Zpráva z Bombaje, Indie – 5. 11. 1998
- Podrobnosti
- Vytvořeno 5. 11. 1998 •
- Aktualizováno 13. 10. 2012
- Autor David Kučera
- Zobrazeno 3316×
V dopisech se me casto ptate, jak je to ve svete s pristupem k Internetu. Pred cestou jsem byl taky hrozne zvedavy a musim rict, ze jsem zatim celkem mile prekvapeny. Kdyz ma clovek dost penez, muze "skocit"na Internet v kazdem vetsim meste. Jak to tedy vypada detailne?
Zatim v kazde zemi, kde jsme byli, jsme bud Internet videli nebo o nem od nekoho slyseli. Pred odjezdem jsem zacal tim, ze jsem si pro zeme na ceste vypsal Internetove kavarny ze skvele (a hlavne porad aktualizovane) stranky http://www.netcafes.com. Ve vsech mestech az do Bombaje jsem pak ale vzdycky narazil na jinou informaci, ktera me dovedla k Internetu driv, nez jsem vubec sahl na svuj seznam.V Moskve Tana uvidela reklamu na Internetovou kavarnu v metru (!), v Urumci jsme zase potkali dva Anglicany, kteri nam poradili, v pakistanskych horach jsem (zase nahodou?) zaslechl konverzaci dvou holek-turistek, ktere se prave bavily o Internetu v Rawalpindi, v Dilli jsme pak o Internet zakopli (zase si prvni vsimla Tana) na ulici, kde jsme bydleli a teprve v Bombaji jsem pouzil misto ze seznamu (ze ktereho i ted pisu). Prodleva mezi touhle a posledni zpravou (z Dilli) nebyla ani tak zpusobena nemoznosti prostupu k Internetu jako jeho nehoraznou drahotou. Pohybovali jsme se totiz v poustnim state Radzasthanu, kde meli vsichni vytacene spojeni a patricne tim omlouvali sve vysoke sazby - az 20 dolacu za hodinu!!! Jak to vypada s cenami? Suverene nejlevnejsi byl Internet v Rawalpindi - 35 rupek (as 25 korun) za hodinu a nejdrazsi v Udajpuru (uz zminenych 20 dolaru za hodinu). Nejdrazsi ktery jsme pouzili, byl v Moskve (30 rublu, tj asi 150 korun za hodinu). V Dilli to bylo 100 rupek (asi 75 korun) a tady v Bombaji 120 rupek (90 korun) za hodinu. Pokazde na Siti stravim alespon 3 hodiny, protoze dostavam docela dost dopisu (treba ted po tech trech tydnech jich bylo patnact) a na vsechny se snazim odpovedet (i kdyz treba s nekolikatydenni prodlevou). Diky za ne a neostychejte se psat a ptat.
Kdyz uz jsme u tech praktickych informaci, tak jeste jedna vec, ktera by se mohla hodit cestovatelum (pokud vas to nezajima, preskocte hned na dalsi odstavec). Nevezu s sebou totiz vsechny penize, ale jen cast a vedle toho kreditni karty, ze kterych cerpam, kdyz jsem "na suchu". Pro nekoho je to asi uz bezna vec, ja to ale takhle provadim poprve a zase musim rict, ze to celkem funguje. V pripade potreby staci zajit do banky, ktera poskytuje tzv "cash advances" (cesky termin neznam, kdo to vi, at se ozve). Vetsinou jsou to zahranicni banky (AZN Grindlays, Standard and Chartered, Citibank a dalsi) nebo i nektere mistni banky (v Indii treba State Bank of India nebo Andhra Bank). Tady v Indii je ale vec trochu komlikovana tim, ze si muzu finance ze sveho uctu vybrat, ale dostanu je jen v rupiich. Pokud chci dolary nebo cestovni seky, musim si pri vyberu "cash advance" vyzadat papir, ktery potvrzuje, ze jsem de facto prodal tvrdou menu a nakoupil dolary (coz se prevodem z meho uctu i stalo), s nim zajit do American Express, kde mi na jeho zaklade rupky vymeni na dolary/seky (nebo i jinou menu, pokud maji - ted jsem treba Tae do Frankfurtu na vlak kupoval marky a slo to).
Tak a ted zpet na cestu, lepe receno do Dilli, kde jsme minule (uz je to tak davno!) skoncili. Zacnu mestskou dopravou. To je totiz v Indii vec tak neuveritelna, ze byste tomu ani neverili. Dilli ma 5 milionu obyvatel a je tak dost roztahane. Kdybychom vsude meli jezdit riksou (nedejbuh taxikem), tak financne skoncim uz v Indii. Proto jsme se pokusili zacit pouzivat autobusy.
K tomu, aby se clovek uspesne svezl autobusem z mista A na misto B tak, aby B bylo misto, ktere potrebuje a ne nejake jine, vzdalene 10 km, je treba prekonat nekolik mensich prekazek.
Prvni z nich je zjistit, ktera z tech temer 1000 dillijskych autobusovych linek by mohla byt ta prava. V necem nam pomohl pruvodce (LP), neco jsme (skoro zazrakem) vydedukovali sami. Tim jsme prekonali prekazku prvni a dostali se pred prekazku dalsi - jak do autobus nastoupit. Zni to smesne co? Ne v Dilli/Indii. Tady totiz nektere veci probihaji silene rychle (bohuzel prave ty, ktere by nemeli a naopak). Autobus se blizi k zastavce a clovek si muze hodit kostkou, ktera situace nastane: (a) bud zastavi, nebo (b) pribrzdi, ale pojede pomaleji dal, nebo (c) vubec nezastavi. Clovek tak ma moznost sledovat Indy, jak makaji za autobusem, ktery nejak zapomnel na zastavce zastavit (mozna ze stejneho duvodu jako onen vlak ve "Slunce, seno a neco (uz nevim presne co)", ktery nezastavil, protoze mel zpozdeni a nechtel se zdrzovat). Blby na tom je, ze se taky obcas stavalo, ze Indove sledovali nas, jak silene makame za autobusem, abychom ho stihli.
Jsme teda v autobuse, udychani a stastni, ze jsme ho stihli, ale jeste nemame vyhrano. Prekazka (nebo spis ukol) cislo tri zni: Prezit! Ted uz je mi jasne, kdo vynalezl sardinky. Indove! Jejich autobusy jsou casto tak napraskane, ze lidi visi ze dveri ven a nekdy nastupuji/vystupuji i okny. Uvnitr je pak prave peklo typu Brusel (morbidni odkaz na bruselskou tragedii, kdy bylo pred nekolika lety pry fotbale uslapano a zasypano nekolik desitek lidi), takze ted uz skoro muzeme zavest pojem Dilli s temer stehjnym vyznamem.
Kdyz se stane ten zazrak, ze prekonate vsechny tri vyse uvedene prekazky (Zjistit, Nastoupit, Prezit), musite jeste prekonat prekazku posledni: vystoupit. Mozna tusite, ze prekazka je analogicka s prekazkou Nastoupit. Jo, je to tak. Ted ale hrozi naopak nedobrovolna demonstrace fyzikalnich jevu jako je setrvacnost a brzdeni. Hupky, hupky, ridicovi je uplne jedno, jestli se pri vystupovani (kdy autobus nezastavi, ale jen zpomali) rozplacnu o chodnik/riksu/kravu nebo auto, protoze on prece svuj ukol splnil: do mista B me dopravil, ne?
Kdyz ted reknu, ze se nam Dilli (po prvotnich rozpacich) docela libilo, budu po predchozich odtavcich mozna vypadat jako masochista, ale budu rikat pravdu. Smogu jsme si sice uzili dost, ale bylo to po dlouhe dobe prvni mesto, kde bylo hodne zelene, siroke ulice a hlavne hodne skvelych pamatek. K nejzajimavejsim asi patri nekolik mogulskych hrobek, ktere byly postaveny jeste pred stavbou Tadze Mahalu a je mozne tak na nich sledovat postupny vyvoj stavebniho slohu techto muslimskych vladcu. Dalsi opravdu peknou stavbou je Lotosovy chram viry bahai'i. Cely z bileho mramoru, postaveny ve tvaru lotosoveho kvetu, uprostred zelene (a udrzovane!) zahrady pusobi v Indii jedinecnym dojmem. Byli jsme v Dilli nakonec 5 dni (castecne i kvuli vybrani penez a zarizeni meho nepalskeho a bangladezskeho viza), ale dokazu si predstavit i delsi dobu.
Mezi Dilli a Agru jsme vtesnali jedno docela zajimave misto. Vlastne dve. Obe se vztahuji ke Krisnovi, lidskemu zhmotneni boha Visny. Mathura a Vrindavan jsou mestecka s nekolika tisici chramy a stejnym poctem krav a zebraku. Sidli tady i ustredi viry Hare Krsna - jejich chram je z bileho, nadherne vyryvaneho mramoru.
Agru zna snad kazdy. Nebo mozna ne, ale urcite zna jeji hlavni magnet: hrobku Tadz Mahal. Z vlastni zkusenosti muzu potvrdit, ze ty fraze z letaku cestovnich kancelari o nejuzasnejsim monumentu postavenem z lasky nejsou fraze, ale jen pokus o vystizeni nadhery, ktera se neda slovy popsat. Tadz Mahal se proste musi zazit, nejlip s tim nejblizsim clovekem. Nam s Tanou se to povedlo a bylo to fakt dost silne. Jen telegraficky stroha fakta: Tadz Mahal je hrobka, kterou nechal pro svoji zenu Mumtaz Mahal postavit mogulsky cisar Sahdzahan. Stavba trvala od roku 1631 do roku 1653 a ucastnilo se ji pry 20 000 lidi z Indie a Stredni Asie.
Odjezdem z Agry jsme opustili indicky stat Uttarprades (Severni stat) a dostali se do Radzasthanu. V Radzasthanu jsme stravili 2 tydny. Dva skvele tydny. Dva barevne tydny. Dva opravdu indicke tydny. Radzasthan patri mezi nejvetsi magnety Indie. Mozna kvuli jeho neobycejne barevnosti, kdy k prirozene (a temer odveke) zlutohnede barve pouste a zelene barve krovin se behem stoleti pridaly kriklave barvy obleceni radzasthanskych muzu a radzasthanskych zen, kteri zase behem dalsich stoleti postavili sva barevna mesta, pro nez je Radzasthan tak znamy. Mozna kvuli desitkam mohutnych pevnosti a neuveritelne extravagantne zdobenych palacu. Mozna kvuli stovkam velbloudu, ktere vas kazdou chvili bez zastaveni miji na silnici. Krome Dzajpuru (Ruzove mesto - podle barvy vetsiny domu a mestskeho opevneni), Dzajsalmeru (Zlate mesto - podle barvy, ktere se ve slunci podoba zluty piskovec) a Dzodpuru (Modre mesto - podle barvy stovek modrych brahminskych domu) jsme se prochazeli v Dzhundzhunu (kde jsou barevne pomalovane stolete domy bohatych kupcu, kde na nas ale taky decka hazela kameny, protoze jsme jim nechteli dat baksis), projizdeli se pousti na velbloudech a stravili noc na pisecnych dunach v Samu, posledni vyspe v opustene pousti Thar na indicko-pakistanske hranici, projizdeli se mezi Indy (och, to byl zazitek!) na kolech (a malem jich peknych par vztekem povrazdili) v nadherne romantickem Udajpuru na brehu jezera Picola (kde byla taky natacena bondovka "Chobotnicka" - v anglictine "Octopussy") a zazili spoustu dalsich prihod.
Ted jsem prave v Bombaji (spravne se ted jmenuje Mumbai, ale jelikoz se mi to spatne sklonuje, budu pouzivat Bombaj) a uz sam. Dnes (5. 11.) rano Tana odletela do Frankfurtu, odkud se bude jeste muset vlakem dopravit na Slovensko. Predtim jsme se tak trochu pobrouzdali po Bombaji a velebili Vychodoindickou spolecnost a pozdeji britskou kralovnu, ktere Bombaj postavily ve stylu Londyna. V centru na kazdem rohu narazite na nejakou viktorianskou budovu, ulice jsou siroke, docela ciste, plne taxiku (riksy do centra nesmeji) a cervenych dvoupatrovych autobusu! Jsme u more a tak nas "potkala" i vetsi vlhkost nez v suchem poustnim Radzasthanu. Je sice jen asi 80 %, ale i tak je to skok.
Bombaj ale neni jen prijemne centrum. Bombaj jsou i nekonecne slumy, ktere jsou videt pri ceste primestskym vlakem do nektereho ze severnich predmesti. Pohled je to opravdu zdrcujici. Pry tak zije polovina "bombajcanu", tj asi 7 milionu lidi! V Indii jsou proste paradoxy az na samou hranici.
Pri Tanine odletu jsme se na letisti setkali s Branem (takhle bez diakritiky to vypada divne, ale vezte, ze je to od jmena Branislav), ktery je uz pul roku v Indii, kde pracuje v AIESECu Indie. Vedeli jsme, ze tady je, ale bohuzel nam nezbyl cas na to, abychom se s nim spojili. Tana mu proto alespon v mejlu napsala, kdy odleta, a at se prijde podivat, pokud bude mit cas. Byl lepsi nez my. Cas si nasel a stravil s nami na letisti vecer az asi do pul druhe, kdy se Tana dostala do tranzitu.
Zitra odjizdim z Bombaje a jelikoz jsme pocet dni stravenych v Indii oproti planu trochu pretahli, vynecham nektera mista v Indii a rychleji se presunu do Nepalu. S Tanou jsme se taky shodli na tom, ze nejsme v Indii naposledy (i pres nektere "jine" zazitky), takze dalsi cesta do Indie snad na sebe neda dlouho cekat.
