Zpráva z Káthmándú, Nepál – 25. 11. 1998
- Podrobnosti
- Vytvořeno 25. 11. 1998 •
- Aktualizováno 13. 10. 2012
- Autor David Kučera
- Zobrazeno 3293×
Pred nekolika dny jsem (na strese autobusu) prijel do Kathmandu, pozitri uz z Kathmandu odjizdim. Nez jsem se ale na tu strechu dostal, musel jsem se z Bombaje, mista odkud jsem posilal posledni zpravu, proplahocit temer pres pulku Indie a pulku Nepalu. Stalo se toho hodne, vsak posudte sami.
Prvni hodiny bez Tani jsem nezacal nejlip, protoze jsem se hned rano po jizde z bombajskeho letiste drsne pohadal s riksistou. Jelikoz si myslel, ze jsem stupidni turista, ktery nezna ceny, snazil se me obrat a i kolemstojici Indove uznali, ze to prehani. On ale nedal pokoj a dorazel tak neprijemne, ze jsem ho chytil pod krkem a mrsknul s nim na jeho riksu. Trochu divadylko, ale zabralo. Dal pokoj. Bohuzel timhle chovanim ve me jen utvrdil nazor, ze ti Indove, kteri maji co docineni s turisty, jsou z velke casti (urcite ale ne vsichni) bezohledni vyderaci snazici se vselijakymi pastickami dostat z cizincu (pokud mozno) co nejvice penez za (pokud mozno) co nejmene sluzeb. Docela by me zajimal nazor jinych lidi, kteri se v Indii pohybovali. Nazory lidi, ktere potkavam na ceste, jsou vetsinou totozne s tim, co kolem sebe vidim ja - ze Indie je nadherna zeme se spoustou veci k videni, ale lide tocici se kolem cizincu ji na jeji krase dost ubiraji. Proc o tom (uz zase!) pisu? Protoze je to opravdu kazdodenni soucast cestovatelskeho zivota a nebojim se rict, ze to nekdy hranici az s bojem. Taky proto, ze ted uz mozna trochu vic chapu, proc tomu tak je. Jde totiz opravdu o boj. Boj o preziti. Indu je tolik, ze konkurence ve vsech oborech je na hranici unosnosti a vsichni musi mezi sebou bojovat o kazdeho zakaznika. Opravdu bojovat, ne to solichat jako u nas. To, co tady my cizinci zazivame, tak neni boj s nami, ale boj o nas. Musi se vnucovat, musi se predvadet, musi byt drsni, musi vydirat, musi lhat. Jinak by sami neprezili, protoze to jsou metody, ktere pouziva kazdy. Tezko rict, kdy to zacalo. Nevim, jak daleko je tahle uvaha od pravdy, ale jedno je jiste - zivot v Indii je extremne tezky a teprve ted, po nekolika letech, jsem pochopil meho indickeho sefa v Ghane. Na dotaz, proc on, Ind, zalozil firmu zrovna v Africe a ne v Indii, mi tehdy odpovedel, ze v Indii je daleko tezsi podnikat a prosadit se.
V Bombaji jsem zustal jeste dva dny, prohlednul si jeji prostorne bulvary i stisnene bazary (a ze jich ma pozehnane), projel se na lodi bombajskym zalivem a pak nasednul (nalehnul?) na nocni vlak do Aurangabadu. Jak jsem uz psal minule, rozhodl jsem se zrychlit tempo cesty po Indii, abych prilis neprekrocil svuj rozpocet. Ze zbyleho itinerare jsem proto vybral nekolik nejlepsich perlicek tak, aby vydaly asi na 10 dni cestovani.
Prvni dve perlicky, ac tak rozdilne, maji jedno spolecne - obe jsou stare komplexy jeskynnich chramu, neuveritelna umelecka dila uprostred pustiny. Indove se jimi radi chlubi a maji cim. Jde o jeskyne v Ellore a Adzante, par hodin jizdy od Aurangabadu.
Behem navstevy jeskyn jsem se opet ocitl v roli uzasleho "civitele" (od slovesa civet), ktery nestaci na to, co vidi. Jeste dodnes jsem poradne nevstrebal vsechny ty nadherne sochy, reliefy a obrazy tak presne vytesane do tvrde skaly. Opravdovym klenotem Ellory je chram Kailas. Byl cely vytesan ze skalniho utesu a ma zpodobnovat domov boha Sivy na hore Kailas v Himalajich. Jen pro predstavu - chram je 1,5krat vyssi nez je athensky Pantheon, zabirajici dvakrat takovou rozlohu a jde o nejvetsi stavbu vytesanou z jednoho kusu skaly na svete.
V Adzante jsou to naopak nastenne malby, jez pretrvaly stovky let, ktere dnes uvadeji do uzasu nove a nove davy turistu. V temer triceti jeskynich, vyzdobenych kamennymi sochami a sloupy, se kazdy muze popast na barevnych vyjevech z Buddhova zivota, obrazech zen v ruznych dennich situacich nebo pribehu ztroskotani flotily prince Simhaly a jeho pocetne druziny.
Z Ellory a Adzanty jedu dal na sever. V Indii se da najit skoro vsechno, na co si clovek vzpomene. Co takhle treba neco... erotickeho? Ale fuj! Vzdyt jsme v zemi, kterou ovlada nabozenstvi! Drtive prevazuji hinduiste a muslimu je tady "jen" 100 milionu, tak jakypak sex. Nebo ze by preci jen? Jo, preci jen by se neco naslo. Uz pred drahnou dobou jsem doma zaslechl cosi o nejakych chramech s erotickymi motivy, nekde v Indii. Ted uz vim, ze misto se jmenuje Khadzuraho, je uplne ztracene uprostred pustin stredni Indie a kdybych neznal Kamasutru, tak bych rekl, ze je to nejspis prvni indicka pornografie. Jelikoz ale Kamasutru (trochu) znam, nezobrazuji sochy a reliefy vlastne nic noveho. V Khadzurahu jde hlavne o to, ze sex vubec zobrazuji. Existuje nekolik teorii proc vsechen ten sex - a ze ho neni malo, kazdy by si tady urcite nasel svou oblibenou polohu vytesanou do kamene :-). Nejpravdepodobnejsi z nich tvrdi, ze autori proste na chramech zobrazili vyjevy z obycejneho zivota. A opravdu tady totiz muzeme videt lovecke sceny, hudebniky, hinduisticke bohy a mezi tim mimochodem i sexualni sceny. Lide si Khadzuraho ale proste zuzili na erotiku a jezdi sem hlavne za ni. Musim se priznat, ze i me sem pritahla. Ted ale vidim, ze erotika je jen mala cast toho, co je v Khadzurahu k videni. Nekolik hodin jsem chodil od chramu ke chramu a nechapave kroutil hlavou nad tim, jak realisticky a citlive jsou vsechny sceny vytesany, at uz slo o sloni souboj, nebo nezne se objimajici milenecky par.
Indie je zeme kontrastu a tak, kdyz jsem jeden den v miste, kde stara indicka kultura zobrazila i ty nejintimnejsi lidske okamziky, muzu byt uz druhy den v jednom z nejsvatejsich hinduistickych mest, kde je podobna otevrenost tabu. Staci par hodin v autobuse a noc ve vlaku a jsem ve Varanasi - svatem meste boha Sivy. Spolu s davy hinduistu a spoustou zahranicnich turistu. Ti prvni (hinduiste) sem jezdi spatrit svatou reku Gangu, pripadne se v ni vykoupat u jednoho z ghatu, ci si alespon odvezt lahev "svate" vody a doufat, ze se jim v budoucnu podari zemrit prave tady. Z Varanasi totiz duse hinduisty putuje rovnou do nebe, cimz je vysvobozena z neustaleho kolobehu reinkarnaci. No a ti druzi (turisti) sem v podstate jezdi okukovat ty prvni. Je ale treba okukovat citlive. Me se to tak uplne nepovedlo. Prilis bezstarostne jsem nosil fotak tam, kde jsem nemel. Je to hodne popudilo, az jsem se dost zastydel, jaky jsem ignorant. Ten stud mi ale vydrzel jen chvili, protoze hned v zapeti jsem se dozvedel, ze nejaka ta hromada rupii by mi ono svate misto otevrela bez rizika jakychkoliv incidentu. V Indii se proste da koupit vsechno a muzou se tak porusovat i nabozenska tabu - prachy jsou nadevse.
Po tomhle neprilis prijemnem zazitku jsem hned druhy den dostal jeste jednu ranu do hlavy - a to doslova. V uzkych ulickach stareho Varanasi jsem se mijel s Indem nesoucim na ramenou velkou plynovou bombu a manevr mi nejak nevysel. Srazil jsem se s bombou a rozsekl si oboci. Nebylo to ale nic vazneho, jen jsem Sivovi obetoval trochu sve krve.
Cas strasne leti a dnes, kdyz pisu tyhle radky, jsem uz 10 dni v Nepalu. Nepal je po Indii velka uleva. Hned za hranici prestalo ono neustale nabizeni a vnucovani vseho mozneho nezavisle na tom, ze rikam NE, NE, NE, prestal onen agresivni boj o zakaznika. Proti Indii je to proste selanka. Prestoze je Nepal chudsi nez Indie (nebo mozna prave proto), pripadaji mi Nepalci daleko pratelstejsi. Bohuzel nemam moznost srovnat, jak vypadal Nepal pred invazi turistu, ale podle toho, co jsem slysel a cetl, se od te doby hodne zmenil. Nejen v tom dobrem (obrovsky rozvoj infrastruktury, vzdelavani, otevrenost zeme), ale i v tom horsim (vliv na mistni lidi, jejich zvyklosti a jejich caste podrizeni potrebam turistu). Vsude se da dostat turistickymi autobusy nebo si pujcit kolo. Ulice jsou plne kramku se suvenyry, v Thamelu (kathmandske turisticke ghetto) je na kazdem rohu Internet (to jsem za cele tri mesice nevidel!), i kdyz zatim pomerne drahy (7 dolaru za hodinu). V Kathmandu jsou dokonce i zapadni samoobsluhy. Proti Indii se nepalska turisticka centra proste snazi jeste vice priblizit turistum. Indie zustava sva (a doufejme, ze jeste dlouho zustane). Cestovani tam tak bude jeste dlouho tezsi nez v Nepalu (ale zato opravdovejsi). Indie si jde svou cestou, protoze turismus nepotrebuje tak nutne jako Nepal. Pro nej naopak turisticky ruch predstavuje podstatny podil na prijmech v tvrde mene. Proto pokud nekdo chce zazit zivocisnou jizni Asii, at jede do Indie nebo Pakistanu. Za pohodlnym a presto exotickym zazitkem plnym pratelskych lidi, neobvykle architektury a skvele prirodni scenerie at jede do Nepalu. Jelikoz Nepal uz objevil, ze turismus je vynosny byznys, neni navsteva nekterych mist uz tak levna jako drive. Vstupne do Kralovskeho palace v Kathmandu je 250 rupek (125 korun) a do mesta Bhaktapuru dokonce 300 rupek (150 korun).
Podle toho, co jsem v Nepalu zatim videl, mi pripada, za tady jsou dva druhy mist: ta, kam jezdi skoro vsichni a pak mista, kam nejezdi temer nikdo. Mezi ty druhe urcite patri Lumbini - malinkata tecka na mape kousek od indicke hranice. Pro svet je ale Lumbini misto jedinecneho vyznamu. S nejvetsi pravdepodobnosti se tady totiz narodil princ Siddhartha Gautama, pozdeji znamy jako Buddha (Osviceny). Proc sem nikdo nejezdi, prestoze Lumbini je temer primo na oblibene turisticke trase Varanasi - Kathmandu? Nejspis proto, ze tady neni k videni nic moc materialniho. Zadny uzasny chram, neobvykla jeskyne nebo vysoky vodopad. Nic takoveho, co by dnesni turista zachytil na fotku nebo videokazetu a pak se tim doma patricne chlubil znamym. Jen par mrnavych stup, svate jezirko a misto, kde drive staval strom, pod nimz se Siddhartha Gautama narodil (a dnes se tam hrabou archeologove). Mozna ale prave opustenost a klidnost mu dodava jeste vic duchovni sily, ktera je tady vsude citit. Stoji to za to, ale neocekavejte nic monumentalniho v materialnim slova smyslu.
Mezi ta druha (kazdym navstevovana) mista patri Kralovsky Citvansky narodni park a samozrejmne Kathmandske udoli. Obe mista, vzdalena od sebe 6 hodin jizdy autobusem, nabizeji uplne protikladne zazitky. Narodni park je tiche, ciste misto, kde se da snadno "ztratit" v dzungli. Ja jsem sice nemel moc velke stesti na pocasi (bylo vlhko a zatazeno, takze zviratum se moc nechtelo ven ze svych skrysi), ale diky svym pruvodcum jsem i tak videl nosorozce, slony, krokodyly, makaky, spoustu barevnych motylu a dokonce se na slonovi i projel. Priroda je tady nenarusena a nenecha se clovekem ovladat. Zvirata si ziji svuj zivot a navstevnikum se ukazi jen pokud sami chteji.
Jizda z Citvanskeho parku do Kathmandu byla zajimava. Na strese autobusu byl skvely vyhled na okolni hory a hlavne tam nebylo precpano (jako uvnitr autobusu). Vlastne jsem tam byl jen ja a asi 50 batohu. Kathmandu je stejne tak zasmogovane jako je precpane architektonickymi klenoty. Kathmandske udoli je osidleno jiz po dlouha staleti a kulturni dedictvi Nevaru a Tibetanu je videt na kazdem kroku - clovek na kazdem kroku zakopava o skvele pagodovite chramy, nadherne vyrezavana okna jsou i na tech nejobycejnejsich domech a v okoli je nekolik obrovskych buddhistickych stup (treba Swayambunath a Bodnath). Po okolnich svazich je roztrouseno bezpocet hinduistickych a buddhistickych chramu. Na vetsinu mist v udoli se da pohodlne dojet na kole. Pujcuji tady dokonce i opravdova horska kola (za asi 50 korun na den). Nez se clovek dostane z Kathmandu, je to sice utrpeni, pokud se ale neudusi ve vyfukovych plynech nebo ho nesrazi nejaky mistni "ridic", je odmenen v podobe skveleho okoli poseteho policky, vesnickami a samozrejme chramy a klastery. Klidne by se tady takhle daly stravit tydny a porad by bylo na co koukat.
Muj cas v Kathmandu se pomalu krati. V Nepalu se jeste zastavim ve meste Janakpuru, rodisti Sity (druzky Ramy, hlavniho hrdiny hinduistickeho eposu Ramayana) a pak se na par dni, cestou do Bangladese, zase ocitnu v Indii. Dira v hlave se mi uz zahojila (diky oleji z australskeho cajovniku, ktery mi tady nechala Tana), vcera jsem dostal thajske vizum, takze uz jsem (az na letenku) pripraven na presun do jihovychodni Asie. Ted jsem taky zjistil, ze v prvni polovine prosince jsou v Bangkoku 13. asijske hry, takze doufam, ze se tam bude dat najit levne ubytovani.
Nevim jak je to s Internetem v Bangladesi, proto je mozne, ze se znovu ozvu az z Bangkoku.
Z Kathmandu zdravim vsechny sve pravidelne ctenare a dnes uz i ctenare, kteri si tuto zpravu ctou na serveru NOVINKY.CZ, jak jsem se prave dozvedel od sveho stycneho spolupracovnika Petra Macouna z B. Braun Medical starajiciho se o publikaci mych zprav na Internetu.
