Kábul – seznámení

Zástupy lidí se proplétají mezi auty na silnicích i mezi prodejci, kteří zabírají velké části všech chodníků. Z nich, i z přilehlých zdí, se ve dne stávají přenosné krámky. Obchod a překupnictví jsou vedle zemědělství jediný způsob, jak se dá v Afghánistánu alespoň v nejnutnější míře uživit. Neexistují žádné továrny, služby jen ve velmi omezené míře, a tak jede každý za sebe, bez placení daní. A taky za co by platil a komu?

Den 5, úterý 1. 6. 2004

Skvělá snídaně v příjemně rozvláčném afghánském duchu je milým začátkem mého prvního afghánského dne. Po ženách není opět ani vidu ani slechu, jejich „rukopis“ poznávám jedině zprostředkovaně podle skvěle připravených vajíček, jogurtu, čaje a dalších dobrot.

Srdečně až dojímavě se se všemi loučím. Ještě že poloha Hajatova domu u hlavní ulice vedoucí na letiště a zároveň na dohled od Mikrorajónu, tedy mezi dvěma dobrými orientačními body, mi kdykoliv dává možnost jej snadno vyhledat. S Džamilem se po prašné stezce polem – teď naštěstí suché – kodrcáme na hlavní ulici, kde už stojí nablýskaná bílá toyota, která Džamila vozí do práce. Větší kontrast oproti jejich hliněnému stavení jsme si nemohl přát.

Kolmo, nožmo, v nových autech, ve starých autech... Afghánci si dnes s radostí užívají svobody pohyb

Vlastně i povaha Džamilovy práce – nejmodernější výpočetní technika – kontrastuje s jeho tradičním pirahan tumbanem, jak se tady říká šalvár kamízu, s ryze afghánským doplňkem – elegantní vestou s kapsami. Kolega v autě, kterého mi Džamil představuje jako šéfa marketingu – pokud tedy státní úřad může mít „marketing“; v Afghánistánu asi ano – je však v evropské obleku s kravatou. Afghánec v kravatě vedle Evropana v pirahan tumbanu a s pakulem... kam jsme to jen dopracovali?

Counter Narcotics Directorate – www.cnd.gov.af – to je síť 65 počítačů s Windows XP a satelitní internetové 256 kb/s připojení, vše řádně zajištěno nepřerušitelnými zdroji napětí proti výpadkům proudu. Ty se nevyhýbají žádné kábulské čtvrti, ani exkluzivní Vezír Akbar Chán (Wazir Akbar Khan), kde Counter Narcotics Directorate sídlí. Vezír Akbar Chán – nazvaná podle afghánského velitele, jenž měl velký podíl na drtivé porážce britské 16 000 armády onoho osudného roku 1842 – je jakousi diplomaticko-úřednickou čtvrtí Kábulu. Najdete tu velvyslanectví, například pekelně opevněné britské – obehnané vysokou betonovou zdí zakončenou ostnatým drátem, která je ještě obestavěná dvojitou stěnou z betonových skruží naplněných hlínou –, větší humanitární organizace, agentury OSN, státní úřady a i mnoho guesthousů.

Vezír Akbar Chán je jednou z ukázek, jak může mít přítomnost západní pomoci dvoustranný vliv. Neoddiskutovatelný pozitivní vliv dostává trhliny při pohledu na neopodstatněně vysoké ceny nájmů, které prakticky vyloučily všechny Afghánce z možnosti žít v této čtvrti. Měsíční nájem několik tisíc dolarů za dům dnes není nic výjimečného. A tak tam, kde dříve běžně žili Afghánci, je dnes více méně západní ghetto, které samozřejmě dává příklad ostatním majitelům nemovitostí v celém Kábulu.

Podobné je to s guesthousy, nejrozšířenějším způsobem ubytování v Kábulu. Chtít za noc 40-70 dolarů nemá žádné ekonomické opodstatnění. Avšak cizinci, kteří se v Kábulu ubytovávají, jsou většinou zaštítěni bohatým zaměstnavatelem – ať už jsou to novináři, diplomaté, pracovníci OSN –, jenž nemusí (nebo nechce) náklady příliš hlídat. Pokud tedy přijedete jako nebohatý cizinec, máte dvě možnosti. Přebývat v rodině – což celkem není problém, vzhledem k tomu, že Afghánci jsou pohostinní a poskytnout přístřeší „poutníkovi“ je pro ně samozřejmost –, nebo se poohlédnout v centru, kde se dá bydlet kolem 10 dolarů za noc – na Afghánistán stále přemrštěná částka, ale budiž.

Ještě jednou využívám Džamilův mobil a volám Lence Vítkové z Člověka v tísni, jestli bych se u nich mohl odpoledne stavit. Domlouváme se na pátou hodinu, což se mi akorát hodí. Teď se půjdu podívat do města, pak se vrátím k Džamilovi do kanceláře, vyzvedneme u něj doma můj batoh a Džamil mi pak pomůže najít sídlo Člověka v tísni. Paráda, a teď už vzhůru do Kábulu.

Džamil mě doprovází až na hlavní ulici, zastavuje mi taxík a ještě se nabízí, že mi ho zaplatí. Samozřejmě že odmítám, už tak je na mě celá rodina až příliš laskavá, tak mi alespoň dává rady kolik mám taxikářům platit a že se nemám nechat ošidit. Jak později zjišťuju, cena pro běžnou jízdu z okrajové čtvrti do centra je po smlouvání kolem jednoho dolaru, což je jen o málo víc, než kolik mi říkal Džamil.

Míjíme betonovou pevnost britského velvyslanectví, pak nově stavěnou pevnost pro americké velvyslanectví – údajně bude zaměstnávat tisíc Američanů a dva tisíce Afghánců – a ulicemi plnými aut se blížíme k centru. Poslouchám hudbu z taxikářova kazeťáku a procvičuju těch pár frází darí, které jsem zatím stihnul pochytit. S darí to jde docela rychle, protože to není příliš složitá řeč a Afghánci jsou nadšení, když mi s ním můžou pomáhat a vysvětlovat.

Čtvrti, kterými projíždíme nejsou téměř vůbec poničené. Nejspíš už jsou opravené. Jako bych ani nebyl v tom Kábulu, který znám z fotek. Je ale pravda, že nejvíc – a mnohokrát – převálcovaný byl západní Kábul, kam se teprve dostanu.

Křižovatka na jižní straně parku Zarnegar v samém středu města je teď, kolem jedenácté dopoledne, v nejvyšším shonu. Zatím se v Kábulu moc neorientuju, ale že jsem na místě, kde má Hajat svůj elektro obchod, už poznávám.

Kromě Hajatova obchodu je na tomhle křížení dvou hlavních kábulských tepen – Salang Wat směřující na severo-západ směrem k tunelu Salang a Asmayi Wat vedoucí do rozbombardovaného západního Kábulu – ještě jeden dobrý a daleko větší orientační bod – velká rozestavěná mešita. Rozestavěna zůstane asi ještě dlouho rozestavěná, pokud bude vůbec někdy dokončena. Začali ji budovat Tálibanci, jako údajně největší mešitu ve Střední Asii. Její stavba byla na podzim 2001, po pádu Tálibánu, zastavena a v dnešním Afghánistánu není nikdo, kdo by měl chuť ji dostavět. A tak tu stojí, obehnaná dřevěným lešením a kovovým plotem, podél nějž mají Afghánci rozložené své stánky s kábulí, botami, vestami, kalhotami, dalekohledy, květinami, novinami, nádobím, zkrátka vším, co dělá pouliční bazar správným pouličním bazarem.

Procházím podchodem, kde sedí děti u vah a vydělávají si pár afghání vážením kolemjdoucích a ocitám se u hotelu Džamil. V recepci mi však říkají, že neberou cizince, tak se posunuju o kousek dál a v hotelu Zarnegar už jsem úspěšnější. Cena 10 dolarů za noc mě – rozmazleného lácí v sousedním Pákistánu – sice moc netěší, ale je daleko přijatelnější než desítky dolarů v guesthousech ve Vezír Akbar Chán. Pokud bych neměl možnost přespat na misi Člověka v tísni, zamířil bych sem.

Nedostavěná tálibánská mešita stojí v centru Kábulu už jen jako připomínka nejstriktnějšího muslimského režimu světa

První starost je tedy z hlavy, teď jen najít Internet. Má být v hotelu Spinzar, který je taky jen pár kroků od křižovatky. V recepci nejsem moc úspěšný a o žádném Internetu tady nevědí. Když pak postávám venku a přemýšlím co dál, s neuvěřitelnou afghánskou nenuceností, kterou bych se od Afghánců rád naučil, se se mnou dává do řeči Hassan, vedoucí pobočky afghánských pošt a telekomunikací v Majmaně, hlavním městě provincie Faryab na severu Afghánistánu.

Hassan – celým jménem Hassan Kohzad – mě hned zve na kus řeči, tak si sedáme do vestibulu a probíráme to, co nejvíc hýbe Afghánistánem – nadcházející prezidentské volby, Karzáího, Američany, Tálibán, prostě politiku. V hovoru používá německá slova, protože žil nějaký čas v Německu.

„Nelíbí se mi, jak se Karzáí chová ve své funkci. Dává se do spolku s Hekmatjárem a Dóstumem, kteří každý vládnou své „soukromé“ části Afghánistánu,^[4] i když ví, že jsou ve skutečnosti proti němu. Snaží se sice o usmíření a nedávno nabídl všem Tálibáncům, že by je rád přizval ke společnému budování Afghánistánu, ale pro spoustu lidí jsou to nepřijatelné ústupky a spíš ukázka slabosti než síly.“

„Myslíte, že vyhraje prezidentské volby.“

„Určitě, ale z velké části díky podpoře Američanů. Bez nich by to nešlo. Američani chtějí Karzáího, tak tam bude Karzáí. Lidem se to nelíbí, ale to je politika, na kterou obyčejný člověk nemá vliv.“

Z vestibulu se přesunujeme do příjemnějšího prostředí hotelové jídelny, kde mě Hassan zve na čaj – výborný čaj sabz – zelený čaj –, jak říkají Afghánci. Pije se tu taky čaj sia – černý čaj –, ale víc rozšířený mi přijde zelený. Na rozdíl od Pákistánu není slazený a cukr přichází samostatně na tácku.

Z dosavadních několika rozhovorů mám pocit, že Afghánci se umějí mimořádně dobře „prodat“. V každém z nich třímá duch výborného kupce a vyjednavače, což je pro přežití v zemi jako Afghánistán schopnost téměř nezbytná. Džamil v hovoru občas, ale za to nepřehlédnutelně, zdůrazňuje, že pracuje pro vládu. Hassan zase mluví o svých rozhovorech s ministry, jakoby se s ním radili o každé maličkosti. Ale třeba je to normální a to já jsem naopak nepřirozeně neprůbojný.

S díky přijímám pozvání do Majmany, kterého se mi od Hassana při loučení dostává a z příjemného chládku jídelny vycházím na pražící slunce. Chci se dál pídít po Internetu. Když jsem neuspěl ve Spinzaru, bude jistojistě v hotelu Mustafa na okraji čtvrti Šar-i Nau (Shar-e Naw) – Nového města.

Slunce zachází za potrhané mraky a padá pár kapek deště – stejně řídce jako když doma zalévám z konve zahradu. Za pět minut už je zase slunečno a já kráčím po Salang Wat směrem k Šar-i Nau. Mohl bych jet taxíkem, ale schopnost dobře se v Kábulu orientovat beru jako nezbytnost – v Afghánistánu člověk nikdy neví jaký kus informace mu může zachránit život.

Chaos a dopravní zácpy jsou všude. Zástupy lidí se proplétají mezi auty na silnicích i mezi prodejci, kteří zabírají velké části všech chodníků. Z nich, i z přilehlých zdí, se ve dne stávají přenosné krámky. Obchod a překupnictví jsou vedle zemědělství jediný způsob, jak se dá v Afghánistánu alespoň v nejnutnější míře uživit. Neexistují žádné továrny, služby jen ve velmi omezené míře, a tak jede každý za sebe, bez placení daní. A taky za co by platil a komu? Vláda se o lidi téměř vůbec nestará. Asi by i chtěla – trošičku –, ale není kdy, jelikož má problémy sama se sebou, s vlastní komunikací. Bodejť ne, když si v ní každý hraje na svém písečku.

Na některých budovách visí obrovské plakáty s Karzáího podobiznou. Zajímavější však je, že vedle nich visí daleko větší plakáty s podobiznou jiného významného Afghánce – Ahmadašáha Masúda, polního velitele, který jako jediný dokázal ve svém rodném Pandžšírském údolí po celou dobu odolávat Tálibánu. A pokud někde visí jen jeden plakát, je to Masúd ne Karzáí!

Masúdův život skončil 9. 9. 2001, dva dny před osudným 11. 9., po výbuchu bomby, kterou u sebe měli dva Arabové vydávající se za novináře. Svým způsobem doplatil na to, čím byl oblíben i mezi novináři – otevřenost vůči mediím. Avšak svou smrtí, která je v Afghánistánu vnímána jako mučednická, se navždy zapsal do afghánských dějin. Afghánci byl přezdíván „Lev z Pandžšíru“ a dnes je vnímán jako národní hrdina, který se nikdy nevzdal. Proto jsou jeho portréty větší a pokud se Karzáí jednou ztratí v propadlišti dějin, Masúd se o to bát nemusí.

Lidé často opětují úsměvy, ale spousta jich má netečné pohledy. Nevidím mnoho mrzáků, ale o to větší množství žebráků. Na ulicích je daleko víc žen než v Pákistánu. Cupitají v modrých burkách od prodejce k prodejci a při smlouvání si počínají docela suverénně. Vůbec se nezdá, že by byly zakřiknuté a nesmělé. Kupodivu je to právě burka, která jim často dodává odvahu, protože mají výhodu neviděného a anonymního pohledu. Avšak zdaleka ne všechny ženy jsou celé zahalené v burce. Některé ji mají zvednutou nad čelo, jiné šátkem zakryté pouze vlasy, i když jinak jsou samozřejmě oblečené v dlouhém kabátě nebo šatech.

Na cestu se doptávám lidí, kdo ví s nadšením poradí. V Šar-i Nau procházím Chicken Street (Kuřecí ulice), v 60. letech známou jako Mekku hippies, kteří přes Afghánistán cestovali do Indie. Dnes jsou tu krámky se suvenýry a knihkupectví, ale ulice sama o sobě je poloprázdná, protože pro běžného Afghánce v ní není nic zajímavého. Ve Flower Street (Květinová ulice), navazující na Chicken Street, jsou prodejny s dovezenými potravinami, opět však – vzhledem k ne-afghánským cenám a sortimentu – pouze pro cizince. Koupit se tu dá vše od francouzského sýra přes skotskou whisky až po konzervy pro psy.

Hotel Mustafa, pár desítek metrů od Chicken Street, je v Kábulu známý každému novináři a možná i každému Afghánci. Je populární už z dob občanské války a navíc v centru dění, takže novinářům přijde těch čtyřicet dolarů za noc přijatelných. Já mám spíš radost, že tu je opravdu Internet – za tři dolary na hodinu, pokud by to někoho zajímalo. Odpovídám na e-maily, dokonce i pár pracovních – to je fór pracovat z Afghánistánu přes Internet! – a posílám domů první dojmy. Jsem rád, že můžu psát jen samé dobré zprávy. Zdá se, že si mně alláh celkem oblíbil, protože co další muslimská země to stále lepší zážitky. Alláhu akbar!

Dochází mi afghání, které jsem si vyměnil na hranici, takže je čas najít banku nebo veksláky. Nakonec se rozhoduju pro veksláky, protože jsem jich viděl spoustu postávat na křižovatce u parku Zarnegar, kdežto banku jsem nezahlédnul ani jednu. Postávají v křižovatce a mávají svazky bankovek. Každý druhý se mě ptá, jestli chci vyměnit peníze. Směna je jednoduchá. Vekslák se mě zeptá kolik chci vyměnit a na základě té částky mi řekne svůj. Já mu zase řeknu svůj a licitujeme tak dlouho, až se dohodneme. Anebo nedohodneme. V takovém případě nastoupí další vekslák a vše začíná znovu.

S hromadou afghání v kapse se vydávám po nábřeží řeky Kábul. Rozkládá se tu trh Titanic, nazvaný podle faktu, že některé stánky pravidelně postihuje osud oné monstrózní lodi. Vždy když v řece stoupne voda, spláchne stánky, které částečně visí nad řekou – jsou totiž postavené na kůlech zaražených do jejího kamenného podloží.

Mám hlad jako vlk. Už pár hodin jsem se nezastavil a po centru Kábulu se proháním sem a tam s desetikilovým batohem na zádech se. Uf! Je na čase vzít si Afghánce za příklad a trochu přibrzdit. Pár slov k tomu těžkému batohu. Už jsem se dávno vyléčil z tahání příliš mnoha věcí na cesty, ale přesto můj příruční batůžek váží kolem deseti kilo – což je nelogicky víc, než velký batoh. Při vážení na letišti jsem zjistil, že oba dohromady mají kolem 20 kilo, z toho ale asi 11 kilo připadá na fotovýbavu! A jelikož jsme tu hlavně kvůli focení, nosím většinu fotovýbavy – včetně fotobatohu, ale bez stativu, kolem devíti kilo – neustále sebou. K tomu láhev s vodou, průvodce, mapa a máte moji denodenní zátěž.

„Co máte k jídlu?“ ptám se v jedné z mnoha jídelen naproti trhu.

„Kábuli, kebab a mantu“ odpovídá mi nadšeně kuchař a nejspíš i vlastník v jedné osobě.

„Tak já si dám mantu“ přitakávám a sedám si k volnému stolu.

Ihned dostávám konvici s vodou a v zápětí i konvičku s čajem, talíř s nařezaným chlebem a malý talířek se chilli papričkami. Mantu následuje za dvě minuty.

Od okamžiku co jsem přistál v Islamabádu jsem ihned najel na místní stravu. Tak, jak se mi to vždy všude osvědčilo. V Afghánistánu mi jídlo zatím chutnalo a mantu není výjimkou. Taštičky plněné mletým masem, zalité jogurtem s kusy rajčat do mně padají jedna za druhou, z čehož má kuchař očividně radost. Všichni, včetně hostů, se na mě culí a přátelsky pokyvují hlavou. K jídlu si ulamuju kábulský chleba. Přesněji řečeno božské kábulské chlebové placky – má tvar hodně protáhlého oválu o délce víc než půl metru! Výjimečný tvar, výjimečná chuť. Už teď vím, že tenhle chleba mi bude doma chybět.

U Džamila v kanceláři jsem si zapomněl jeho vizitku, tak teď k němu musí po paměti. Daří se mi to ale celkem dobře. Z nějakého důvodu se tady dokážu uvolnit a poslouchat svoji intuici. Takže ač přesně nevím, kde vystoupit zastavuju taxikáře v místě, kde mám pocit, že bych měl vystoupit. Chvilku stojím abych se zorientoval a zjišťuju, že jsem od Džamilovy kanceláře opravdu pár desítek metrů.

U strážní budky si ho nechávám zavolat a než stihne sejít dolů, hlídač s kalašnikovem už mi stačil prohledat celý batoh a musel jsem dokonce ukázat že všechny moje foťáky opravdu nestřílí, ale fotí.

„Promiň, že tě tam takhle šacovali.“ omlouvá se Džamil, když jsme v jeho kanceláři, „Je to kvůli bezpečnosti.“

„No jasně, vůbec se neomlouvej. Naopak. Je vidět, že dělá svoji práci dobře.“

„Ale i tak promiň. Dáš si se mnou oběd?“

„Díky už jsem měl – mantu. A byly moc dobrý.“

„To jsem rád. A chceš aspoň něco k pití – pepsi nebo něco jinýho“

„Nejraději čaj.“

Prezident Karzáí shlíží na své voliče z řady veřejných budov

Pepsi a cola už dorazili i sem. S prvními americkými vojáky. Podobně jako u nás v 90. letech těsně po revoluci i tady jsou pro spoustu lidí symboly blahobytu. Vzhledem k vysoké ceně si je pravidelně může dovolit jen malá vrstva lidí, která tím pádem získává pocit výjimečnosti. Prosté a přízemní, ale pravdivé. A asi i přirozené, vezmeme-li v potaz, že co je dlouho zakázáno, prožije po odstranění zákazu vysoký nárůst spotřeby, ať je to co je to.

Džamil má ještě práci, ale dává mi k dispozici jeden počítač, ze kterého můžu na Internet. Jejich satelitní připojení není nejrychlejší, ale věřím tomu, že při afghánské pohodové pracovní morálce velká část lidí často surfuje, takže zátěž linky nebude nezanedbatelná.

Když v Hajatově domě vyzvedáváme můj batoh není nikdo doma, takže se ani nemůžu pořádně rozloučit. Na hlavní ulici si stavíme taxi a jedeme do Kart-e Parwan, což je čtvrť, kde má své kábulské sídlo česká humanitárka Člověk v tísni. V jejich pražském sídle jsem dostal popis cesty, avšak bez adresy. Adresy se v Asii nepěstují, protože málokde existuje systematické pojmenování ulic a číslování domů. A poválečný Afghánistán samozřejmě není výjimkou. Takový popis se nejčastěji skládá z odkazů na všeobecně známé orientační body jako jsou hotely, státní úřady, parky, sídla známých osob apod.

I když se Džamil hodně snaží, nejsme z počátku podle mého popisu úspěšní. Chytáme se teprve po telefonátu Lence, která Džamilovi k vysvětlení cesty předává jejich afghánského hlídače. Nakonec jsme šťastně před jejich vraty a po chvíli i za nimi, na dvorku sídla mise.

Džamil s námi ještě chvíli sedí a povídá a pak se loučí. Den se sklání k soumraku a i on už musí domů. Je ale skvělý, že se mi věnoval tak vřele a obětavě. Nechávám pozdravovat Hajata i všechny ostatní a slibuju že se ozvu – Hajat má jet za pár dní do Mazár-e Šaríf, tak bych mohl jet s ním.

Dnes se na misi sešel docela velký český spolek. Vedle Lenky Vítkové, Davida Ševčíka a Honzy Fediče z Člověka v tísni – www.clovekvtisni.cz – a Kataríny ze slovenského Človeka v ohrození – www.clovekvohrozeni.sk – je tady i Tereza z Médicins Sans Frontières (MSF, Lékaři bez hranic) – www.msf.org – a Jana Počtová s Tomášem Chourou, kteří v Afghánistánu natáčejí Janinu bakalářskou práci – studuje FAMU – a Cestománii.

Tereza se právě vrátila z dovolené v Pákistánu a zítra odlétá do Herátu, kde působí jako doktorka v nemocnici. Jana s Tomášem už tu skoro končí a za deset dní se vrací domů. Janu jsme s Táňou potkali před dvěma měsíci v Praze na přednášce Člověka v tísni. Při stejné příležitosti jsme se seznámili i s Nazírem, afghánským inženýrem, tehdy ještě zaměstnaným u Člověka v tísni, se kterým se chci v Kábulu taky sejít. Díky otevřenosti lidí z mise tu můžu přespat, a to i víc dní, takže se nemusím štrachat zpátky do centra.

Jelikož je nás tolik, David s Honzou připravili na dřevěném uhlí šašlík, Viktor, Lenčin kamarád z MSF, přivezl piva, takže se rozjíždí další příjemný večer.

Den 6, středa 2. 6. 2004

Janin film je o lásce a Afghánistánu, což je docela zajímavé téma samo o sobě. S Tomášem tady natáčí už měsíc. Většinou si domluví schůzky, najme auto a tlumočníka a jedou natáčet. Dnes je to podobné: dopoledne má rozhovor v Afghan Media and Culture Centre AINA – www.ainaworld.org –, odpoledne chce navštívit pár zajímavých míst po Kábulu. Nabízí mi, jestli bych nechtěl jet s nimi, že bychom se podělili o náklady – za jeden den v Kábulu platí 10 dolarů tlumočníka a 25 dolarů auto, mimo Kábul 40 dolarů za auto. Souhlasím, tak hned po snídani vyrážíme.

Jana s Tomášem vysedají před AINA a mě nechávají auto i se Zolgajem, který řídí a Abbasem, který tlumočí. Mám hodinu čas, než budou hotoví s rozhovorem, tak toho využívám a jedeme se podívat na jih kousíček za Kábul, kde stojí bývalý královský palác Darulaman, který byl těžce poničen během nesmyslných bojů mudžahedínů proti mudžahedínům v minulých letech.

Proplétáme se městským provozem až se před námi do provozu zařazují dva obrňáky s kanadskou vlajkou. Jedou tam kam my. Tedy skoro. Na planině pod palácem je totiž kanadský tábor ISAF.

Z každého obrňáku čouhá jeden voják posazený za kulometem. Kulomet na předním obrňáku míří dopředu, na zadním dozadu, aby byli kryti z obou stran. Není to opatření jen tak pro srandu. Na vojáky se tu střílí každou chvíli a ti si samozřejmě nenechají nic líbit.

Palác trůni na konci dlouhatánské, šestikilometrové Darulaman Wat. Ve 20. letech 20. století ho nechal postavit král Amanulláh. Později sloužil jako sídlo ministerstva spravedlnosti a ještě později jako snadný terč ostřelování během bojů o Kábul. Je vidět už zdálky a už zdálky můžu rozeznat, že byl opravdu cílem mnoha útoků. Stojí na vyvýšenině uprostřed planiny, takže má strategickou polohu. Ten kdo ho držel měl v bojích dobrý přehled a tudíž velkou výhodu. Proto není divu, že se jedna bojující skupina snažila vypudit druhou, druhá třetí a tak dále.

Z většiny jeho střechy zbyla pouze kostra, kusy stěn jsou zborcené a stojící zdi v sobě mají obrovské díry po granátech nebo jsou beznadějně poďobané od kulek. Vypadá jako řešeto. Z dálky i z blízka.

Zastavujeme mezi palácem a kanadským táborem, abych si udělal fotku. Pak vyjíždíme na horní parkoviště, odkud vidím, že v podloubí jednoho z pater je kulometné hnízdo. To by odpovídalo. Slyšel jsem, že dříve byl kanadský tábor od paláce občas ostřelován, tak jej Kanaďani začali hlídat. Asi bude lepší se jich zeptat jestli můžu fotit, než se dostanu do problému. S Abbasem jdeme k bráně v plotě z ostnatého drátu, který celý palác obklopuje.

„Dobrý den. Jsem nezávislý novinář a chtěl bych se zeptat jestli můžu dovnitř udělat pár fotek“ ptám se blonďatého pořízka v uniformě s černými brýlemi, širokým kloboukem a kulometem.

„Dobrý den. Myslím, že ne, ale můžu se zeptat“ odpovídá voják a vzápětí cosi říká do mikrofonu, který mu trčí u pusy. Mluví nějakou nesrozumitelnou řečí, kterou by mohla být kanadská francouzština, ale příliš mumlá na to, abych mu rozuměl. V podloubí nad ním sedí u těžkého kulometu další vojáci a jejich stanoviště je částečně stíněné celtou.

„Tak dovnitř nesmíte, ale fotit můžete za podmínky, že nebudete fotit vojenská zařízení, která tu jsou nainstalovaná“ odpovídá po chvíli. Vojenskými zařízeními je nejspíš míněno kulometné hnízdo, nic jiného nikde nevidím. Alespoň že můžu fotit zvenku.

„Díky“ přitakávám a vyndávám z batohu foťák.

Královský palác Darulaman na jižním okraji Kábulu trpěl pod útoky různých frakcí mudžahedínů...

Procházím se podél plotu a dělám fotky. Voják mě doprovází po druhé straně plotu. Od Kábulu se palác jevil jako rozlehlá čtvercová budova. Při pohledu z opačné strany – od kanadského tábora – je však vidět, že nejde o čtverec, nýbrž o stavbu tvaru U, jež je „otevřena“ směrem ke kanadskému táboru a k horám za ním. Tou otevřenou plochou je palácové nádvoří, po jehož stranách stojí dvě dlouhá křídla spojená křídlem čelním. Kulometné hnízdo je v jednom z bočních křídel.

I z nádvoří vypadá palác stejně zničeně jako ze silnice. Na zborcených a kulkami rozrytých stěnách jen občas odhalím stopy původní výzdoby. Za svého života musel být opravdu nádherný.

„Ještě jednou děkuji, pane“ loučím se, když jsem hotov.

„Přeji pěkný den“ odpovídá voják.

Když přijíždíme k AINA, Tomáš s Janou už na nás čekají. A čekají dlouho, protože plánovaný rozhovor se nekonal. Janino vysvětlení mi tak trochu bere dech a ukazuje jak hluboko zejí kořeny afghánských problémů. Jana chtěla o udělat rozhovor o problémech afghánských žen s mladou režisérkou, jež na stejné téma natočila film. V jejím filmu je prý scéna, v níž tahle režisérka chodí kolem skupinky žen v burkách, které však na její otázky nereagují, zarytě mlčí a o svých problémech s ní nechtějí mluvit. A ona chodí kolem nich a říká jim „Mluvte se mnou, no tak, mluvte se mnou.“. Zdá se, že je pro podobný rozhovor ideálním člověkem. Možná byla, ale už není. Včera mluvila se svým snoubencem, který ji rozhovor na tohle téma zakázal. A ona přání svého snoubence respektuje, proto rozhovor ruší.

Během zastávky na křižovatce s nedostavěnou tálibánskou mešitou kupuju na večer meloun. Zároveň mě zaujalo řeznictví v průchodu, tak jdu blíž a chci udělat pár obrázků. Řezník i jeho kámoši – je to tu stejné jako v Pákistánu, taky mezi sebou chlapi klábosí, když zrovna nejsou zákazníci – na můj posunek s foťákem reagují nadšeně a hned mě zvou k sobě, dělají místo, odněkud se vynořuje konvička s čajem a sklenička a David v pirahan tumbanu sedí pod hovězí kýtou tak rychle, že ani neví jak se tam dostal. Kromě průchodu s řeznictvím musím vyfotit každého chlapíka zvlášť. Mají z toho srandu a smějí se, takže je mi moc líto, když mě Jana volá zpátky do auta. Řezník mi ani nestačil dát adresu, abych mu mohl poslat fotky.

Jedním z historických míst, které byly zničeny v bojích o Kábul, jsou Bagh-e Babur – Báburovy zahrady. Jana o nich nevěděla, ale jakmile je zahlédla v mém průvodci napadlo ji, že by se mohly hodit pro Cestománii.

Zahrady dal v polovině 16. století postavit první mogulský císař Záhir-ed-Din Muhammad Báburšáh, vnuk slavného Tamerlána. Během posledního dvacetiletého válečného konfliktu byly téměř úplně zničeny, ale dnes na jejich obnově pracuje 20 zahradníků, kteří upravují terén a sází keře a stromy. Zahrady jsou položeny na úpatí vrchu Šerdarvaza a v jejich horní části stojí krásně opravená hrobka samotného Báburšáha.

Chvíli okouníme kolem a přemýšlíme kudy se vydat nahoru. Janě se na těch záhonech nezdá nic zajímavého, takže chce hned odjet. Mezitím ale přichází sympatický děda ve vysoké karakulské beranici, který se představuje jako Chandži (Khanji), správce zahrad. To se Janě líbí a chce s ním nakonec natočit rozhovor.

Chandži je upovídaný sympaťák, takže je dobře, že máme sebou Abbase.

„Během bojů byly zahrady skoro úplně zničeny, ale teď je pomalu dáváme dohromady.“

„Kolik let už se opravují“ ptám se.

„Asi tři roky.“

„Támhle vidím nějaké příkopy a i kulaté díry v zemi. Co to je?“

„Dříve tu byly fontány a podpovrchové potůčky, které zavlažovaly velkou část zahrady. I na jejich opravě pracujeme.“

„Takže tu zase budou fontány?“

„Určitě.“ usmívá se Chandži a dodává „Ještě se podívejte na támhlety uschlé stromy. Už jsme místo nich zasadili nové – jsou hned vedle, ale tyhle jsme nechaly jako připomínku nesmyslnosti bojů, které se nevyhýbaly ani bezbranným stromům.“

Téměř nahoře, u opraveného pavilonu, se Chandži loučí a vrací se do své budky u silnice.

Po levé ruce se nám naskýtá pohled, jaký bych v Kábulu nečekal – veřejný bazén. Září novotou, takže je evidentně čerstvé opravený. Sice se v něm cachtá jenom pár kluků, ale za to pouze v plavkách, což je na Afghánistán pohled nevídaný. Pavilón na vrcholu zahrady bude sloužit jako restaurace. V jeho stínu stojí hrobky Báburšáha a jeho manželky.

Právě skončila škola, takže se kolem nás shlukují asi desetileté holky a kluci. Přetlačují se a každý se chce vyfotit. Smutný pohled je na jednu z holčiček, která chodí o berlích, protože má jednu nohu jen těšně pod koleno. Před časem šlápla na minu.

Původně jsme si tady chtěli udělat piknik, ale zatím není kde, tak si dáme oběd ve městě. Cestou do Šar-i Nau, kde je spousta levných jídelen, se zastavujeme na břehu řeky Kábul u neobvykle vyhlížející mešity. Je dvoupatrová, žluto-bílá a svým oblým tvarem a antickými sloupy vypadá spíš jako divadlo. Ve 20. letech 20. století ji nechala postavit matka krále Amanulláha. Nazvala ji Šáh-do Šamšira Masdžíd (Shah-do Shamshira Masjid) – Mešita krále dvou mečů – na počest jednoho z muslimských velitelů, který padl během bitvy mezi muslimy a hinduisty, odehrávající se v 7. století, i když odvážně bojoval s mečem v každé ruce.

Nezvyklou mešitu Krále dvou mečů – Šáh-do Šamšira Masdžíd – nechala ve 20. letech 20. století postavit matka krále Amanulláha

Je právě čas modlitby a mešita je plná, ale nikdo nám nebrání vstoupit. Uvnitř se rozhlížím a když vidím, že na můj foťák nikdo nereaguje podrážděně, dělám nějakou fotku. I když je to určitě možné i jinde, tohle je vůbec první mešita, kde jsem se uvnitř dovážil fotit během modlitby.

Někteří muži během modlitbu přichází a zase odchází, nezůstávají po celou dobu. Před mešitou stojí jejich hloučky a diskutují. Někteří se myjí v umyvárnách na ulici a modlitba je teprve čeká. Po ulici se prochází prodejce s pytlíky kukuřičných zrn. Kupujeme jeden a přidáváme se k malým dětem, které krmí holuby vykračující si po asfaltu před mešitou jakoby se nechumelilo.

Kukuřičná mezihra nám opět připomíná, že máme taky hlad. Naproti parku, který je centrem Šar-i Nau vstupujeme do příjemné čajchané – čajovny. Afghánské čajchané jsou něco úplně jiného než české čajovny. Jde o obdobu našich hospod. V čajchané se muži schází na pokec – samozřejmě ne nad pivem, ale nad čajem – nebo si dát oběd či večeři.

Běžná čajchana má u vchodu pult kde se platí a vedle něj nádrž s vodu a umyvadlo, kde si každý před jídlem omyje ruce. Prostor pro hosty je ve větších čajchanách rozdělen na dvě části – stolečky s židličkami a vyvýšeným pódiem potaženým kobercem a pruhem igelitu, na který se pokládá jídlo. Jak stolečky, tak pódium slouží k jídlu stejnou měrou, záleží jen na hostu čemu dá přednost. My všichni rádi sedíme na zemi, takže zabíráme několik míst na pódiu a pro každého objednáváme kábuli, čaj, chleba a jako zákusek firni, moc dobrou sladkou kaši. A nebyla by to „moderní“ čajchana, aby na dobře viditelném místě nestála televize a nehrál v ní americký film.

Odsud byl opravdu dobrý přehled o městě, říkám si, když stojíme u mauzolea krále Nádiršáha, které ční nad městem na jednom z mnoha kábulských kopců. Složitost kábulské geografie je ihned patrná – hory, kopce a krtiny, po jejichž svazích neplazí celé čtvrti a proplétají ulice a třídy. Začíná mi být jasné jak mohl být během války tak zničen. Stačilo obsadit nějaký kopec a byl jsem king. Střílelo se zběsile a na všechny strany. Z toho důvodu bylo i mauzoleum strategickým bodem.

A z toho důvodu je tak rozstříleno – když se jeden mudžahedín snaží vystrnadit druhého, létají třísky. Mramorové desky jsou místy pryč nebo v nich zejí obrovské díry. Chybí některé sloupy a kopule je rozstřílená – zevnitř se skrz ni dá dívat na nebe, díry jsou místy až metrové.

Tomáš s Janou natáčí zrychlené záběry mraků přecházejících přes čtvrť Šáh Šahid (Shah Shahid) pod mauzoleem a já se brouzdám trochu dál podél kopce, abych se dostal do jedné roviny s třídou Džadaj Majvand (Jadayi Maywand). Slunce odrážející se od jejího povrchu a hory na obzoru jsou jako stvořené pro černobílou fotografii. Když jsem zabrán do focení, zastavuje u mně auto, ze kterého vystupují dva mladíci. Viděli mě s foťákem, tak se chtějí nechat vyfotit. Na oplátku mě zvou na hamburger a colu do svého nově otevřeného fast-foodu. No jo. Čtvrt století bojovali jenom kvůli tomu, aby pak mohli otevírat fast-foody.

Cestou od mauzolea míjíme základnu odminovávačů, která je uvedena velkým billboardem s ručně namalovaným obrázkem ženy, které z minou právě utržené nohy ještě kape krev.

Začíná se zatahovat a jako každý podvečer padá na Kábul pomalu prach. Dnes už to však hraničí s prachovou bouří. Původně jsme chtěli ještě na vrch Bibi Mahro nad Vezír Akbar Chán, ale kvůli omezené viditelnosti to nemá cenu. Na půlhodiny se stavujeme na Internetu a pak odvážíme Janu na misi.

My s Tomášem se ještě pokoušíme udělat nějaké záběry západu slunce od hotelu Intercontinental, ale počasí je nevyzpytatelné a dnes nám nepřeje. A nepřejí nám ani další události. Na misi se večer dozvídáme, že v provincii Badghis na severozápadě Afghánistán, dodnes považované za bezpečnou, bylo zastřeleno pět pracovníků Médicíns Sans Frontières, tři z nich cizinci.

-------

^[4] Hekmatjár na východě a Dóstum na severu

• ◄ Kábul – první noc
• Kapisa ►