Zpráva ze Santiaga, Chile – 6. 5. 1999

De ja vu! Urcite jste ho uz meli, ten pocit, ze se neco opakuje, ze jste neco zazili a ted se to deje znovu. Ja jsem ho mel x-krat, ale to co se mi stalo tentokrat, slo hodne za obycejny pocit. Mel jsem totiz moznost prozit dvakrat stejny den! Ze kecam? Tak schvalne posudte sami.

V pondeli 19. dubna jsem se rozloucil s Australii a v 9.45 odletel z Melbourne smer Auckland. V Aucklandu jsem stastne presednul na dalsi letadlo a po par hodinach pristal v Papeete, hlavnim meste Francouzske Polynesie. Pristali jsme ve 23.54, coz by samozrejme nebylo nic zvlastniho. Zvlastni ale bylo datum - nedele 18. dubna! Tam uz jsem ale jednou byl! V nedeli 18. dubna vecer jsem se prece balil v Melbourne a chystal se na pondelni let a zaroven ve stejny den jsem tady v Papeete, vystupuju z letadla, vitaji nas Tahitani hrajici na kytary a kazdy dostava malou kyticku. To je teda for.

Ted bych na vas mohl udelat dlouhy nos, ze jsem dostal jeden den zadarmo. Jenze ja to neudelam, protoze jsem jednak slusne vychovanej a druhak jsem nedostal nic zadarmo. Jen se mi najednou vratilo to, co jsem cestou za uplynulych 8 mesicu postupne poztracel. Jelikoz cestuju na vychod, pri kazdem vstupu do noveho (vychodnejsiho) casoveho pasma se mi den zkratil o jednu hodinu. Hodiny jsem takhle ztracel az do dneska (a taky vlastne vcerejska :-)), kdy jsem prekrocil mezinarodni datovou hranici (tahnouci se mezi Novym Zelandem a Tichomorim) a vsechny jsem je zase dostal zpet. V mem deniku tak jsou popsany dva devatenacte dubny 1999.

Rano toho prvniho z nich jsem stravil cestou na melbournske letiste. Casne rano toho druheho z nich jsem stravil na papeetskem letisti Faaa, protoze jsem nehodlal dat 25 dolaru za taxika do 6 kilometru vzdaleneho centra. Mestska doprava zacala jezdit po rozedneni, tak jsem musel pockat az na ni. Taxikarska taxa predurcila to, jak se bude vyvijet cely pobyt na Spolecenskych ostrovech - boj s predrazenym dedictvim slavne Francie.

Nejdriv bych ale mel trochu popsat, kde jsem se to vlastne ocitnul, protoze spravni rozdeleni Francouzske Polynesie neni uplne primocare. Toto francouzske zamorske uzemi (kam tudiz nepotrebujeme vizum) se deli na nekolik skupin ostrovu, z nich jedna se jmenuje ostrovy Spolecenske. To jeste nestaci a i Spolecenske ostrovy jsou rozdeleny - na ostrovy Zavetrne a ostrovy Navetrne. A na dvou z Navetrnych ostrovu - Tahiti a Moorea - se odehraval muj pobyt.

Pravdepodobne kazdy ma s Tahiti spojenou predstavu raje, kde tancuji exoticke tanecnice, ji se exoticke jidlo, koupe se v tyrkysovem mori a vali se pod kokosovymi palmami. Tak nejak to tady je... pro nekoho. Jen pro nekoho a pokud, tak urcite ne na ostrove Tahiti. Tahiti je ze vsech ostrovu Francouzske Polynesie nejvetsi, nejznamejsi a nejdostupnejsi, ale jsou hezci ostrovy. I ja jsem se tam moc dlouho nezdrzel a nejdriv vyrazil na Mooreu, kde jsem si uzil dva pekne tropicky vlhke dny. Ostrov je to nadherny, se skvelymi plazemi a horami. Urcite nejzajimavejsi je ale udoli Opunohu, ve kterem jsou pozustatky nabozenskych staveb predku nynejsich polynezskych obyvatel Moorei. Jak jsem si za poslednich par mesicu zvyknul, zase mi tak trochu prselo, ale bylo to celkem jedno, protoze uz jsem byl stejne mokry z vlhka. Dalsi dva dny jsem stravil na Tahiti, kde jsem treba ochutnal skvelou "poisson cru au lait de coco" - syrovou nakladanou rybu v kokosovem mlece se zeleninovym salatem, skrz naskrz prolez papeetesky trh plny exotickeho ovoce (a samozrejme exotickych Polynesanu) a v "Museum Tahiti" se trochu poucil o zivote v Polynesii pred tim, nez jsme ji my, Evropani, "objevili".

Navsteva to byla draha, ale dost poucna. Ostrovy jsou to krasne, i kdyz si clovek musi najit to svoje spravne mistecko (coz neni nejlehci). Moc hezkych Polynesanek jsem ale nevidel, protoze vetsina tech v Papeete a na Moorei byla tak trochu pritloustla. Ty nejlepsi si urcite "pestuji" v drahych hotelich, kde dokresluji rajske prostredi. Takze... je to raj, ale jen pro nekoho. Bez penez do Francouzske Polynesie nelez'...

Velikonocni ostrov, kam jsem priletel z Papeete, taky patri do Polynesie, ale muj pocit z nej byl uplne jiny. Urcite je to z velke casti tim, ze ho neovladaji Francouzi, takze neni "rajem jen pro movite". Pobyt na nem sice neni nejlevnejsi, ale ma daleko k absurditam typu 29 dolaru za vyvolani 36snimkoveho filmu jako v Papeete.

Jeho jmeno je dedictvim z dob objevitelskych cest. Jako prvni Evropan na nej narazil Holandan Rogeeven a pojmenoval jej Velikonocni ostrov, protoze u jeho brehum pristal na Velikonoce roku 1722. Mistni domorodci vsak pouzivaji jmeno, ktere mel ostrov uz pred "objevem" Evropany - Rapa Nui, znamenajici "Velka zeme".

K tajemne atmosfere ostrova castecne prispiva i jeho mala rozvinutost. Vyasfaltovanych je pouze par silnic v hlavni vesnici Hanga Roa a jedna ostrovni "tepna". Ostatni jsou jen prasne cesty, ktere se ale k ostrovu hodi daleko vic. Po nich se da dostat ke vsem vyznamnym mistum ostrova - desitkam plosin ahu, na nichz stoji zahadne sochy moai. Archeologum se uz podarilo objasnit, jak a kde byly moai vytesany, protoze v krateru Rano Raraku lezi a stoji desitky moai v ruznych stadiich rozpracovani. Existuje uz i nekolik teorii na to, jak mohly byt tak obrovske sochy (nejvetsi, nikdy nedokoncena a stale jeste lezici v Rano Raraku je vysoka 21 metru) dopraveny i do nejzapadlejsich koutu ostrova (jednu z nich pred asi 15 lety primo na ostrove zkousel i Cech Pavel Pavel). Nevime ale bohuzel to nejdulezitejsi - skutecny duvod jejich vzniku.

Kdyz se clovek prochazi po tomhle malinkym ostrove od ahu k ahu, od moai k moai, po ostrove, ktery je cely mozno prehlednout z vrcholku krateru Rano Raraku, tezko se ubrani pocitu, ze to musela byt uzasna civilizace, ktera v tak kratke dobe - snad nekolik set let - vytvorila tak jedinecne misto, nad nimz vedci badaji i dnes v dobe mluvicich pocitacu. Pokud se o Rapa Nui chcete dozvedet neco vice, na adrese http://www.netaxs.com/~trance/rapanui.html najdete dost informaci na nekolik hodin brouzdani.

Rapa Nui uz je soucasti Chile, takze jsem si vsechny vstupni formality do Chile odbyl tam a po priletu do Santiaga jsem jen prosel kolem celniku. Na Rapa Nui jsem jeste mohl mluvit anglicky, ale priletem na pevninu se to najednou zmenilo - snad az prilis rychle. Spanelstina me obklopila uplne vsude a tak trochu me sokovala. Chilska spanelstina by ale sokovala asi kazdyho, protoze oni ten jazyk mrvi snad vic nez ja! Krome raketoveho tempa reci je jejich asi nejvetsi "uchylkou" nevyslovovani koncoveho -s. Nejen ze tim uspesne dosahli smazani rozdilu mezi jednotnym a mnoznym cislem (ktere se ve spanelstine, podobne jako v anglictine, tvori pridanim "s" na konec slova), ale stejne uspesne me dostavaji do kolen. Nekteri tohle pismeno dokonce nenavidi tak, ze ho nevyslovuji ani uprostred slova. To uz pak prcham, protoze s generatorem nahodnych slov se da bavit dost tezko.

Chile me prekvapilo tim, jak je na jednu stranu rozvinute a na druhou stranu zanedbane. Hlavni tridy v Santiagu zari cistotou a kazdy den jsou uklizeny cetami metaru. Postranni ulice uz nemaji tak "zarny" osud, i kdyz jsou samozrejme porad lepsi nez v Indii. Mobilni telefony jsou v rukach Chilanu rozsireny stejne jako destniky, ale na druhe strane se ulice a autobusy mestske hemzi mladiky prodavajicimi cokoliv, jen aby meli na zivobyti. Rozdily jsou vic patrne v Santiagu. V malych mesteckach je zivot poklidnejsi a asi i vyrovnanejsi. Pripadaji mi presne jako nase mala mestecka - mirne zanedbana, opryskane zdi domu, vzpamatovavajici se centra, kde se stavi o 106 a pribyvajici nove modely aut. Supermarkety jsou plne stejneho zbozi jako v Evrope, ale podle cen si ho hodne lidi asi nemuze dovolit. Zkratka Chile je na ceste nahoru, ale rozdily jsou viditelne na prvni pohled.

Chile se stalo treti zemi, kde jsem se stal obeti kapsaru. Moje prognoza se docela splnila a onoho kapsare jsem uz skoro chytl za ruku. Bylo to v metru, ale nemel jsem zapotrebi se s nim jakkoliv vybavovat, protoze se na muj ucet obohatil o (stejne uz dochazejici) toaletni papir, ktery mi vytahl z postranni kapsicky u kalhot. Mel jsem ho zabaleny v cernem igelitovem pytliku, takze, chudak nevidel, co ukradl. Nechal jsem ho pri tom, at si klidne vystoupi, ale mrzi me, ze jsem nevidel jeho oblicej, kdyz si prohlizel svuj lup.

Porad jsem jeste na jizni polokouli, takze prozivam podzim. Tady v chilskych mirne zanedbanych mesteckach si ale pripadam daleko vic jako doma nez v podzimni Australii, jejiz mestecka jsou preci jen cistsi a upravenejsi nez u nas doma. Zitra vyrazim na sever, smerem od prosperujiciho santiagskeho udoli k vyprahle pousti Atacama. Vlastne bych mel napsat "vyrazime", protoze vcera za mnou pres Frankfurt a Buenos Aires priletela Tana, ono minule slibovane prekvapeni. Takze ted uz jsme tady zase dva a rozdelime se zase az v Lime, protoze budeme kazdy odletat jinym letadlem.

Preletem z Australie do Chile jsem skoncil druhou cast cesty, takze pokud nekoho zajima, jak dopadla financne, dozvi se to na nasledujicich radcich.

Tabulka vydaju druhe casti cesty vypada nasledovne:

Pozn. v tabulce

[1] vcetne letenky Dhaka - Bangkok ($271)

[2] vcetne lodniho listku Georgetown - Medan ($26)

[3] vcetne letenky Kupang - Darwin ($180)

[4] bez letenky Melbourne - Papeete

Pod cisly v kolonce MEZISOUCET se skryvaji naklady, ktere jsem si pred cestou predem spocital, ten dopocet do cisla uvedeneho v kolonce SOUCET jsou naklady, ktere jsem nedokazal odhadnout (suvenyry, opravy a dokupovani vybaveni (filmy apod.) a ostatni (Internet, postovne apod)). Druha cast cesty dopadla financne navlas stejne jako ta predchozi a opet z ni vyplyvaji dva (totozne) zavery:

• ani zdaleka jsem nedosahl nakladu v te casti, kterou jsem si dokazal spocitat ($3140 proti predpokladanym $3600),
• ze naklady, ktere jsem nedokazal odhadnout, me v celkovem souctu opet dostaly do minusu ($3600 oproti $5074(!)). Ted uz se minus dost zvetsil, takze nam hrozi, ze budeme muset vynechat Ekvador. To ale uvidime az v Peru. Jen tak pro zajimavost, za filmy jsem zatim utratil $568, za Internet $204 a za baliky (poslal jsem domu uz asi 18 kilo) $178.

To je zatim z Chile vsechno. Priste bychom se meli ozvat z Bolivie.

• ◄ Zpráva z Melbourne, Austrálie – 18. 4. 1999
• Zpráva z La Pazu, Bolívie – 29. 5. 1999 ►