Vlakem na jih Pákistánu

Jednou z mála věcí, které v Pákistánu fungují je železnice. Podobně jako v Indii. Na většinu vlaků není problém sehnat místenku – tady se říká rezervace – a místo ve vlaku pak i skutečně dostat. V Ráwalpindi se nedají místa rezervovat na nádraží, nýbrž v budově asi 200 metrů od něj. Budova je rozdělena na dvě poloviny – místenky pro první třídu a pro třídu economy...

PÁKISTÁN

Islámábád/Ráwalpindi

Původně jsem chtěl zbytek času strávit v pákistánsko-afghánských horách nad Péšávarem, ale nemožnost dostat se z Kábulu do Péšávaru letadlem mi udělala čáru přes rozpočet. I z Islámábádu bych se sice mohl vydat zpět do Péšávaru a pak do hor, ale to by bylo časově příliš náročné. Minimálně čtyři hodiny do Péšávaru, dalších dvanáct do Čitralu (Chitral) a pak to stejné do Islámábádu, což jsou dohromady dva dny – za příznivých okolností. Na hory by mi zbyly slabé čtyři dny.

Předměstí Ráwalpindi z vlaku

Pákistán je naštěstí rozmanitý a mě teď stejně jako hory láká jiná část, kterou jsem sice kdysi přejížděl, ale nezastavil se – jižní Pandžáb, klimaticky jakési zrcadlo indického Rádžasthánu. V tomhle období tam má navíc být nesnesitelně žhavé klima. To by mě zajímalo, co je „nesnesitelně žhavé klima“. Může to být hnusnější než Emiráty? Jak tam lidi vydrží celý život? A není i to jedna z příčin, proč je oblast jižního Pandžábu a prakticky celého Sindhu politicky nestabilní a plná nepokojů? Proč se nejet přesvědčit?

V centru Ráwalpindi si dávám snídani – rýži s cizrnou. Naštěstí nemusím být moc nostalgický ohledně afghánské pohostinnosti, protože človíček, který mě v jídelně obsluhuje je tak příjemný, že se mi skoro nechce věřit, že jsem 400 km Kábulu. Já mám však, na rozdíl od většiny Afghánců, Pákistánce rád a oni my díkyalláhu oplácí stejnou mincí.

Oproti vysokohorskému Kábulu je Ráwalpindi pěkně vlhká díra. Potil bych se i jen sám o sobě, natož s batohem na zádech. Nejvíc ze mně leje ty dvě hodiny, které trávím v jedné velké „ratejně“ s neúčinnými větráky asi tři metry nad zemí, kde sedím na Internetu. Pot mi kape na klávesnici, chci ale domů napsat, že už jsem v Pákistánu, aby se ti, co se o mě báli, konečně přestali bát. V Pákistánu jsem koneckonců potřetí, takže je pro ně – oproti Afghánistánu – přeci jen „známá firma“.

Jednou z mála věcí, které v Pákistánu fungují je železnice. Podobně jako v Indii. Na většinu vlaků není problém sehnat místenku – tady se říká rezervace – a místo ve vlaku pak i skutečně dostat. V Ráwalpindi se nedají místa rezervovat na nádraží, nýbrž v budově asi 200 metrů od něj. Budova je rozdělena na dvě poloviny – místenky pro první třídu a pro třídu economy.

V každém vlaku se dá samozřejmě jet bez místenky, ale já chci jet přes noc, tak se chci trochu vyspat. Všechno je zapsáno do počítače a k jízdence dostávám i potvrzení vytištěné na počítači, včetně mého jména, čísla vlaku, vagónu a sedadla. Vlak se jmenuje 128 DN Meher Express. Líbí se mi, že se z jeho názvu dá poznat kterým směrem jede. Vlaky ze severu na jih jsou označované DN – down, dolů –, vlaky opačným směrem UP – up, nahoru. Takže já pojedu na jih, do teplých krajin. Na nástupišti sice nejsou vytištěné seznamy cestujících jako v Indii – nebo jsem si jich nevšimnul, ale celé nádraží je nové, s mramorovými nástupišti a čistotou kam se člověk pohledne. Naše nádraží jim mohou závidět. Přijde mi to neuvěřitelné, protože dosud jsem až na výjimky pákistánská a indická nádraží znal jen jako špinavé díry. Časy se mění.

V 16:20, což je minuta odjezdu, jsem už dávno na svém místě, s batohy na horní palandě, kde budu v noci pochrupovat. Po pár minutách se vlak rozjíždí a nesnesitelné vedro je ihned rozředěno příjemným vánkem. Pákistánské vagóny, i když dost ošuntělé, mají svoje kouzlo. Okna jsou sice malá a zamřížovaná, ale kupé jsou otevřená a lidé mají bezprostřední kontakt – snad až na první třídu. Mumraj nových rozhovorů a přátelství začíná už před odjezdem. Během jízdy se mění, jak lidi vystupují a nastupují, ale trvá vždy jen chvíli, než se nový příchozí zapojí do nepřerušeného proudu klábosení.

Pod střechou vagonu jsou ta nejlepší místa – větráky jsou blízko a nikdo o vás nezakopává

Znalost angličtiny klesá se vzdáleností od velkých měst. Ve vlacích je to taky ještě dobré, ale už se projevuje, že spojují města s vesnicemi. Avšak s cizincem se do hovoru dává každý, kdo umí alespoň trochu anglicky. Jsou překvapení, že mám na sobě šalvár kamíz. Vůbec ale ne nepříjemně, spíš je to „lámač bariér“, kterých však Pákistánci v komunikaci stejně moc nemají.

Před západem slunce projíždíme bouřkou, která příjemně osvěžuje vzduch. Vesničky jsou plné bahna a vody, které však alespoň na čas všemu živému uleví od prachu. Projíždíme na první pohled úrodnou krajinou. Pandžáb je dokonce nejúrodnější oblastí Pákistánu – jeho jméno ne nadarmo znamená pět vod – pandž ab. Při západu slunce už je celý vlak opět obklopeni prachovým obalem a kombinace prach a mraky dotváří mystickou atmosféru a fialovo-červeno barvu obzoru.

Vlakem procházejí prodejci všeho možného, především ale jídla. Občerstvit se ale dá i během zastávek, tak jsem si v Ráwalpindi záměrně nic nekupoval. Na prvním takovém příhodném nádraží stavíme až za tmy. Atmosféra je na něm úžasná. Stánky na nástupišti, obležené jídla a pití chtivých cestujících, jsou osvícené jen pár oranžově poblikávajícími žárovkami. Ceny jsou neuvěřitelně nízké, takže něco do žaludku si může dovolit skoro každý. Do vagónu se vracím se stohem čapáty a několika samósami. Na jednoho je to příliš mnoho, ale prodavač neuměl anglicky a než jsem se stačil nadát, měl jsem tohle všechno v ruce, i když jsme zaplatil jen pár korun. Tak hostím i spolucestující v kupé. Po večeři je čas se natáhnout, tak se přesunuju na svoji palandu a i přes neutuchající mumraj, vrzající větráky a prach, který vagónem prolétává okny a dveřmi – všemi samozřejmě otevřenými – celkem rychle usínám.

• ◄ Kábul – loučení
• Bahawálpúr ►