Zpráva z Limy I., Peru – 27. 6. 1999
- Podrobnosti
- Vytvořeno 27. 6. 1999 •
- Aktualizováno 13. 10. 2012
- Autor David Kučera
- Zobrazeno 3490×
Konec cesty se priblizil rychleji, nez bych si pral, ale bohuzel se to neda zadrzet. Navic jsem se cele tri tydny, co jsme v Peru, snazil ze sveho uctu dostat zbyvajici dolary, ale nejak se zasekly, a tak mame penize uz jen na par dni v Lime. Prave zarizujeme zpatecni letenky a dokonce uz se rysuji data nasich priletu. Takze pokud se nic nezmeni (coz neni v Latinske Americe nikdy jiste :-)), Tana by mela priletet v patek 2. cervence vecer (Lufthansou z Frankfurtu) a ja v sobotu 3. cervence pred polednem (Swissairem z Curychu). Kazdopadne prilet upresnim jeste pred tim, nez se vydame na letiste, tj. ve ctvrtek nebo i driv. Ted jsme ale jeste v Lime a svoji posledni zpravu jsme skoncil v Cusku, takze se prenesme tam.
Cusco je jedine misto, odkud se da dostat k Machu Picchu, nejvetsimu zatim zpristupnenemu obradnimu centru Inku. Kazdemu se nabizi hned tri zpusoby dopravy: vrtulnikem a autobusem (za 40 minut), vlakem a autobusem (za asi 5 hodin) anebo autobusem a pesky (za 3 dny). Jelikoz pesi tura vede z casti po davne Camino Inka (Incka stezka), jez spojovala dulezita incka centra, hned jsme vedeli, ze to je ten jediny spravny zpusob. V Cusku jsme si pronajali stan a varic, nakoupili zasoby jidla, velke batohy nechali v hotelu a vydali se do hor.
Kdybych mel tuhle turu charakterizovat jednim slovem, pouzil bych to, ktere mi strasilo v hlave cely druhy den (kdo Camino Inka sel, vi, proc zrovna druhy den): ZABIRACKA!!! To teda byla zabiracka! Alespon pro nas obycejny, netrenovany smrtelniky, obzvlast ze Stredni Evropy, ktera je tak 500 metru nad morem. Cela tura neni moc dlouha (asi 33 km), ale ty kopce, to prevyseni, to opravdu neni pro Stredoevropany. Je na ni treba premistit cele telo a hlavne to, co na nem visi (v nasem pripade batohy - miniaturni domecky) z 2750 m n. m. do nejakych 4200 m a pak se jako po vlnovce snaset nahoru a dolu, nahoru a dolu, po cestach necestach, ktere tady Buh (ne)vytvoril a Inkove vydlazdili kameny. Cestou vas trapi nedostatek kysliku, zima v noci (jedno rano jsme na stanu nasli snih) a prudke slunce ve dne, na ceste prekazeji vymekli zapadaci (hlavne ti, kterym vsechno nesou nosici, sami jdou jen s kapesnikem (jak poznamenala Tana), a presto se jen tak tak plazi s jazykem na veste) a jeste si clovek musi hlidat, aby ho neokradli. Mysleli jsme si, ze se alespon na par dni zbavime hrozby zlodeju, ale nepovedlo se: posledni den kempovani nas nekdo pripravil o dva koliky od stanu a muj rucnik (ten uzeny, ktery uz smrdi skoro jako anakonda). Krasna prirodni scenerie a incke ruiny, jako by nahodne rozprasene po horskych hrebenech, nam ale daly zapomenout jak na fyzickou namahu, tak na toho pitomce, ktery se ted utira mym smradlavym rucnikem. Inkove museli byt neuveritelne houzevnati, kdyz v tehle oblasti dokazali nejen prezit, ale navic vybudovat nejvetsi risi na jihoamerickem kontinente. Jak houzevnati jsme mohli videt na vlastni oci, protoze to, co predvadeli nosici turistickych vyprav, bylo neuveritelny. Kazde rano, pote co turisti sebrali svoje kapesniky a odbelhali se z taboru protrpet dalsi cast cesty, nosici slozili stany, nalozili si je na zada, poklusem vsechny turisty predebehli (snad s 50 kily na zadech) a v dalsim tabore stany znovu rozlozili, aby byly pripravene na dalsi noc. Totez, ale v bledemodrem se opakovalo s jidlem, varici a kuchari. My jsme si sobe slouzili i jako nosici i jako kuchari a i jako pruvodce. Ztratit se na stezce se ale nedalo, i kdyby clovek hodne chtel, protoze porad byl v dohledu nejaky turista nebo nosic. A ctvrty den rano jsme se vysplhali k Brane Slunce a z vysky uvideli Machu Picchu jako na dlani.
O jeho vyznamu se dodnes vedci jen prou, protoze v dobe, kdy prisli na uzemi dnesniho Peru Spanele, bylo uz Machu Picchu pravdepodobne opustene a Spanele se o nem nikdy nedozvedeli. Jedini, kdo znali jeho smysl, tedy primi potomci Inku, po kratke dobe vymreli, a tak se Machu Picchu ztratilo v dzungli. Znovu bylo nahodne objeveno az pocatkem 20. stoleti a dnes patri k nejnavstevovanejsim mistum na celem jihoamerickem kontinente. Presto, ze se nevi, co vlastne navstevujeme (pravdepodobne obradni centrum) a presto, ze neni jednoduche se k nemu dostat. Mozna prave ta dosud nerozresena hadanka lidi tolik pritahuje...
V Cusku jsme zase po delsi dobe potkali Cechy - tentokrat kluky z expedice hledajici pramen Amazonky. To by clovek nerek', jaka jsou ve 20. stoleti jeste na mape zemekoule bila mista! Vubec jsem nevedel, ze se jeste nevi (ach ta cestina :-)), kde presne Amazonka prameni. Pry to ma byt nekde v horach u Cuska na hornim toku reky Urubamba. Snad se jim to povede a budou prvni, kdo v tom udela jasno.
Pred cestou dal do vnitrozemi Peru jsme v Cusku stravili jeste nekolik dni. Tohle mesto si to opravdu zasluhuje, a to i pres ony zastupy zlodeju kazdy den cekajicich na svoji korist. Jeho kolonialni architektura je jednim slovem nadherna a clovek muze na radach mist videt i pozustatky staveb z doby vlady Inku. Spanele samozrejme vetsinu svych kostelu a jinych dulezitych staveb postavili prave na troskach inckych chramu, ale zdaleky nemeli takove zkusenosti s mistni seismickou oblasti jako Inkove, a tak zatimco jejich stavby se pri kazdem zemetreseni hroutily jako domecky z karet, incke zdi (nic vic Spanele nenechali) staly jako prirostle k zemi. Nad umem Inku krouti hlavou i soucasni architekti, kteri tvrdi, ze i s dnesnimi technologiemi by bylo dost obtizne tak presne vytesat kameny, z nichz jsou incke zdi postaveny. Kameny k sobe prilehaji temer dokonale a na vestine mist se mezi ne neda zastrci ani steblo travy! Na prvni pohled vypadaji se vsemi temi zarezy prilis komplikovane, ale prave to asi byl lek na zdejsi casta zemetreseni.
Inkove Cusco navrhli a postavili ve tvaru pumy. Dnes uz je daleko vetsi a z pumy skoro nic nezustalo, ale preci jen se da jeste videt jeji hlava - na kopci nad Cuskem jsou ruiny Sacsayawaman (mistni mnemotechnicka pomucka pro zapamatovani tohohle inckeho nazvu, jenz znamena "Obetovany sokol", je anglicke "Sexy woman"), jejichz obrana zed je postavena z obrovskych kamenu stejnou technikou jako v Cusku nebo Machu Picchu. V okoli Cuska je podobnych ruin nepocitane a na jejich navstevu by clovek potreboval alespon 2 tydny.
Stejne tak jako Inkove byli dokonali ve stavitelskem umeni, jsou Peruanci dokonali v umeni jinem - zlodejskem. Presvedcili jsme se o tom behem 24hodinove cesty z Cuska do Ayacucha. Tahle bezna, ba az rutinni cesta autobusem, me stala vic nez jen penize za jizdenku. Behem ranniho prestupovani na jiny autobus, v poloseru, v polospanku a navic v chaosu, jsem jakymsi zahadnym zpusobem prisel o par malickosti. Zlodeji museli byt nejmin dva ale mozna i vic - jeden hloupy (ale i tak chytrejsi nez ja) a dalsi chytry/chytri. Ten prvni mi totiz cmajznul uz obligatni slunecni bryle a toaletak (nejak nechapu, co je zrovna na techhle predmetech tak atraktivniho :-)), za to ten druhy se docela pomel. Pripravil me o penezenku (ve ktere bylo nastesti asi jen 600 korun v solech) a velky objektiv k fotaku (to uz byla vetsi ztrata - asi 6500 korun, nastesti v nestesti ale jen materialni, protoze jsem na konci cesty a uz ho tak silene nepotrebuju; navic byl docela tezkej, takze ho alespon nemusim nosit :-)). Nejak jsem na okamzik zapomel ze jsme v Peru (bylo to v malym, "nevinnym" mestecku Andahuaylas) a vypnul svoje hlidaci reflexy, aniz jsme si uvedomil, ze tahle situaci je jako stvorena pro setkani zlodej - gringo (jak mistni trochu posmesne nazyvaji belochy). V Peru proste clovek musi byt PORAD 100% ve strehu, jinak muze zjistit, ze je svlecenej do naha a okradli ho i o to, co nikdy nemel. Nechci rikat, ze Peruanci jsou narod zlodeju, ale je pravda, ze pocet lidi s nenechavyma rukama je tady vyssi nez ve vsech zemich, ktere jsem zatim navstivil, dohromady.
Noc po te zlodejske "zni" jsme stravili v horskem mestecku Ayacucho. Shodou okolnosti prave na ayacuchske universite vznikla v 70. letech pozdeji smutne proslula Sendero Luminoso (Svetla stezka). Nejprve slo jen o neskodnou skupinu, jejiz hlavni cinnosti byly politicke diskuse. Behem 80. let se z ni vsak stala nejobavanejsi teroristicka organizace v Peru, diky niz se z Peru stala pro vsechny (civilisty, vojaky i turisty) pomerne nebezpecna zeme a Ayacucho bylo mesto, kam, kdo nemusel, tak nejel. V 90. letech ale valka mezi peruanskou armadou a senderisty konecne skoncila a z Ayacucho se opet stalo klidne a docela prijemne mestecko. Jen lidi asi hned tak nezapomenou. Mel jsem totiz pocit, ze se na nas divaji tak trochu s obavami. Nejaci senderisti se v okoli jeste potuluji a pritomnost "bohatych" gringu by mohla byt duvodem k vyprave za obohacenim. Behem noci jsem nekolikrat slysel, jak se k nam do hotylku nekdo dobyva, ale nakonec jsme se rano probudili zivi, zdravi a neokradeni.
Po skoro dvou mesicich chladna a ridkeho vzduchu jsme se z Ayacucha konecne "snesli" do prilatelne nadmorske vysky - dokonce az na uroven more do mestecka Pisco, z nejz je to jen kousek na ostrovy Ballestas. Proc zrovna sem? Charakterizoval bych to slovy jednoho Kanadana, ktereho jsme potkali v Bolivii: "Isla Ballestas? Jo ty ? Jsou dobry, takovy Galapagy pro chudy." Muze to spis vypadat jako posmesny oznaceni, ale jen pro ty, co nevedi, ze vylet na Galapagy (ostrovy s jedinecnou florou a faunou par set kilometru od ekvadorskeho pobrezi) se neda poridit za min nez 1500 dolaru. Islas Ballestas sice nemaji TAK jedinecny ekosystem, ale vylet k nim stoji jen 6 dolaru. Za to se clovek muze pokochat pohledem na ve vode se cvachtajici nebo na skalach se rozvalujici tulene, poletujici morske racky, posedavajici guanajske kormorany, "potacejici se" tucnaky, pelikany lovici rybky do svych kapsovitych zobaku, odpocivajici kraby a dalsi morske potvory.
Peru je v tropicke zemepisne sirce, takze tady na urovni more by uz melo byt vedro a vlhko. Ani jedno z toho se ale nekonalo v takove podobe, jako znam ze zapadni Afriky nebo jihovychodni Asie. Dost divny, ale je to tak. Vsechno ma na svedomi tzv. Humboldtuv morsky proud, ktery ve zdejsi zime (kdy je u nas leto) ochlazuje cele peruanske pobrezi a vytvari nad nim celistvy mlzny povlak, znamy jako "garua". Prvni polovina dne je proto skoro vzdycky depresivne seda a teprve kolem poledne se mlha zacina rozpoustet a slunce prodirat ven.
Tucnakum a tulenum sede nebe moc nevadi, ale my jsme se tesili na slunicko. Proto jsme si oddechli, kdyz alespon v Nasce, ktera je asi 200 km na jih od Piska, ale hlavne 60 km ve vnitrozemi, konecne zacalo svitit. V nadmorske vysce 600 m je Nasca uz dost vysoko, aby vliv garui nebyl tak velky. Pokud by se i tady pres den povalovala garua, asi bychom nemeli moc sanci videt to, kvuli cemu jsme sem prijeli - obrovske geoglyfy, jimiz jsou kolem Nasky pokryte stovky ctverecnich kilometru. Na rozdil od geoglyfu na Cerros Pintados v Chile je jediny smysluplny zpusob, jak si je poradne prohlidnout, jen let letadlem. Jsou totiz "vyryte" do placate pouste, takze se pred ne nemuzeme postavit jako v Chile a koukat na ne zezdola. Podobne jako u vetsiny vytvoru zaniklych cvilizaci i o vyznamu geoglyfu v Nasce se vedou jen debaty, ale nikdo nevi, proc byly vytvoreny. Snad nejvice prijimana teorie hovori o jakemsi zemedelskem kalendari. Jemu by odpovidaly rovne cary tahnouci se cele kilometry pousti, ctverce, trojuhelniky a podobne geometricke obrazce. Nejak do ni ale nezapadaji ty geoglyfy, ktere kazdemu pri pohledu z letadla vezmou dech: obrovske obrazy znazornujici opici, kondora, velrybu, kolibrika, ruce, strom, cloveka, psa a desitky dalsich. Z letadla fakt vypadaji skvele, ale co to sakra jenom je...?
Nasca pro nas byla vlastne poslednim opravdu peruanskym mistem. Ted jsme v Lime, kde je sice rada skvelych muzei, ve kterych se muzeme znovu podivat na veci pochazejici z predhispanskych kultur, ale uz jsou to jen mrtve predmety bez atmosfery mista puvodu. Lima, peruanske hlavni mesto, uz je ciste spanelsky vytvor a na rozdil od hlavniho mesta Bolivie, La Pazu, je uplne spanelska. Nikde zadne Indianky, nikde zadne opravdu zive trhy, jen ulice plne autobusu, aut, chudych prodavacu cokolad, cisticu bot a same kostely, kolonialni budovy s typickymi balkony a uz i moderni mrakodrapy. Uz tady ani dokonce nemaji svoji verzi "perro caliente" (doslovny preklad americke "pochoutky" hot dog - tj. horky pes), jen same pizzy, evropske kolace a maximalne tak levne (relativne) cinske restaurace. V Lime je na ulicich sice bordel a chaos, ale vracet domu se budeme z daleko min odlisneho mista nez kdybychom koncili treba v Cusku nebo La Pazu. Jen ta spanelstina mi bude docela chybet ...:-)
V pristi, uz posledni zprave, mozne jeste pridam par zazitku z Limy a upresnim prilet, ale jinak uz je konec :-). Teda... konec tyhle cesty :-), ale celou dobu jsem si psal denik a fotil, takze budu jeste hezkych par mesicu mit cim tuhle stranku plnit.
