich, pocházejících z 9. až 12. století a postavených s devíti dómy, je roztroušeno od Afghánistánu po Španělsko, tedy na území, které v minulosti drželi Arabové.
 |
| Alláh nás ochrání a za to mu budeme vždy děkovat – strážce svatyně |
Dómy se dávno zřítily. Jsou pohřbeny pod více než metr tlustou vrstvou sutin a mešita byla až do stavby plechové střechy nechráněna. Přesto je však možné si udělat představu o její vnitřní výzdobě. Zní to neuvěřitelně, ale ta část výzdoby, která ještě vyčnívá na povrch je i po 1100 letech skvěle zachovaná. A to jde o reliéfy pouze z hlíny! Květinové a geometrické vzory jsou všudypřítomné – vinné listy, lotosové květy, čtverce, kruhy, polokruhy, trojúhelníky, ladné křivky. Kde se vzali tu se vzali, objevuje se několik Aminových kamarádů. Samozřejmě se ihned chtějí fotit, tak je na fotkách využívám pro srovnání velikosti mešity.
Amin mě zve do rodiny, tak se po návratu vydáváme k němu domů. Jejich dům je rozložením hodně podobný domu Hayatovu – skrz bránu v hliněné zdi se vstupuje na dvůr, který zároveň slouží jako zahrada. Obytná část je na opačné straně dvoru než vchod. Celý dům je z hlíny, steny jsou holé a pouze udusaná hliněná podlaha je přikryta kobercem. Chvíli sedíme v jeho pokoji, ale jeho mamka asi není dobře naladěná, protože nás vyhazuje ven. Amin je z toho hodně zkroušený – vyhodit hosta nedělá jeho rodině dobré jméno. Jak tak vidím, tak to chápu daleko víc než on a pokud mě to vůbec nevadí, on se cítí ponížen. Takový už je holt život.
U parku se s Aminem loučím a nasedám do auta do Mazáru. Omlouvá se mi ještě když už odjíždíme, tak mu dlouho mávám, abych mu ukázal, že jsem na něj zanevřel.
Z hodin strávených na prudkém slunci jsem tak unavený, že v autě klimbám. I když jsem chtěl volat do Kábulu – slíbil jsem to i Džamilovi – a najít Internet, akorát se dobelhávám na misi, únavou padám rovnou na matraci a spím až do večera. Budí mě až Mirzo se slovy, že mám připravenou večeři.
„Můžu jíst s tebou?“ ptám se.
„Jasně, tak pojď“ Mirzo na to.
Přesunuju se i s tácem na první dvorek a přisedám si ke stolu, který stojí před Mirzovým oknem venku pod hvězdami. Mohl bych s ním mluvit rusky, protože je to Tádžik z Tádžikistánu a ruština je pro něj skoro rodilou řečí, ale anglicky umím přeci jen o dost líp.
„To musíš mít taky vízum, když jsi z Tádžikistánu.“ zajímá mě.
„Jo, mám. A domů do Dušanbe jezdím tak jednou za čtvrt roku.“
„Jakou řečí v Afghánistánu mluvíš?“
„Tadžicky. To je v podstatě stejná řeč jako darí a perština, takže si navzájem snadno rozumíme. V Tádžikistánu jsem se zabýval literaturou, tak ti můžu říct pár pověstí, které se vztahují k téhle oblasti.“ A rozpovídá se nejdřív na téma Rabi’a Balchi.
„Jo, viděl jsem ji“ odpovídám mu, když se mě na závěr ptá, jestli jsem viděl její hrobku.
„Zítra“ pokračuju „bych chtěj jet do Ajbaku. Je těžké se tam dostat?“
„Ne, můžeš jet corollou. Nazír tě ráno zaveze na autobusové nádraží. Asi tam jedeš kvůli Tacht-e Rustam, že?“
„Jo, přesně.“
 |
| Kde se vzal, tu se vzal, tenhle chlapík si mě přijel obhlídnout hezky zblízka |
„K němu se vztahuje pověst o Rustamovi a Tahmině. Najdeš ji v Šáhnámě – Knize králů –, kterou před deseti stoletími napsal velký perský básník Ferdowsi. Rustam si v ní vzal Tahminu, půvabnou dceru krále Ajbaku a během oslav pili víno z kamenného Rustamova trůnu. Ještě než Rustam odchází do dlouhé války a aniž o tom ví, počne s Tahminou syna. Surob – jak je jejich syn pojmenován – roste a jelikož se Rustam dlouho nevrací, stává se králem. Když se Rustam konečně vrací, dostává se se Surobem do křížku a zabíjí ho. Tahmina přibíhá příliš pozdě, aby Rustamovi řekla, že Surob je jeho syn.“
„Smutný příběh.“
„I tak byl Rustam slavný hrdina a dodnes je s jeho jménem spojována spousta přírodních útvarů neobvyklých tvarů. Však uvidíš v Ajbaku.“