Mazár-e Šaríf

Městu dala jméno právě Alího svatyně: Mazár-e Šaríf, v překladu Svatyně velebeného, ukazuje na velký význam, jaký má v srdcích Afghánců Alí, bratranec a zeť proroka Muhammada – vzal si jeho dceru Fátimu – a čtvrtý chalífa v jedné osobě. Od Alího se datuje rozdělení muslimů na sunity a šííty...

Den 13, středa 9. 6. 2004

Vstávám krátce po páté, protože chci fotit za příjemného světla. Tiše se vykrádám z mise, abych nikoho zbytečně nevzbudil. Nad Alího svatyní právě vychází slunce, od jehož paprsků má nebe, i město pod ním, zlatavou barvu. Ulice už jsou plné, lidské mraveniště se připravuje na další den. Kupci tlačí své vozíky na obvyklá prodejní místa, drožky, ale i taxíky jsou v permanenci.

Ranní shon v ulicích začíná s rozbřeskem

Městu dala jméno právě Alího svatyně: Mazár-e Šaríf, v překladu Svatyně velebeného, ukazuje na velký význam, jaký má v srdcích Afghánců Alí, bratranec a zeť proroka Muhammada – vzal si jeho dceru Fátimu – a čtvrtý chalífa v jedné osobě. Od Alího se datuje rozdělení muslimů na sunity a šííty, jež je pro pochopení islámu tak důležité, že si zaslouží alespoň stručné vysvětlení.

Funkce chalífy byla ustanovena po Muhammadově smrti roku 632 n. l. Chalífa – následovník, nebo zástupce – měl zastupovat slovo boží na zemi – být imámem al-muslimín, nejvyšším náboženským vůdcem – a zároveň být vojenským vůdcem věřících – amírem al-mu‘minín –, tedy mít dvě funkce, které u ostatních věřících zůstaly odděleny.

Prvním chalífou shromáždění zvolilo prorokova tchána Abú Bakra. Svým rozhodnutím v podstatě následovalo sunnu – prorokova tradice, spolu s koránem, idžmou (shoda) a kijásem (analogie) jeden ze čtyř zdrojů islámu –, neboť Muhammad před smrtí sám pověřil Abú Bakra vedením společných modliteb. Po smrti druhého chalífy Umara roku 644 n. l. začaly náboženské rozbroje, jež vyústily ve vznik 272 muslimských sekt. Stoupenci jedné z nich – šíitských (z ší‘at Alí – Alího strana) ráfawidů (ti, kteří odmítli /první chalífy/) – požadovali, aby se chalífát předával na základě nejbližších příbuzenských vztahů. Podle nich měl být chalífa nejen z prorokova kmene, ale také z jeho rodiny, a zákonným dítětem Fátimy a Alího. I přes jejich očekávání se třetím chalífou nakonec nestal Alí, nýbrž Uthmán z rodu Umajjovců, Muhammadových protivníků.

Roku 656 byl Uthmán zavražděn skupinou stoupenců Alího a čtvrtým chalífou je zvolen Alí. Následně musí Alí čelit obviněním z účasti na vraždě, avšak chalífátu ho zbavují až muslimští puritání, kteří jej roku 661 zavraždili. Pátým chalífou se stal umajjovský místodržitel Sýrie Mu’avija, jeden z Alího žalobců v případě Uthámovi vraždy. Alího smrtí snahy šíítů o zavedení chalifátu na základě příbuzenství neustaly, avšak nikdy nenašly podporu muslimské většiny. Od té doby šííté a sunité počítají chalífy odděleně a ač jsou všichni členové všemuslimské komunity umma, jejich nevraživost je nekonečným zdrojem mezi-muslimských, často krvavých, sporů.

Svatyně a holubice

Hazrat – svatý – Alí byl pohřben v irácké Kúfě. Jeho stoupenci se však obávali, že hrob bude znesvěcen nepřáteli, proto Alího mrtvolu naložili na hřbet velbloudice a nechali ji jít. Na místě, kde padla Alího znovu pohřbili. Umístění hrobu bylo časem zapomenut, až do okamžiku, kdy se ve snu zjevilo jistému mullovi. Tak byl hrob po staletích znovu objeven a krátce na to, roku 1136, nad ním sultán Sandžar staví první svatyně. Ani tak však Alí nedošel pokoje, protože svatyně byla po pár desítkách let zničena Džingischánem a hrob opět zapomenut. K jeho druhému znovunalezení napomohlo další zjevení a roku 1481, za vlády sultána Husajna Bajkara, vzniká dnešní svatyně. Její původní výzdoba se sice nedochovala, avšak neustálá údržba z ní i tak dělá jednu z nejpůsobivějších staveb v Afghánistánu. Po pravdě řečeno je víc než působivá – pro mě je fascinující. Jak vcházím na její nádvoří, mizí i poslední zbytky mojí ospalosti. Hned na první pohled je překvapující, že není zničená, což je v totálně roztřískaném Afghánistánu div divoucí. Je příjemné vědět, že existuje něco, před čím mají respekt naprosto všichni.

Svatyně tvoří přirozený střed Mazáru a je poznat, že toto půlmiliónový město – do roku 1866, kdy se Mazár stal místo upadajícího Balchu hlavním městem afghánského Turkestánu, obyčejná vesnice – bylo zbudováno kolem ní. Stojí uprostřed příjemného čtvercového parku, kolem nějž běží rušný pouliční život. Od parku je oddělena bílým plotem se třemi mohutnými branami, čtvrtá strana je zastavěna mešitou. Bílý není jen plot, ale také holubice, které se kolem slétají ve velkých hejnech. Místní tradice říká, že posvátná atmosféra změní v bílou holubici každého nového šedivého holuba za pouhých 40 dní.

Sandály jsem zanechal u přepážky ve vstupní bráně a kráčím bos po mramorovém nádvoří. Tak brzy po ránu je tu jen pár lidí, kteří se o místo dělí s holuby – věřící posedávají na nádvoří, holubi na svatyni. Nevím, kam se podívat dřív. Ve výzdobě převládá tyrkysová barva, avšak květinové vzory na kachlíkách hrají i žlutou, tmavě modrou, béžovou, černou a oranžovou. Svatyni zastřešují dva tyrkysové dómy a její komplikovaný tvar je utvářen různými přístavbami a věžičkami. Nejfantastičtěji jsou zdobeny vstupní portály, kde jemná „síť“ výzdoby připomíná barevné krajky. Barevné, avšak ne přeplácané. Vše ladí, včetně krásně kaligraficky vyvedených citací z koránu – bílé písmo na modrém nebo zeleném pozadí, jak je běžně zvykem –, jež při vstupu tiše vítají každého věřícího.

Dovnitř svatyně mě nepouštějí, tak si vnitřek můžu představit jen podle popisů v knihách – Alího hrobka má být překryta umně vyšívanými látkami a místnost s hrobkou je bohatě zdobena na zdech i stropě. V areálu svatyně je i funkční mešita a několik dalších hrobek – například Amíra Šera Alího a Muhammada Akbara Chána, obojí z 19. století.

Okouzlen se vracím na misi a žehnám svůj nápad vstát tak brzo – lepší atmosféru pro seznámení s Mazárem jsem si nemohl přát. Myslel jsme si, že ještě budu spát, ale vzrušení mě nenechává, tak si po snídani čtu a píšu deník.

Dnes bych si rád zajistil dopravu do Kábulu. První dopolední záležitostí je rozhodnout se jak pojedu – jestli po zemi, nebo opět letecky. Cena je stejná jako z Kábulu – autem 800 afghání, letadlem 1500 afghání –, takže je to opět o pocitu bezpečnosti. Salang je přes den stále zavřen a zůstane až do září. Hm, nechám to koňovi na později a raději se vydávám pokračovat v prozkoumávání Mazáru.

Připojí-li se k bílým holubicím u svatyně šedivý holub, do 40 dní zbělá – tak posvátna je svatyně

Kromě svatyně hazrata Alího není v Mazáru nic architektonicky zajímavého. O to víc vyzní pestré etnické složení zdejších obyvatel – fyzické oddělení horami od vlivu indického subkontinentu a naopak geografické sepjetí se střední Asií jej určuje poměrně jednoznačně. Převládají Uzbekové, Tádžikové a Turkmeni, jejichž domoviny – Uzbekistán, Tádžikistán a Turkmenistán – nejsou od Mazáru dále než 150 kilometrů po rovné planině. To samozřejmě neznamená, že zde nejsou například Pastuji a další etnika, jen je jejich vliv velmi omezený. Tady vládne ruský moskvič, uzbecká vodka a dá se domluvit rusky.

Až na výjimky se zatím nevyznám v afghánských etnikách tak dobře, abych dokázal na první pohled přesně rozlišit kdo je kdo. Každý má svoji čepičku a styl oblékání, prostě takové ty věci, které starousedlíkovi připadají samozřejmé a do očí bijící, kdežto nový návštěvník si je musí zjišťovat sám, pomalu a dlouho. Chci si nějaké čepičky koupit, tak mířím v doprovodu Nazíra na bazar, kde je jim vyhrazena celá jedna velká část. Cestou si pořizuju lehký šátek, který se nosí kolem krku a je praktický pro rychlé zakrytí obličeje v případě náhlého přívalu prachu – což je v Afghánistánu skoro pořád.

Výběr pokrývek hlavy je neuvěřitelný a jen ukazuje, o jak důležitou část zdejší kultury jde. Tenké, tlusté, bílé, vyšívané, barevné, huňaté, s okrajem, vykrojené, zkrátka ať si řekněte o jakou chcete, mazárský bazar ji určitě má. Úplně první mě zaujaly čepičky čisté bílé, tenké, zdobené pravidelným dírkováním a bílými výšivkami, zkrátka decentní muslimské čepičky na každodenní nošení. Používají se po celém muslimském světě a není z nich poznat příslušnost k etniku – teda, popravdě řečeni to nevylučuju, ale sám nevím jak bych ji rozlišil. O univerzálnosti těchhle čepiček svědčí i cedulka, kterou v mojí zbrusu nové bílé čepičce objevuju. Stojí na ní „Made in Bangladesh“, takže vše je hned jasné.

Na druhém pólu k těmto univerzálním a relativně malým čepičkám stojí pokrývky mohutnější, pevnější a různobarevné vyšívané. Dobře drží tvar, jelikož jejich základem je tvrdý kartón. Nepoužívají se samy o sobě, nýbrž pouze s dlouhým kusem látky, který se ováže kolem nich a vznikne známý turban. Turbany nosí především Paštuni a vídali jsme je i na Tálibáncích, jež byli z velké části právě Paštuni.

Když si turbanové čepičky u jednoho kupce prohlížím, dostávám jednu nakonec zadarmo. Kupce se jmenuje Džamaldin a zve mě po poledni na oběd. S díky přijímám a slibuju, že až obejdu zbytek bazaru, rád se vrátím a poobědvám s ním.

Bazar je nádherný. Nemá smysl vyjmenovávat co všechno se na něm dá koupit, protože bych se jen opakoval. Pro bazary mám slabost a dokázal bych se po nich procházet donekonečna. V Afghánistánu jsou příjemnější o to, že skoro každý se upřímně zubí, vykřikuje srdečné „Hello“ nebo „Salám alejkum“ a chce se fotit. Tady by se hodil digitální foťák, takhle mě bazary silně snižují zásobu nevyfocených filmů a v důsledku finančně ruinují.

Bílé burky si elegancí nezadají ani s pestrými koberci

Nad krytým bazarem, na ulici před svatyní je několik relativně nových obchodních domů. A jsou to obchodní domy po západním vzoru – s prosklenými krámky, butiky a opravnami, finančně samozřejmě přístupné jen nejbohatší vrstvě. Stoupá se k nim po vnějších schodech, odkud je zajímavý nadhled na ulici i stánkařský mumraj na chodníku. Různobarevné plachty stíní kupce i zákazníky, z nichž je mnoho žen v bílých burkách.

Kolem jedné hodiny se vracím na bazar k Džamaldinovi.

„Jsem rád, že jsi tady, nevěřil jsem, že přijdeš“ vítá mě upřímně.

„Co jsem slíbil, to taky splním“ napadá mě jako jediná odpověď. Ale je to jedno, protože jsem rád, že má Džamaldin takovou radost.

„Pojď dál a posaď se“ vybízí mě. Sundávám sandály a uvelebuju se v jeho obchůdku, což je výklenek půdorysu pět krát pět metrů pokrytý kobercem a tak nacpaný zbožím, že musí některé dát na sebe, aby mi udělal místo k sezeni. Teď tedy sedím v obchůdku a vidím bazar očima kupce – zákazníci prochází kolem, občas se některý zastaví, vyzkouší čepičku, prohodí pár slov, nebo i několik párů slov, přičemž každá konverzace, ať obchodní nebo zdvořilostní, je zahájena a ukončena lehkou vzájemnou úklonou s pravou rukou na srdci.

„Tak co by sis dal k jídlu?“ ptá se Džamaldin.

„To je jedno. Dám si to, co běžně jíš.“

„Tak dobře“ přitakává Džamaldin a říká pár slov svému synkovi, který pak mizí v hloubi bazaru.

„Na bazaru, kousek odsud, je dobrá jídelna, odkud si nechávám nosit jídlo“ vysvětluje a přitom krájí okurku, které si přinesl z domu.

„Jak to, že umíš tak dobře anglicky? Afghánci anglicky většinou neumí.“

„Žil jsem jedenáct let v Pákistánu“ odpovídá bez váhání. Tuhle odpověď jsem čekal, protože pokud Afghánec umí dobře anglicky, většinou žil nějakou dobu v Pákistánu, kde angličtinu přirozeně pochytil.

„Teď už jsem jedenáct let zpět v Afghánistánu a do Pákistánu jezdím pro zboží. Většina toho co tady vidíš je z Pákistánu a něco z Číny. Číňani mají nejlevnější zboží.“

„Odešel jsi kvůli válce?“

„Jo. Ale jakmile jsem mohl – tehdy jsem byl ještě dítě –, tak jsem se vrátil zpátky. Nemám Pákistánce moc rád. Afghánci jsou lepší, příjemnější, Pákistánci jsou hrubci.“

A už se nese oběd. Budu potřebovat vysvětlení, do kterého se Džamaldin pouští s náramnou chutí.

„Tohle jídlo se jmenuje čajnakí, protože se vaří v čajové konvici – čajnaku. Naházíš do ní nakrájené brambory, fazole, maso a vaříš. Jí se s chlebem – ten my přikusujeme ke všemu – a zapíjí čajem, který taky pijeme ke všemu. Na, vem si k tomu i tu zeleninu“ přistrkuje ke mně talířek s nakrájenou okurkou.

Všichni dlabeme z jednoho kotlíku, ulamujeme z mazárských kulatých, mírně nasládlých chlebových placek s promáčklým středem a naléváme si čaj z mosazné konvice. Jen lžíci a skleničku máme každý svoji, jak bývá v takovýchto polních podmínkách – tj. mimo domov – zvykem.

Po obědě ještě chvíli plkáme a Džamaldin mě zve k sobě domů.

„Bydlím kousek od UNICA guesthousu. Každý mě tam zná, tak jsi zván kdykoliv budeš chtít. Klidně u nás můžeš i přenocovat. Tady máš číslo mého mobilu“ píše pečlivě na kousek papírku.

„Díky za pohostinnost, za oběd a za pozvání. Bohužel tu mám přátele, kteří mě čekají, ale jakmile znovu přijedu do Mazáru, dám o sobě vědět. Pozdravuj celou rodinu“ loučím se jak nejzdvořileji umím.

Na obědě v krámu u Džamaldina

Ze zdejšího vedra jsem unavený až k padnutí. Mazár není na rozdíl od Kábulu 1800 metrů nad mořem, takže letní teploty se šplhají k padesátkám. Jsem tak hotový, že v tomhle okamžiku je pro mě i pouhá představa něčeho jiného, než ležení a nicnedělání, stejně vzdálená jako post-katastrofické sci-fi. To je jediný důvod, proč jsem pozvání odmítnul, přestože být s lidmi, je hlavní důvod celé cesty. Jenže pokud bych měl být s nimi, ale úplně vycucnutý a tudíž nekomunikativní, nebo jen s velkým přemáháním, tak to raději vyzobu momenty, kdy mám sílu a užiju si je. Jako tenhle oběd.

Žhavé odpoledne trávím, stejně jako velká část Afghánců, ve stínu domova. Do města znovu vyrážím až v pozdním odpolední, kdy se slunce sklání k obzoru a vedra trochu polevila. Rozhodl jsem se do Kábulu opět letět, tak si na zítra ráno kupuju letenku. Zbytek do večera trávím na Internetu, odkud opět vycházím až se západem slunce. Teď už se dá opět volně dýchat, Mazár se pomalu rozsvěcí, kupci balí své stánky a nastává období večerního odování,ať už doma, v čajcháně nebo na ulici.

Den 14, čtvrtek 10. 6. 2004

Loučím s Mirzem a Nazír mě před šestou hodin ranní odváží na letiště. Mazár už žije svým ranním mumrajem, avšak step za městem, ve které letiště leží, je stále ještě klidná a v mírných ranních paprscích slunce i přátelská. Za pár hodin opět nastane vedro, to už ale budu v příjemném klimatu vysokohorského Kábulu.

Auto nemůže až k letišti, takže se s Nazírem loučím před závorou. Letiště vypadá jako malé vlakové nádraží. Hlavní hala – no, spíš „halka“ – má uprostřed dvě budky – pro Arianu a KamAir –, oddělené uličkou. U budky KamAiru platím letištní daň a přidávám svůj batoh na hromadu, která bude naložena do letadla. Žádná housenka na zavazadla, všechno se dělá ručně, včetně odtažení vozíku se zavazadly k letadlu. Manipulátor s batohama chce bakšiš, ale nic nedostane.

Půl hodiny čekání, což je na Afghánistán chvilka. Ženy mají na čekání vyhrazenu zvláštní čekárnu. Většina cestujících-mužů je opět v pirahan tumbanu a turbanu. Kiosek za budkou KamAiru nám k občerstvení nabízí sušenky a pití. K letadlu se přesunujeme pěšky a důležitý úředník nás usměrňuje jako husy do jedné řady. Piloti i pozemní technici jsou Rusové, jeden z pilotů mi přijde připitý.

Po startu kroužíme nad Mazárem, krásně je při tom vidět Alího svatyně i mise Člověka v tísni. A dobře je taky vidět, že Mazár není nic jiného než obrovský chumel hliněných usedlostí a zaprášených stromů. Letíme podél silnice na Chulm, kde se stáčíme na jih a míříme k Salangu a přelétáme hory, kterými jsem včera jel do Ajbaku. Trasa je naprosto stejná jako opačným směrem, let je v pohodě, obloha bez mraků, na nejvyšších vrcholcích sníh. Před Kábulem přelétáme staré zákopy, pole a kolem rozsáhlých čtvercových usedlostí sedáme po hodině na zem, v blízkosti afghánských bojových vrtulníků.

Taxikáři na letišti chtějí za svezení 10 dolarů, tak jim říkám nashle a stopuju si taxíka u prvního pruháče za 4 dolary. Taky je to ještě vydřidušská cena, ale to bych musel jít hodně daleko, abych se dostal na normální cenu.

Na misi se mluví především o útoku na auto nějaké humanitárky na Šar-e Nau a o 11 zabitých Číňanech v Kunduzu na severu, která byla doteď považována za bezpečnou provincii. Zdá se, že hrozby odpůrců režimu nově útočit především v dříve bezpečných provinciích se začínají naplňovat.

• ◄ Ajbak (Aybak)
• Istalif ►