Multan

V pražícím slunci se jen vleču a moc nepomáhá ani jinak úžasně osvěžující nimbu paani – voda s limetkou, sodovkou, solí a cukrem, kterou mají na každém druhém rohu za pět rupek. Nejraději bych někam zalezl a počkal do půl páté odpoledne, kdy mi odjíždí vlak. Jenže není kam. Nejlepším úkrytem jsou pro mě stinné svatyně mešity, které ve městě objíždím...

Den 26, úterý 22. 6. 2004

Ulice pákistánských měst ožívají s rozbřeskem, a tak když si to v sedm hodin ráno šinu s batohem na autobus, je už kolem mně poměrně živo. Spoje do Multanu jsou vytížené, takže se dostávám až do druhého minibusu. Částečně i protože jsem nevěděl, že jízdné se neplatí řidiči, ale jízdenka je třeba koupit v okénku pokladny. To jsou novoty. Cestou projíždíme strašidelnou průtrží mračen, která svět kolem nás ztemňuje na úroveň těsně před setměním. Příjemným efektem je však výrazné osvěžení vzduchu, jež s deštěm téměř okamžitě přichází.

Impozantní a dokonale zachovalé mauzoleum šejka Rukn-i-Alama, neboli Pilíře světa, patří mezi nejdůležitější multanské svatyně

Multan je známý svými mešitami a svatyněmi – jižní Paňdžáb je oblastí súfismu, což platí i v Multanu. Samozřejmě nemůžu počítat s tím, že bych do mystické větve islámu za den byť i jen povrchně proniknul, avšak zkouknout svatostánky stihnu. Víc mi teď není dáno.

Vedro a dusno je stejné jako v Bahawálpúru, tak nasedám na rikšu, nechávám se odvést do centra vyměnit peníze, pak zpět na nádraží koupit na dnešní odpoledne jízdenku do Ráwalpindí a poslední rikšou pak k Boharské bráně do Starého města. Po snídani v jídelně před branou chodím kolem dokola a snažím se vyšplhat na kopec kde stojí pevnost Kásim Bagh (Qasim Bagh), ale marně. Trávení té čočky ke snídani mi asi musela vzít všechnu energii a už žádná nezůstala mozku. Můj orientační smysl je úplně vypnutý. A kdyby nebyl, tak by se stejně asi zavařil. Nezbývá než se opět spolehnout na rikšu, která mě k pevnosti přiváží za pár minut. Multan je sice miliónové město, ale doprava mi přijde celkem pohodová.

Už ze silnice vidím impozantní a dokonale zachovalé mauzoleum šejka Rukn-i-Alama. Patří mezi nejdůležitější multanské svatyně a je nazvané podle šejka Rukn-ud-Din Abula Fagana, přezdívaného Rukn-i-Alam, neboli Pilíř světa. Šejk se ve 14. století stal hlavou súfické sekty Suhrawardiya a je považován za patrona Multanu.

Za průchodu bránou ve zdí z červených cihel se mi otevírá pohled na mohutnou osmibokou hrobku ze stejných cihel. Každá z osmi hran je zakončena věžičkou s bílou kopulí. Bělostná kopule ční i nad samotnou hrobkou. Při bližším pohledu se červená jednolitost rozpadá a objevují se nádherné geometrické vzory z modrých a bílých kachlí. Na rozdíl od Uč Šarifu však převládá červena.

Sandály nechávám u vchodu a vstupuju dovnitř, před tím přispívám do kasičky u vchodu. Temná hala s hrobkou uprostřed je nasycena vůni vonných tyčinek. Sedám na zem a pozoruju oddané. Přistupuji k mříži nad hrobkou, modlí se nahlas nebo pro sebe a zanechávají za sebou květiny. Přisedá si ke mně asi čtyřicetiletý muž a vyzvídá jak se mi v hrobce líbí a samozřejmě ho zajímá jak vidím Pákistán a Pákistánce.

Naproti mauzoleu je bývalá strážní plošina, kde také byla v minulosti umístěna obranná děla. Plošina ční vysoko nad úrovní pevnosti, takže je z ní výborný pohled na město. Obloha je opět zaprášená, proto má Multan nevýrazné hnědé a zelené zbarvení. I když jsem na kopci nehne se ani lísteček. Fuj, strašný vedro.

Procházím vyprahlou Kásimovou zahradou – Kásim Bagh –, podle které nese pevnost jméno a po půl kilometru mě nohy přináší k další svatyni v areálu pevnosti. Mauzoleum Bahá ud-Din Zakarii, otce Rukn-i-Alama, je stojí také za zastávku. Na rozdíl od Rukn-i-Alama jde o čtvercovou budovu s portálem z modro-bílých kachlí s citacemi z Koránu, z níž se do výšky zvedá vlastní osmiboké mauzoleum z červených cihel zakončené bílou kopulí. Hrobka byla postavena roku 1263, poničena roku 1848 a poté zrestaurovaná.

Jak tak vidím, tak Multan vnímám jen na půl. V pražícím slunci se jen vleču a moc nepomáhá ani jinak úžasně osvěžující nimbu paani – voda s limetkou, sodovkou, solí a cukrem, kterou mají na každém druhém rohu za pět rupek. Nejraději bych někam zalezl a počkal do půl páté odpoledne, kdy mi odjíždí vlak. Jenže není kam. Nejlepším úkrytem jsou pro mě stinné svatyně mešity, které ve městě objíždím. Už to ale nemá nic společného poznáváním. Jen zabíjím čas, protože v tomhle vedru je každý kdo může zalezlý někde v chládku a hlavu vystrčí až zapadne slunce.

Zdejší svatyně mě fascinují a i přes obrovskou únavu mě dokážou nadchnout. Podle místních legend má zdejší vedro a prach na svědomí Šams ud-Din Sabzvarí (Shams ud-Din Sabzwari), který schválně pohnul sluncem, aby ho měl k sobě blíže, čímž udělal z Multanu horké a prašné město jak jej známe dnes. Jeho mauzoleum, postavené roku 1330, tedy asi padesát let po jeho smrti, dodnes přitahuje poutníky. Vstupní brána ze zrcadélek se žluto-červeně leskne, čímž připomíná jméno svého patrona – šams znamená arabsky slunce.

Nimbu paani – sodovku s limetkou a pepřem – dostanete na každém kroku za necelých 5 korun

Příjemná je zastávka u mešity Eidgah. Její kamenné nádvoří je sice tak rozžhavené, že se po něm musí běhat, aby se ho bosé nohy nedotkly na víc než půl vteřiny, ale stín stromů u vchodu na nádvoří je tím pravým, co potřebuju. Zotavení mi stačí půl hodinka, během které jsem však postupně obklopen skupinkou klučinů, kteří jsou zvědaví a všeteční. Prohlížejí si mého průvodce, foťák a div ne i batoh.

Samotná mešita je v půdorysu jednoduchá – v podstatě jde o jednu dlouhou halu se sedmi vchody, z jejíhož stropu visí větráky. Na mešitách se mi líbí, že můžou sloužit i k odpočinku – například v téhle je na rohožích rozloženo několik spokojeně pochrupujících chlapíků. Škoda, že nejsem muslim, hned bych se k nim přidal. Takhle jen pobíhám kolem a obdivuju kachlíkovou výzdobu s citáty z Koránu,kterým stejně nerozumím. Věčná škoda.

Rikša, který mě odvezl na nádraží, si se mnou chce hrát – tvrdí, že jsem si dohodl jinou cenu, než jsem mu zaplatil. Na takovéhle fígle neexistuje jiný lék než ignorace, případně hrozba policií. V tomhle případě zabírá až to druhé.

Je 16:20 a vlak do Ráwalpindi se rozjíždí. Ve vagónu se veze celá třída středoškoláků, kteří jedou do hor za Islámábád – asi obdoba naší školy v přírodě. Vyptávají se na všechno možné, jak se na mladé kluky sluší. Večer už ale vítězí moje únava, tak se šplhám po žebříku na svou palandu a padám do bezvědomí. Tohle je můj poslední přesun. Jakmile se v Ráwalpindi ubytuju, už se nebudu muset hnout až do odjezdu na letiště. Hurá.

• ◄ Uč Šaríf (Uch Sharif)
• Islámábád/Ráwalpindi ►